Nile region.
Europe, North Africa, Southwest Asia.
Seeds used as purgative and haemostatic. Leaves are applied to wounds.
Perennial herb, acaulescent, small to 30 (-60) cm tall. Leaves membranous, narrow lanceolate to narrow elliptic, 10-25 (-40) cm long, 1-3 (-5) cm broad, glabrous slightly pilose or attenuated, acute, at the base narrowed into a narrow petiole, nerves 5. Scapes erect, 15-30 (-60) cm long, sulcate, sparsely covered with white hairs. Spikes dense, conic-cylindrical, subglobose to globose, 1-3 (-4) cm long. Bracts broad ovate, narrowly caudate, 4-5 cm long, erose-undulate, carinate. Sepals 3-3.5 mm long, glabrous or at the margin villose, anterior sepals connate, obovate, bilobed. Corolla lobes narrow ovate to ovate. Seeds 2, smooth.
Llanzuela[1] (Plantago lanceolata) L. ye una especie de planta yerbácea perenne natural de toa Europa, América del Norte, América Llatina y Asia occidental onde crez en terrenes secos, turries, cantos de caminos y llugares ensin cultivar.
Ye una planta herbal viviega ensin tarmos ramificaos y con tarmos florales qu'algamen 30-50 cm d'altor, tien un rizoma curtiu central del que broten munches raicillas de color mariellu. Les fueyes llanceolaes o ovaes, llargues, daqué dentaes y radicales tán dispuestes nuna roseta basal na base del tarmu, tienen de 3-7 nervaciones llonxitudinales que s'estrechen y siguen nel peciolu. La inflorescencia terminal ye una espiga trupa con flores bien pequeñes de color blanca o purpurea. La espiga ye curtia mientres el floriamientu y depués vase allargando. El frutu ye un pixidio con 4-16 granes.
== Propiedaes utiliza la planta en decocción, xarabe o estractu fluyíu pa tratar los catarros, les bronquitis y el asma.
P. lanceolata contién feniletanoides como acteosida (verbascósido), cistanoside F, lavandulifolioside, plantamajoside y isoacteoside.[2] Tamién contienen los glucósidos iridoides aucubin y catalpol.[3]
Plantago media describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 113-114. 1753.[4]
Plantago: nome xenéricu que deriva de plantago = bien principalmente, nome de delles especies del xéneru Plantago L. (Plantaginaceae) –rellacionáu cola pallabra llatina planta, -ae f. = "planta del pie"; pola forma de les fueyes, según dicen–. Asina, Ambrosini (1666) cúntanos: “Ye llamada Plantago polos autores llatinos, vocablu que tomen de la planta del pie ( por causa del anchor de les sos fueyes, les que recuerden la planta del pie; y coles mesmes porque les fueyes tienen llinies como feches con aráu, asemeyaos a les que vemos na planta del pie)”[5]
lanceolata: epítetu llatín que significa "llanceolada", en referencies a les sos fueyes.
Númberos cromosomáticos de Plantago lanceolata (Fam. Plantaginaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=12[6]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Llanzuela (Plantago lanceolata) L. ye una especie de planta yerbácea perenne natural de toa Europa, América del Norte, América Llatina y Asia occidental onde crez en terrenes secos, turries, cantos de caminos y llugares ensin cultivar.
Nəştəryarpaq bağayarpağı (lat. Plantago lanceolata)[1] - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin bağayarpağı cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Nəştəryarpaq bağayarpağı (lat. Plantago lanceolata) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin bağayarpağı cinsinə aid bitki növü.
El plantatge de fulla estreta[1] (Plantago lanceolata), coneguda a Menorca com herba de cinc nervis, i orella de llebre a Eivissa[2] plantatge de fulla estreta o plantatge lanceolat, és una planta herbàcia perenne de la família de les plantaginàcies present a gairebé tot Europa, i és molt comuna a Espanya. Al Principat és freqüent arreu, exceptuant les parts més seques, i és, especialment, abundant als prat i als herbassars mesòfils. Es troba en prats, pasturatges, rases, terrenys, camps incultes i marges de senders i boscos. Floreix des de mitjans de primavera fins a finals d'estiu. La recol·lecció de les fulles es duu a terme a la primavera, les arrels tot l'any. El terme Plantago prové dels termes llatins ‘planta' i ‘agere', el que significa ‘planta que fa créixer altres plantes'.
Planta vivaç, presenta un rizoma vertical, curt i gruixut, que pot formar, sovint, més d'una roseta de fulles. Les fulles tenen una pubescència variable i poden ser glabrescents, poc piloses o hirsutes. El limbe és lanceolat, acuminat, enter o més o menys dentat i amb 3-5 nervis. La fulla s'atenua en un pecíol llarg i prim, tot i que, més rarament pot ser sèssil.
Les flors es disposen en una espiga ovoide o oblonga densa. Les bràctees són amplament ovals, llargament acuminades, brunes i una mica piloses al revers. L'escapus de l'espiga és el doble de llarg que les fulles, pubescent, i amb 5 o més profunds solcs a la superfície.
Les flors són hermafrodites, actinomorfes, tetràmeres i proterògines. El calze està format per 4 sèpals. Els anteriors estan soldats per la major part de la seva longitud, són relativament amples i presenten les carenes separades; mentre que els posteriors són una mica pilosos i acuminats en una punta curta.
La corol·la és gamopètala, amb un tub i glabre. Està dividida en 4 lòbuls de lanceolats a ovalats, aguts o acuminats.
L'androceu consta de 4 estams inserits al tub de la corol·la.
Les anteres són grogues i de dehiscència longitudinal.
El gineceu és súper, bicarpel·lar, sincàrpic i bilocular amb els primordis seminals de placentació axial. Hi ha un sol estil filiforme.
El fruit és una càpsula, oblonga, obtusa i bilocular. A cada cel·la presenta una llavor oblonga, canaliculada per la cara interna.
La droga d'aquesta planta es troba a tota ella.
Plantago lanceolata és un remei segur en el tractament de les vies respiratories superiors, ja que resulta expectorant i al mateix temps protegeix les mucoses.
En forma d'infusió s'usa per al tractament d'afeccions gastrointestinals.
La decocció s'utilitza per al tractament d'inflamacions dermatològiques, úlceres malignes. També és útil en el tractament de l'estomatitis ulcerosa.
El plantatge de fulla estreta (Plantago lanceolata), coneguda a Menorca com herba de cinc nervis, i orella de llebre a Eivissa plantatge de fulla estreta o plantatge lanceolat, és una planta herbàcia perenne de la família de les plantaginàcies present a gairebé tot Europa, i és molt comuna a Espanya. Al Principat és freqüent arreu, exceptuant les parts més seques, i és, especialment, abundant als prat i als herbassars mesòfils. Es troba en prats, pasturatges, rases, terrenys, camps incultes i marges de senders i boscos. Floreix des de mitjans de primavera fins a finals d'estiu. La recol·lecció de les fulles es duu a terme a la primavera, les arrels tot l'any. El terme Plantago prové dels termes llatins ‘planta' i ‘agere', el que significa ‘planta que fa créixer altres plantes'.
Planhigyn blodeuol yw Llyriad yr ais sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Plantago lanceolata a'r enw Saesneg yw Ribwort plantain.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llwynhidydd, Astyllenes, Astyllenlys, Aslyllynes, Ceiliog a'r lâr, Dail Ceiliog, Dail Llwyn y Neidr, Dalen Gryman, Estyllenlys, Llwyn Hidl, Llwyn y Neidr, Llwyndidill, Llyriad Llwynhidydd, Llysiau yr Ais, Pennau'r Gwyr, Sawdl Crist, Traeturiaid y Bugeilydd, Ysgallenllys, Ysgelyn Llys, Ysgelynllys, Ystellenlys, Ystellennod.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu.
Planhigyn blodeuol yw Llyriad yr ais sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Plantago lanceolata a'r enw Saesneg yw Ribwort plantain. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llwynhidydd, Astyllenes, Astyllenlys, Aslyllynes, Ceiliog a'r lâr, Dail Ceiliog, Dail Llwyn y Neidr, Dalen Gryman, Estyllenlys, Llwyn Hidl, Llwyn y Neidr, Llwyndidill, Llyriad Llwynhidydd, Llysiau yr Ais, Pennau'r Gwyr, Sawdl Crist, Traeturiaid y Bugeilydd, Ysgallenllys, Ysgelyn Llys, Ysgelynllys, Ystellenlys, Ystellennod.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu.
Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) je trsnatá vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae), charakteristická typickou růžicí přízemních listů, ze které vyrůstá několik stvolů.[1] Rostlina je v dnešní době hojně rozšířena ve velké části světa i na území Česka, kde se vyskytuje na polích, u cest či na loukách.[1] Jedná se o léčivou bylinu, působí proti kašli a má protizánětlivé a antibiotické účinky, které jsou způsobeny přítomností glykosidu jménem aukubin, čehož se využívá k léčbě vředových chorob žaludku, dvanáctníků i tlustého střeva.[2]
Mimo jitrocel kopinatý roste na území ČR asi 6 dalších druhů jitrocelů,[3] z nichž nejznámější je jitrocel prostřední (Plantago media) a jitrocel větší (Plantago major). Oba dva druhy mají ale menší přítomnost léčivých látek.[4]
Jitrocel se může dožívat až 12 let, během kterých dorůstá do velikosti několika desítek centimetrů. Rozmnožuje se jak pomocí semen, tak i vegetativně.
Pro jitrocel kopinatý existuje řada lidových názvů jako babka, celníček, hojílek, hítrocíl, myší ocas, myší ouško, ranocel[5] či volský jazyk,[6] beraní jazyk, psí jazyk, olověný jazyk, čelník a svalník.[4]
Jitrocel kopinatý je přibližně 7–30 cm,[3] řidčeji až 60 cm[7] vysoká vytrvalá bylina s krátkým a zpravidla větveným oddenkem[8] Listy jsou uspořádány většinou do několika přízemních růžic, jsou vystoupavé až vzpřímené, asi 10–25, zřídka až 40 cm dlouhé[7] a asi 0,5–3 (zřídka až 4,5) cm široké,[8] jednoduché, na bázi se znenáhla zužují v řapík.[8] Čepel je na vrcholu špičatá, celokrajná a nebo oddáleně zubatá. Listem prochází 3–5 (řidčeji až 7) souběžně uspořádaných žil. Žíly jsou více viditelné ze spodní strany listu.[5] Z růžice vyrůstají i podélně pětihranné stvoly,[5] které jsou většinou přímé až obloukovitě prohnuté. Stvoly jsou typicky delší než listy. Zakončené jsou kulovitými až válcovitými klasy o délce 1–3 (řidčeji až 5) cm.[8][9] Za plodu se klas prodlužuje, někdy až na 12 cm.[8] Klasy obsahují tmavé drobné květy s bělavými až hnědými (vzácně až černými) suchomázdřitými listeny.[5] Literatura uvádí, že jitrocel kopinatý kvete v Česku od května do září[6] či října.[10] Jitrocel kvete až do příchodů mrazů a začíná kvést, když začnou delší dny. Rostliny mohou kvést již první rok, ale z výzkumů vyplývá, že jitrocel začíná kvést až po dosažení určité velikosti listové růžice.[11]
Čtyřčetné květy jsou oboupohlavné a jsou srostloplátečné.[6] Kališní cípy jsou 3–3,5 mm dlouhé, přední vysoko srostlé, zadní volné.[8] Z drobné čtyřcípé koruny, která je dole srostlá v korunní trubku a je světle hnědavé barvy, vyčnívají čtyři nápadné tyčinky, které mají dlouhé bělavé nitky a bělavé až žluté prašníky.[8][9] Jitrocel je opylován větrem, ale k rostlině zalétává i hmyz kvůli pylu.[11] Po odkvětu vznikají plody v podobě vejčitých tobolek,[2] které obsahují dvě velká leskle hnědá semena.[6] Ta jsou většinou asi 2,5 mm dlouhá a 1,3 mm široká.[12] Průměrná rostlina vyprodukuje okolo 2500 semínek, ale na velké rostlině může dozrát až 10 000 semínek za rok. Pokud ale jitrocel roste v oblasti chudé na živiny, semínek vznikne jen mezi 35 až přibližně 260. Některá semínka se uvolňují hned po uzrání, jiná zůstávají v klasu až do doby, než odumře a dopadne na povrch.[11] Počet chromozómů je 2n=12.[8]
Semena mohou začít klíčit již na podzim, což vede ke vzniku rané generace na jaře příštího roku. Obvykle ale klíčení probíhá mezi lednem až dubnem v tmavém prostředí půdy, asi 5 mm pod povrchem.[11] Semena jsou schopna přežít 10–12 let, když jsou uskladněna v suchu, ale v půdě mohou přežít 50–60 let.[11] Rostlinu zásobuje živinami rozsáhlý svazčitý kořenový systém.[5][11]
V některých případech se může jitrocel kopinatý dožít až 12 let, během kterých se může rozmnožovat jak semeny (generativní rozmnožování), tak i vegetativně, kdy nová rostlina vyroste z fragmentů kořenů či oddenku.[11]
Jitrocel kopinatý obsahuje převážně v listech slizové látky, kyselinu křemičitou, kyselinu citronovou a až 2 %[6] glykosidu aukubinu, dále pak enzymy invertin a emulsin.[5] Vyjma toho jsou v listech taktéž obsaženy třísloviny, vitamín C, hořčiny, draselné soli,[6] zinek, kumariny a fenylethanoidy.[4]
Právě přítomnost slizových látek způsobuje, že jitrocel kopinatý působí pozitivně proti kašli, jelikož tyto látky mají ochranné a sekretolytické účinky a současně zmírňují podrážděný krk.[4]
Jitrocel kopinatý se vyskytuje především v oblastech, kde se nachází mírně vlhká, hlinito-písčitá až středně těžká půda[1] s neutrální až zásaditou reakcí.[2] Hojně roste na místech osídlených travními společenstvy jako jsou louky, meze, pastviny, výslunné stráně, v trávnících, úhorech, podél komunikací, v parcích a příležitostně i jako plevel na polích.[2] Protože snáší i suchá místa a fyzické poškození (sešlap), jedná se o poměrně odolnou rostlinu. Rostlinám jitrocele kopinatého ale nesvědčí podmáčená stanoviště.[11] Ve střední Evropě ho najdeme nejčastěji ve společenstvech pastvin sv. Cynosurion, mezofilních luk sv. Arrhenatherion či některých typech suchých trávníků sv. Bromion erecti[8] či ruderálních společenstev, např. sv. Polygonetum arenastri, Saginion procumbentis, Malvion neglectae, Dauco carotae-Melilotion atd.[13]
Jitrocel má široké rozšíření. Původně se jednalo o druh rostoucí na území Eurasie, jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy včetně Islandu, v Asii sahá na východ až po Kazachstán a západní Himálaj, dále roste i v jižnější Asii od Středomoří a Malé Asie po Pákistán, přesahuje i do nejsevernější Afriky a na ostrovy jako Madeira, Kanárské ostrovy a Azory.[8][14] Postupně se rozšířil různě po celém světě[5] společně s kolonizátory z Evropy. Například rozšíření jitrocele v Severní Americe probíhalo tak, že kolonizátoři nevědomky přenášeli jeho semena na botách. Proto indiáni nazývali jitrocel „stopa bílého muže“.[5] Dnes je rozšířen i v jiných oblastech světa, jako v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandu[12][14] či na Madagaskaru.[15]
Dříve se jitrocel pouze sbíral jako planá rostlina rostoucí na polích či loukách, v současnosti jeho spotřeba pro farmaceutické účely narostla, takže je pěstován.[4]
Samotný jitrocel kopinatý je požírán ovcemi a dalšími hospodářskými a lesními zvířaty (které ale mají s jeho konzumací problémy, jelikož roste při zemi), a proto byl v některých částech světa zařazen do travní směsi pro pěstované trávníky jako zdravá potrava pro ovce a další. Jeho konzumace zvířaty zlepšuje jejich zdraví a vlastnosti mléka, jelikož obsahuje sodík, draslík, kobalt a měď.[11] Semena jitrocelu se využívají jako krmení pro chovné druhy ptactva.[5]
Pro své pozitivní účinky se jitrocel využívá převážně k výrobě čajových směsí, které mají působit protizánětlivě a na trávení. Současně se z jitrocele vaří odvary při problémech s dýchacími cestami. Je to díky jeho schopnosti odhlenit dutiny.[5] Pro své léčebné účinky je znám již od Antiky, kdy byl využíván jako látka působící proti kašli,[6] na opary, při kožních infekcích a jako protijed na vzteklinu.[4] V lidovém léčitelství se využívá jako látka usnadňující potíže způsobené astmatem, záněty průdušek a další onemocnění dýchacích cest.[6]
Mezi lidmi je rozšířena praxe, kdy se čerstvá šťáva z listů používá na menší rány,[9] ekzémy, spáleniny a zanícené rány. V současnosti se tato praxe nedoporučuje, jelikož hrozí, že se do rány zanese druhotná infekce.[6] Čaj je využíván kuřáky jako podpůrný prostředek při odvykací kúře.[16]
Pro získání účinné drogy je potřeba nasbírat listy mezi květnem až srpnem a poté usušit. Květní stvoly se před sušením musí odstranit. Samotné sušení listů jitrocele je složité, protože sebrané listy jsou náchylné k zčernání a znehodnocení účinné drogy, jelikož dojde k hydrolytickému rozkladu glykosidu aukubinu.[6] Z toho důvodu se nedoporučuje sbírat listy polámané či zapařené. Pokud jsou listy správně usušené, měly by být lámavé a mít hnědozelenou až olivovou barvu. Pro správné sušení se doporučuje sušit ve vrstvách o maximální tloušťce 5 cm ve stínu, ale dá se předsušit i na slunci. Při sušení za umělé teploty se doporučuje sušit o teplotě do 40 °C[6] (jiný zdroj uvádí 50 °C[17]). Droga má mírně nahořklou svíravou chuť a je bez zápachu. Účinná látka je náchylná ke kontaminaci a zničení, a tak je potřeba vyvarovat se nevhodného skladování.[6]
Pro kuchyňskou úpravu se zpracovávají pouze čerstvé listy. Mají slabě nahořklou, svíravou chuť. Přidávají se v menším množství do bylinkových polévek a omáček nebo se obalují ve sladkém či slaném těstíčku a vysmažují.[18]
Jitrocel kopinatý poskytuje včelám velké množství kvalitního pylu, který dělnice odnášejí do úlu ve světle žlutých rouskách.[19]
Obrázky, zvuky či videa k tématu jitrocel kopinatý ve Wikimedia Commons
Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) je trsnatá vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae), charakteristická typickou růžicí přízemních listů, ze které vyrůstá několik stvolů. Rostlina je v dnešní době hojně rozšířena ve velké části světa i na území Česka, kde se vyskytuje na polích, u cest či na loukách. Jedná se o léčivou bylinu, působí proti kašli a má protizánětlivé a antibiotické účinky, které jsou způsobeny přítomností glykosidu jménem aukubin, čehož se využívá k léčbě vředových chorob žaludku, dvanáctníků i tlustého střeva.
Mimo jitrocel kopinatý roste na území ČR asi 6 dalších druhů jitrocelů, z nichž nejznámější je jitrocel prostřední (Plantago media) a jitrocel větší (Plantago major). Oba dva druhy mají ale menší přítomnost léčivých látek.
Jitrocel se může dožívat až 12 let, během kterých dorůstá do velikosti několika desítek centimetrů. Rozmnožuje se jak pomocí semen, tak i vegetativně.
Lancetvejbred (Plantago lanceolata), ofte skrevet lancet-vejbred, er en flerårig, cirka 10-40 cm høj urt, der vokser på åbne, græsbevoksede arealer. Den kendes let fra andre arter af vejbred på sine lancetformede blade.
Stænglen bærer et sortbrunt aks og er ellers bladløs. De lancetformede blade er samlet i en roset.
Den regelmæssige undersædige blomst har en hindeagtig sambladet krone med fire udstående flige og fire lange, udhængende, gullige støvdragere og et fjerformet støvfang. Frugten er en buddike (kapsel med låg) med kun 2 frø.
Lancetvejbred er meget almindelig overalt i Danmark på åbne, græsbevoksede arealer.
På Ørnebjerg nordøst for Tissø, Vestsjælland, findes arten i et fredet overdrev sammen med bl.a. alm. guldstjerne, alm. knopurt, alm. kongepen, alm. kællingetand, blåklokke, dunet vejbred, hulkravet kodriver, hundeviol, hvidkløver, håret star, kantet perikon, knoldet mjødurt, kornet stenbræk, lancetvejbred, lægeærenpris, prikbladet perikon, rødkløver, tjærenellike, tyndakset gøgeurt, vellugtende gulaks og vårvikke[1]
Lancetvejbred (Plantago lanceolata), ofte skrevet lancet-vejbred, er en flerårig, cirka 10-40 cm høj urt, der vokser på åbne, græsbevoksede arealer. Den kendes let fra andre arter af vejbred på sine lancetformede blade.
Der Spitzwegerich (Plantago lanceolata), auch Spießkraut, Lungenblattl oder Schlangenzunge genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae) gehört. Das Wort „Wegerich“ bzw. „Spitzwegerich“ (von mittelhochdeutsch wëgerīch bzw. – in Bezug auf die schmal zulaufenden Blätter[1] – spitzig wëgerīch[2]) entstammt dem Althochdeutschen (von wega, „Weg“, und rīh, „König“, als Bestandteil von Männernamen wie Friedrich, Dietrich usw.[3]).
Der Spitzwegerich ist eine ausdauernde, krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 5 bis 50 Zentimetern erreicht. Die reichverzweigte Wurzel kann bis zu 60 cm in die Tiefe reichen. Die in einer grundständigen Rosette stehenden Laubblätter sind ungestielt. Die einfache Blattspreite ist spitz, schmal und lanzettlich.
Die Blütezeit reicht von Mai bis September. Auf einem langen 5-furchigen Schaft steht ein dichter, walzenförmiger, ähriger Blütenstand. Die verhältnismäßig kleinen, unscheinbaren Blüten sind zwittrig.
Die Chromosomenzahl der Art ist 2n = 12, seltener 72.[4]
Der Spitzwegerich war ursprünglich nur in Europa beheimatet. Inzwischen ist er weltweit verbreitet. Er kommt häufig in Fettwiesen, in Parkrasen (dort vor allem in seiner mageren Ausbildungsform), an Wegen und in Äckern vor. Nach dem Ökologen Heinz Ellenberg ist der Spitzwegerich eine Klassencharakterart der Grünland-Gesellschaften (Molinio-Arrhenatheretea).
In den Allgäuer Alpen steigt er am Hochtannberg in Vorarlberg bis zu 1750 m Meereshöhe auf.[5]
Der Spitzwegerich ist ein tief wurzelnder Hemikryptophyt. Er ist sekundär windblütig und seine Blüten sind vorweiblich. Daneben ist auch eine Bestäubung durch pollensuchende Insekten möglich. Die Samen sind weniger quellfähig als beim Breitwegerich (Plantago major). Die vegetative Vermehrung erfolgt durch Wurzelsprosse. Die Verbreitung erfolgt über die klebrigen Samen, die an Tierpfoten, Schuhen und Rädern haften.
Der Spitzwegerich wird vom Rostpilz Puccinia cynodontis mit Spermogonien und Aecidien befallen.[6] Auch der Mehltau Podosphaera plantaginis befällt ihn häufig.[7]
Plantago lanceolata L. hat die Synonyme: Plantago azorica Hochst., Plantago hungarica Waldst. & Kit., Plantago sphaerostachya Hegetschw., Plantago lanceolata var. sphaerostachya Mert. & W.D.J. Koch.[8]
Die Palynologie (Pollenanalyse) hat den gut erkennbaren Pollen bereits für die späte Wärmezeit nachgewiesen. Spitzwegerich-Pollen in postglazialen Sedimenten werden als Siedlungszeiger interpretiert. Die geschlossene Pollenkurve beginnt meist erst im älteren Subatlantikum.
In Mangelzeiten nach den beiden Weltkriegen und während der Weltwirtschaftskrise war Salat aus wildwachsendem Spitzwegerich ein beliebter Ersatz für unerschwingliches oder nicht erhältliches Blattgemüse.
Ernten und sammeln kann man ihn am besten von Anfang April bis Ende August. Man findet ihn oft in kleinen Wiesen, an Äckern und Feldrändern, an den Wald angrenzenden Wegen und auf sehr kleinen Flächen in Ortschaften.
Nach Insektenstichen ist der Spitzwegerich, zerrieben und auf den Stich aufgetragen, kühlend respektive schmerzlindernd.
Der Spitzwegerich enthält Iridoidglycoside wie Aucubin, Catalpol, Asperulosid, Schleimstoffe, Gerbstoffe, Kieselsäure, Saponin. Er ist reizmildernd und leicht hustenlösend.[9] Er wird gegen Katarrhe der Luftwege und entzündliche Veränderungen der Mund- und Rachenschleimhaut eingesetzt.
Die Wirksamkeit der Droge ist hier sowohl auf die einhüllende Wirkung der Schleimstoffe als auch auf die adstringierende Wirkung der Gerbstoffe sowie auf die antibakterielle und damit entzündungshemmende Wirkung der Abbauprodukte der Iridoide (Aucubigenin entsteht durch Hydrolyse mittels Beta-Glucosidasen aus Aucubin) zurückzuführen. Zudem kann sie äußerlich bei entzündlichen Veränderungen der Haut verwendet werden, sowohl bei exogen verursachten wie beispielsweise durch Insektenstiche oder dem Kontakt mit Brennnesseln als auch bei endogenen Hautkrankheiten wie zum Beispiel bei Neurodermitis oder auch bei sonstigen Entzündungen oder kleinen offenen Wunden.[10][11][12][13]
Zur Herstellung von Teeaufgüssen werden die Blätter oder das ganze Kraut gesammelt und getrocknet (die Drogenbezeichnung lautet für die Blätter: Folia Plantaginis lanceolatae und für das Kraut: Herba Plantaginis lanceolatae). Für Spitzwegerichsaft presst man die frischen Blätter aus. Eine Rezeptur für Spitzwegerichsirup (Plantaginis sirupus) gibt an, die Spitzwegerichblätter (Plantaginis lanceolatae folium) in gereinigtem Wasser (Aqua purificata, d. h. deionisiertes Wasser) zu kochen, zu filtern und den entstandenen wässrigen Auszug mit der 1,5fachen Menge Zucker (Saccharose, Saccharum) zu Sirup zu vermischen. Der Sirup wird mit 1 % Alkohol, Methylparaben und Propylparaben konserviert.[14]
Der Bedarf der pharmazeutischen Industrie an der Droge wird hauptsächlich aus Kulturen gedeckt. Die pulverisierte Droge ist auch Bestandteil von Salben.
Da das natürliche Antibiotikum bei der Teezubereitung oft zerstört wird, ist es sicherer, Presssäfte einzusetzen.
Der Spitzwegerich wurde im Herbst 2013 von Wissenschaftlern der Universität Würzburg („Studienkreis Entwicklungsgeschichte der Arzneipflanzenkunde“) mit Verweis auf die in ihm enthaltenen antibakteriellen und blutstillenden Wirkstoffe zur „Arzneipflanze des Jahres 2014“ gewählt.[15]
Der Spitzwegerich (Plantago lanceolata), auch Spießkraut, Lungenblattl oder Schlangenzunge genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae) gehört. Das Wort „Wegerich“ bzw. „Spitzwegerich“ (von mittelhochdeutsch wëgerīch bzw. – in Bezug auf die schmal zulaufenden Blätter – spitzig wëgerīch) entstammt dem Althochdeutschen (von wega, „Weg“, und rīh, „König“, als Bestandteil von Männernamen wie Friedrich, Dietrich usw.).
Eureille éd lapin (in frinsé Plantain lancéolé)
L' Eureille éd lapin (Plantago lanceolata) ou "Hérbe à chonc coutures" ch'est eune plante hérbacée vivace del famille d'chés Plantaginacées.
Fleur éd Plantago lanceolata
Fleur éd Plantago lanceolata
rare spécimen uniquemint feuméle
Fleur feuméle très longue
Eureille éd lapin (in frinsé Plantain lancéolé)
L' Eureille éd lapin (Plantago lanceolata) ou "Hérbe à chonc coutures" ch'est eune plante hérbacée vivace del famille d'chés Plantaginacées.
plante hérmafrodite blankes fleurs floréson = moai-novimbe 
Fleur éd Plantago lanceolata
Fleur éd Plantago lanceolata
rare spécimen uniquemint feuméle
Fleur feuméle très longue
Chés rachinnes
Sistème vastchulère
Sekchon in étoéle à 5 brankes del tige (pétiole)
Hevîzar (Plantago lanceolata) belga (pela) birînê, giya dûpişk, gîyayek bêar e. Li her deverê şîn tê
Hevîzar (Plantago lanceolata) belga (pela) birînê, giya dûpişk, gîyayek bêar e. Li her deverê şîn tê
Imeẓuɣen agenin (Isem usnan: Plantago lanceolata) d talmest n yemɣi seg twacult n plantaginaceae 
. Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Imeẓuɣen agenin (Isem usnan: Plantago lanceolata) d talmest n yemɣi seg twacult n plantaginaceae . Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
No d' l' indje e sincieus latén : : Plantago lanceolata
Plantago lanceolata, Johnsmas-flouer, is a species o flouerin plant in the plantain faimily Plantaginaceae.
Lo plantatge lanceolat (Plantago lanceolata L.) o l'èrba de cinc còstas es una planta erbacèa vivaça de la familha de las Plantaginacèas e presenta dins Euròpa tota.
Es una planta pron cambiadissa, de talha mejana (15-50 cm), que possedís un rizòma vertical. Las fuèlhas son lanceoladas e dispausadas en roseta a la basa de la camba. Las flors son dispausadas en espiga al cap de la camba.
Lo plantatge lanceolat (Plantago lanceolata L.) o l'èrba de cinc còstas es una planta erbacèa vivaça de la familha de las Plantaginacèas e presenta dins Euròpa tota.
Qallu-qallu[1] (Plantago lanceolata) nisqaqa huk quram, hampi yuram.
Commons nisqaqa multimidya kapuyninkunayuqmi kay hawa: Qallu-qallu.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Qallu-qallu
Qallu-qallu (Plantago lanceolata) nisqaqa huk quram, hampi yuram.
Smalen of spitse waegbrei (Plantago lanceolata) is 'n vaste plantj oete waegbreifemielje (Plantaginaceae). Hae kump in Wès-Europa hieël algemein veur in 't wildj in alderhenj aan graaslenj, zowaal aetesriek es aeteserm. Ouch kan me-n 'm vinjen inne veuge tösse stoepteechele. De plantj is neet vergiftig en wuuertj väöl es voor gegaoven aan knaagderen en knien. Inne kroedgenaeskónde wuuertj 'n aaftrèksel vanne zäöj veurgesjreve taenge lichte diarree. 'n Extrak van dees plantj wuuertj sómwiel ouch gebroek veure verzörging vanne oeare.
De gruuedje vanne smale waegbrei kan sterk versjille; maximaal wuuertj t'r 0,5 m hoeag. De saort begintj te bleujen inne veurzomer en det blief bie sómmige exemplare zoea toet inne herfs. De blajer staon allemaol in e blaadrozèt. Ze zeen lancètvörmig en in aetesrieke ómstenjigheje staon ze opgerich. Ónger sjraal ómstenjigheje zeen ze klènder, rónjer van vorm en ligke ze plat taenge de gróndj. d'n Aor steit oppe gegreufdje steel en is get greun-broensig van kluuer. De bleuj is van ónger nao baove wobie ieës de stampers (protogynisch) en daonao de maeldräöj zichbaar zeen. De witte helmknuup, die oppe helmdräöj betrèkkelik wied boete d'n aor staon, staeken hietaengenaaf. De bleumkes höbbe doorsjienendje kroeansleepkes mit 'ne broene streep. De bleumkes perducere drie zäöj. d'n Aor is bie plantjen in aeteserm ómstenjigheje korter en bolder van vorm.
Smalen of spitse waegbrei (Plantago lanceolata) is 'n vaste plantj oete waegbreifemielje (Plantaginaceae). Hae kump in Wès-Europa hieël algemein veur in 't wildj in alderhenj aan graaslenj, zowaal aetesriek es aeteserm. Ouch kan me-n 'm vinjen inne veuge tösse stoepteechele. De plantj is neet vergiftig en wuuertj väöl es voor gegaoven aan knaagderen en knien. Inne kroedgenaeskónde wuuertj 'n aaftrèksel vanne zäöj veurgesjreve taenge lichte diarree. 'n Extrak van dees plantj wuuertj sómwiel ouch gebroek veure verzörging vanne oeare.
De gruuedje vanne smale waegbrei kan sterk versjille; maximaal wuuertj t'r 0,5 m hoeag. De saort begintj te bleujen inne veurzomer en det blief bie sómmige exemplare zoea toet inne herfs. De blajer staon allemaol in e blaadrozèt. Ze zeen lancètvörmig en in aetesrieke ómstenjigheje staon ze opgerich. Ónger sjraal ómstenjigheje zeen ze klènder, rónjer van vorm en ligke ze plat taenge de gróndj. d'n Aor steit oppe gegreufdje steel en is get greun-broensig van kluuer. De bleuj is van ónger nao baove wobie ieës de stampers (protogynisch) en daonao de maeldräöj zichbaar zeen. De witte helmknuup, die oppe helmdräöj betrèkkelik wied boete d'n aor staon, staeken hietaengenaaf. De bleumkes höbbe doorsjienendje kroeansleepkes mit 'ne broene streep. De bleumkes perducere drie zäöj. d'n Aor is bie plantjen in aeteserm ómstenjigheje korter en bolder van vorm.
Uskolisna bokvica ili muška bokvica (lat. Plantago lanceolata) je vrsta cvjetnice iz porodice bokvica (Plantaginaceae). Poznata je i kao ravnolisna i muška bokvica.[1] Raste (kao korov) širom Evroazije, uključujući i Bosnu i Hercegovinu. Uspijeva na raznim staništima, osobito na oranicama i u zapuštenim baštama.[2][3]
Ova višegodišnja zeljasta biljka formira rozete sa cvjetnom stabljikom visine oko 40 cm. Duguljasto-lancetasti listovi i stabljika prekriveni su nježnim dlakama. Donji listovi su kopljasto rašireni ili uspravni, slabo nazubljeni s 3-5 jakih paralelnih vena i suženom kratkom peteljkom. istovi su grupisani na duboko ispucaloj stabljici, koja se završava u jajolikoj cvasti, sa mnogo malih cvjetova, svaki sa šiljatim pokrovom. Svaki cvijet može proizvesti po dvije sjemenke. Cvjetna čašica je zelena, promjera 4 mm, a krunica je smeđkasta. Ima četiri savijena leđna režnja sa smeđim rebrima i duge bijele prašnike. Raste na oskudnim kiselim tlima (pH <4.5). Smatra se da je u Sjevernu Ameriku, stigla kao invazivni korov. U Americi i Australiji prisutna je i raširena kao uvedena vrsta.
Plantago lanceolata (uskolisni trputac) je porijeklom iz Euroazije, ali je uvedena u Sjevernu Ameriku i mnoge druge dijelove svijeta, na odgovarajuća staništa.[4]
Za ovu bokvicu smatralo se se da je pokazatelj poljoprivrednog porijekla u polenskom dijagramu, čiji ostaci su pronađeni u Zapadnoj Norveškoj. Utvrđeno je da potiču iz ranog neolita; nadalje, smatra se indikatorom dobre paše u svom području.[5]
Plantago lanceolata upotrebljava se često kao biljni čaj i kao ostali ljekoviti pripravci.[6] Čaj od listova se koristi kao visoko djelotvoran protiv kašlja. U tradicijskoj austrijskoj medicini, listovi ove bokvice upotrebljavaju se kao sirup ili čaj ili u nekom drugom obliku (svježi listovi) za liječenje poremećaja respiratornog trakta, kože, uboda insekata i infekcija.[7]
Plantago lanceolata sadrži feniletanoide, kao što je acteozid (verbaskosid), cistanozid F, lavandulifoliozid, plantamajozid i izoacteozid.[8] Također sadrži iridoid glikozide aucubin i catalpol.
Sadrži iridoidne glikozide aukubin i katalpol.[9]
Plantago lanceolata, može rasti bilo gdje, od vrlo suhih livada do mjesta sličnih šumama.[10]
Način reprodukcije može varirati među populacijama Plantago Lanceolata.[11] Razmnožavanje može biti bilo bespolno, putem kloniranja, i spolno, kada se polen prenosi na razne načine, a obično vjetrom.[11] U populacijama koje se razmnožavaju vegetetivno, putem kloniranja, kao i kod ostalih biljaka sa takvom reprodukcijom, znatno smanjena je genetička varijacija.[10]
Podosphaera plantaginis je gljiva pepelnica koja inficira Plantago lanceolata. Sve populacije Plantago lanceolata podložne su zarazi putem nekoliko sojeva ove gljivice. Nakon što se populacija zarazi, u samom početku simptomi su minimalni. Zatim, nakon nekoliko mjeseci, počinju se javljati oštećenja (lezije) koja pokrivaju cijelu površinu listova i stabljika, što je vrlo priimjetno.[10]
Nakon toga zaražene populacije, reagiraju na različite načine. Neke populacije bokvice su osjetljivije na različite sojeve pepelnice. Također, neke populacije imaju više fenotipova otpornosti, dok s druge strane, drugi mogu imati samo jedan otporni fenotip.[10] Sve u svemu, populacije koje imaju najveću raznolikost fenotipova otpornosti imat će najveću stopu preživljavanja, posebno kada su stope infekcija visoke.[10]
_clean,_no-description.jpg)
.jpg)
|authors= (pomoć)CS1 održavanje: koristi se parametar authors (link) Uskolisna bokvica ili muška bokvica (lat. Plantago lanceolata) je vrsta cvjetnice iz porodice bokvica (Plantaginaceae). Poznata je i kao ravnolisna i muška bokvica. Raste (kao korov) širom Evroazije, uključujući i Bosnu i Hercegovinu. Uspijeva na raznim staništima, osobito na oranicama i u zapuštenim baštama.
Дынбарг ланцетгIа (лат: Plantágo lanceoláta, эрс: Подоро́жник ланцетоли́стный) — баьцовгIа да Дынбаргa тайпа, Дынбаргий дезала чура.
Plantago lanceolata is a species of flowering plant in the plantain family Plantaginaceae. It is known by the common names ribwort plantain,[1] narrowleaf plantain,[2] English plantain,[3] ribleaf, lamb's tongue, and buckhorn.[4] It is a common weed on cultivated or disturbed land.
The plant is a rosette-forming perennial herb, with leafless, silky, hairy flower stems (10–40 cm or 3.9–15.7 in). The basal leaves are lanceolate spreading or erect, scarcely toothed with 3-5 strong parallel veins narrowed to a short petiole. The flower stalk is deeply furrowed, ending in an ovoid inflorescence of many small flowers each with a pointed bract.[5]: 248 Each inflorescence can produce up to two hundred seeds. Flowers are 4 millimetres (0.16 in) (calyx green, corolla brownish), 4 bent back lobes with brown midribs and long white stamens. It is native to temperate Eurasia, widespread throughout the British Isles, but scarce on the most acidic soils (pH < 4.5). It is present and widespread in the Americas and Australia as an introduced species.
Plantago lanceolata is native to Eurasia, but has been introduced to North America and many other parts of the world with suitable habitats.
Considered to be an indicator of agriculture in pollen diagrams, P. lanceolata has been found in western Norway from the Early Neolithic onwards, which is considered an indicator of grazing in that area at the time.[6] This would make sense, as P. lanceolata thrives in open fields where livestock are frequently disturbing the ground.
Plantago lanceolata is used frequently in herbal teas and other herbal remedies.[7] A tea from the leaves is used as a cough medicine. In the traditional Austrian medicine Plantago lanceolata leaves have been used internally (as syrup or tea) or externally (fresh leaves) for treatment of disorders of the respiratory tract, skin, insect bites, and infections.[8] The leaves can be eaten when very young.[9]
Songbirds eat the seeds, and the leaves are eaten by rabbits.[10]
Plantago lanceolata contains phenylethanoids such as acteoside (verbascoside), cistanoside F, lavandulifolioside, plantamajoside and isoacteoside.[11] It also contains the iridoid glycosides aucubin and catalpol.[12] These iridoid glycosides make the plant inedible to some herbivores, but others are unperturbed by them—for example, the buckeye butterfly Junonia coenia, whose larvae eat the leaves of P. lanceolata and ingest the iridoid glycosides to make themselves unpalatable to predators.
Plantago lanceolata can live anywhere from very dry meadows to places similar to a rain forest,[13] but it does best in open, disturbed areas. It is therefore common near roadsides where other plants cannot flourish; it grows tall if it can do so, but in frequently-mowed areas it adopts a flat growth habit instead. Historically, the plant has thrived in areas where ungulates graze and turn up the earth with their hooves.
The mode of reproduction can vary among populations of P. lanceolata.[14] Reproduction occurs sexually, with the pollen being wind dispersed for the most part, though the plant is occasionally pollinated by bees.[14] P. lanceolata cannot reproduce asexually in the way that many other species of Plantago can; instead, it is an obligate outcrosser.
Plantago lanceolata is host to many different species of the order Lepidoptera. Species such as Junonia coenia, Spilosoma congrua, and Melitaea cinxia lay their eggs on P. lanceolata plants so they can serve as a food source for the larvae when they hatch.[15][16] The iridoid glycosides in the plant leaves accumulate in the caterpillars and make them unpalatable to predators.
Podosphaera plantaginis is a powdery mildew fungus that infects P. lanceolata. All of the P. lanceolata populations are infected by several strains of this powdery mildew fungus.[17] Once the populations are infected, the symptoms are minimal at first. Then, after a few weeks or months lesions start to appear covering the entire surface of the leaves and the stem, making it very noticeable.[13] Another species that infects P. lanceolata is Golovinomyces sordidus. Both of these mildews are obligate biotrophs, meaning that they can only infect living tissue. They cover the surface of the leaves and extend hyphae into the cell matrix in order to extract nutrients.
After the populations are infected, they react in different ways. Some populations of P. lanceolata are more susceptible to different strains of powdery mildew. Also, some populations have multiple resistance phenotypes where on the other hand, others may only have one resistance phenotype.[13] Overall, the populations that have the highest variety of resistance phenotypes will have the highest survival rates particularly when rates of infection are high.[13]
Children use the plant in a game where the flower's head is "shot" off the end of stalk; it has alternately been called "1 o'clock gun", "rifle", among others names. To play the game, one would pluck a stalk and wrap a loop of the distal end of the stem around the section of stem closest to the flower's head. The loop is tightened so it stops up behind the flower's head and the stem is pulled backward until the flower head pops off. The stalk is slightly elastic so when the flower head separates, it (the head) flies off in the direction the stalk is pointed like a gun, hence the gun-related names given to it.[18][19]
In Edinburgh, Scotland this game is called ‘The 1 o’clock gun’ after the gun that fires everyday from Edinburgh Castle. Writer Sean Michael Wilson notes that: "When I was a kid in Edinburgh we used it for a cute wee game called ‘The 1 o’clock gun’ - we twisted the stalk around into a kind of noose, quickly pulled it (with the left hand pulling back sharply and the right hand moving forward) and then the head of the stalk would go shooting off. Piitttt!! We used to see how far we could get it to go - great fun." In the West Country of England the same game is called 'cannonballs'. Another game played with the plant in Britain and Ireland is a variation of conkers; a child tries to knock off the flowerhead of their friendly rival's stalk using their own stalk with a fast downward thrust. This pastime is known vernacularly as 'dongers' in Kent and 'Carl doddies' (along with the plant itself) in Scotland.[20]
Plantago lanceolata is a species of flowering plant in the plantain family Plantaginaceae. It is known by the common names ribwort plantain, narrowleaf plantain, English plantain, ribleaf, lamb's tongue, and buckhorn. It is a common weed on cultivated or disturbed land.
Lancfolia plantago aǔ latine (Plantago lanceolata) estas plantspecio kiu apartenas al la familio de la Plantagacoj (Plantaginaceae).
La lancfolia plantago estas multjara, herba planto, kiu havas altokreskon de 5 ĝis 50 cm. La multe disbranĉita radikaro kreskas ĝis 60 cm profunden. La bazestarantaj folioj formas rozedon kaj havas tigojn. La integra foliplato estas pinta, mallarĝa kaj lancforma.
La planto floras de majo ĝis septembro. Sur la longa petiolo staras densa, cilindroforma spika floraro. La relative malgrandaj floroj estas duseksaj.
La kromosomnombro estas 2n = 12, malofte 72.[1]
La lancfolia plantago origine hejmiĝis en Eǔropo. Intertempe ĝi disvastiĝis tutmonde. Ĝi kreskas ofte en grasherbejoj en parkaj razenoj, en vojoj kaj kampoj.
La lancfolia plantago estas profundradika hemikriptofito. La vegetativa plimultigado okazas per la radikŝosoj. La gluebla semo estas disvastigata de bestoj kaj homo.
Plantago lanceolata L. havas la sinonimojn: Plantago azorica HOCHST., Plantago hungarica WALDST. & KIT., Plantago sphaerostachya HEGETSCHW., Plantago lanceolata var. sphaerostachya MERT. & W.D.J. KOCH.
La folioj estas manĝeblaj, kiel salato.
La planto enhavas iridoid-gliceridojn, ekzemple aǔkubino, katalpolo, asperulosido, ŝlimŝtofoj, taninoj, silika acido, saponino. Ĝi estas milda al tusado.[2] La planta drogo de lancfolia plantago estas uzata kontraǔ kataroj de la spiraj vojoj kaj inflamoj de la buŝo kaj mikozoj. Krome ĝi helpas al malgravaj inflamoj de la haǔto, ekzemple pro insektopikoj, urtika bruliĝo, neǔrodermito kaj simile malgravaj lezoj de la haǔto.[3][4][5][6]
Por fari infuzaĵojn oni kolektas la tutan herbon (la latina nomo por la drogo nomiĝas: Folia Plantaginis lanceolatae.
Lancfolia plantago aǔ latine (Plantago lanceolata) estas plantspecio kiu apartenas al la familio de la Plantagacoj (Plantaginaceae).
Llantén menor[1] o siete venas (Plantago lanceolata) L. es una especie de planta herbácea perenne natural de toda Europa, América y Asia occidental donde crece en terrenos secos, taludes, bordes de caminos y lugares incultos.
Es una planta herbácea vivaz sin tallos ramificados y con tallos florales que alcanzan de 30 a 50 cm de altura, tiene un rizoma corto central del que brotan muchas raicillas de color amarillo. Las hojas lanceoladas u ovadas, largas, algo dentadas y radicales están dispuestas en una roseta basal en la base del tallo, tienen de tres a siete nervaciones longitudinales que se estrechan y continúan en el peciolo. La inflorescencia terminal es una espiga densa con flores muy pequeñas de color blanca o purpurea. La espiga es corta durante la floración y luego se va alargando. El fruto es un pixidio con de cuatro a dieciséis semillas.
P. lanceolata contiene feniletanoides como acteosida (verbascósido), cistanoside F, lavandulifolioside, plantamajoside y isoacteoside.[2] También contiene glucósidos, iridoides, aucubin y catalpol.[3]
Plantago media fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 113-114. 1753.[4]
Plantago: nombre genérico que deriva de plantago = muy principalmente, nombre de varias especies del género Plantago L. (Plantaginaceae) –relacionado con la palabra latina planta, -ae f. = "planta del pie"; por la forma de las hojas, según dicen–. Así, Ambrosini (1666) nos cuenta: “Es llamada Plantago por los autores latinos, vocablo que toman de la planta del pie (a causa de la anchura de sus hojas, las que recuerdan la planta del pie; y asimismo porque las hojas tienen líneas como hechas con arado, semejantes a las que vemos en la planta del pie)”[5]
lanceolata: epíteto latíno que significa "lanceolada", en referencias a sus hojas.
Números cromosomáticos de Plantago lanceolata (Fam. Plantaginaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=12[6]
Datos: Q157408
Multimedia:
Especies: Plantago lanceolata
Llantén menor o siete venas (Plantago lanceolata) L. es una especie de planta herbácea perenne natural de toda Europa, América y Asia occidental donde crece en terrenos secos, taludes, bordes de caminos y lugares incultos.
Süstlehine teeleht (Plantago lanceolata) on teeleheliste perekonda kuuluv rohttaim.
Süstlehine teeleht on levinud parasvöötmelises Euroopas, Põhja- ning Kesk-Aasias. Eestis on levinud niidutaim.[1]
Süstlehine teeleht on mitmeaastane juurmise leherosetiga rohttaim[1]. Taime kõrgus on 50 cm.
Lehed on süstjad või lineaalsüstjad, terve leheservaga, 3-7 kaardus leherooga, moodustavad juumise kodariku. Lehtedel on on enamasti lidus karvad. [2]
Taimel on väike,kuiv ja helekollakas õisik,mis on kogunenud tihedatesse, lühikestesse, munajatesse viljapeadesse. Tolmukad on helekollased, õiekroonist 4-5 korda suuremad.
Vili on munajas karp, milles on 8-13 seemet. [2]
Taim õitseb maist juulini. Vilja küpsemine toimub juulist septembrini.
Kogu taim sisaldab limaiaineid. Seemnete limaainete sisaldus on kuni 40%, lehtedes umbes 6,5%. Limaainete hüdrolüüsil vabanevad ramnogalaktorunaan, arabinogalaktaan, glükomannaan, galakturoonhape, galaktosidoarabinoos, ramnoos, ksüloos jt.[2]
Lehed sisaldavad ka iridoidklükosiide, nagu aukubiin (kuni 2,5%), katapool (0,3-1,0%), asperulosiid jt.[1], mõru- ja parkaineid, saponiine, polüsahhariide, C-vitamiini, K-vitamiini, provitamiin A-d, koliini, allantoiini, steroide, tioglükosiide, vaiku, orgaanilisi happeid. [2]
Teistest ainetest sisaldab taim flavonoide (apigeniini, baikaleiini, luteoliini, skutellariini, homoplantagiini, plantagosiidi jt.), kumariin eskuletiini jm. On leitud ka jälgedena alkaloide bosniakiini ja bosniakiinhappe metüülestrit.[1]
Droogiks on ürt ja leht,mida kogutakse kogu suve jooksul. Droogi tuleks koguda õitsemise ajal ja kuiva ilmaga, kuna droog on tundlik niiskuse suhtes ja kergesti tumenev (tingitud aukubiini hüdrolüüsist).[1]
Droogi kuivatatakse õhukese kihina (3-5 cm) temperatuuridel 40-50 °C. Kuivatatud kvaliteetne droog peab olema normaalse rohelise värvusega, nõrga lõhna ja mõrkja maitsega.[2]
Teelehedroog kuulub mitmete köhateede koostisesse, suurendab bronhilima eritust ja eraldamist köhimisel. Vesitõmmisena toimib mähkivalt haavandtõve ja gastriidi puhul.[1][2]
Külmalt valmistatud vesitõmmistel, vedelekstraktidel ja mahlal on bakteriostaatiline ja bakteritsiidne toime, see toime puudb kuumalt valmistatud leotistel ja keedistel (aukubiin denatureerub).[1]
Värsketest lehtedest pressitud mahla või värskete lehtede purustatud massi pannakse haavadele verejooksu sulgemiseks, hõõrdunud, haudunud, põletada või muljuda saanud kehaosadele.[1]
Süstlehise teelehe ekstrakt avaldab spasmolüütilist, põletikuvastast, antibakteriaalset, bioadhesiivset, immuunsust stimuleerivat toimet ja tõstab hemoglobiini sisaldust veres.
Süstlehine teeleht (Plantago lanceolata) on teeleheliste perekonda kuuluv rohttaim.
Ezpata-plantaina (Plantago lanceolata) plantain, zainbelar edo arpin barietatea belarkara bizikorra da. Ardatzaren itxurako hosto luzaran iledunak, gainetik berde ilunak eta azpitik zurixkak dituena. Zain-belar izenaz ere ezagutzen da. Loreak buruxkan bilduak eta oso txorten-luzeak izaten ditu. Europan eta Asian dago batez ere zabaldua. Belardietan eta landu gabeko soroetan hazten da.
Ezpata-plantaina (Plantago lanceolata) plantain, zainbelar edo arpin barietatea belarkara bizikorra da. Ardatzaren itxurako hosto luzaran iledunak, gainetik berde ilunak eta azpitik zurixkak dituena. Zain-belar izenaz ere ezagutzen da. Loreak buruxkan bilduak eta oso txorten-luzeak izaten ditu. Europan eta Asian dago batez ere zabaldua. Belardietan eta landu gabeko soroetan hazten da.
Heinäratamo (Plantago lanceolata) on monivuotinen[1] ruohokasvi ratamokasvien (Plantaginaceae) heimossa. Se on kuivahkoilla kulttuuribiotoopeilla kasvava[1] laajalle levinnyt laji, jota tavataan Euroopassa, Aasiassa, Afrikassa ja Pohjois-Amerikassa.[2] Suomessa heinäratamon levinneisyys painottuu maan lounaisosaan.[3] Sen vanha kasvionimi on ollut suikealehtinen ratamo.[4] Kansankielisiä nimiä ovat olleet esimerkiksi kourulehti, nukenlehti ja rautalehti.[5] Tieteellinen lajinimi lanceolata viittaa lehtien pitkänkapeaan muotoon.[6]
Heinäratamo kasvaa kymmenestä viiteenkymmeneen senttimetriä korkeaksi. Lehdet ovat pystykasvuiset, pitkät, lyhytruotiset ja kapean suikeat. Lehtilapa on enintään 20 senttimetriä pitkä ja 4,5 cm leveä. Se on laidaltaan ehyt tai harvahampainen, tavallisesti harvaan karvainen. Lehtiruusukkeen keskeltä kohoaa pitkähkö, särmikäs ja myötäkarvainen vana, jonka päässä on kukinto. Vana on yleensä noin kaksi kertaa lehtien pituinen. Kukinto on hyvin tiheä, pallero-lieriömäinen tähkä. Kukan verhiö muodostuu lyhytkarvaisista, yhdiskasvuisista, 2,5–3 millimetrin pituisista liuskoista.[1] Teriöt ovat väriltään ruskehtavat ja pienet,[7] niiden liuskat ovat 1,5–2,5 millimetriä pitkät ja terävähköt. Heteet ovat teriöistä ulospäin suuntautuvat, 3–5 mm pitkät, ja niiden ponnet ovat keltaiset. Suomessa heinäratamo kukkii kesä–elokuussa.[1] Se on tuulipölytteinen.[8] Hedelmänä on kota, joka on tavallisesti kaksisiemeninen. Heinäratamo muistuttaa jokseenkin soikkoratamoa (Plantago media), jolla on kumminkin matalakasvuiset ja leveämmät lehdet.[1]
Heinäratamo on levinnyt koko Eurooppaan pohjoisinta Fennoskandiaa ja Venäjää lukuun ottamatta. Lajia tavataan monin paikoin myös Pohjois-Afrikassa, Aasian keskiosissa ja Japanissa. Pohjois-Amerikassa se on Yhdysvaltain alueella laajalle levinnyt tulokaslaji,[2] ja joissain USA:n osavaltioissa sitä pidetään vahingollisena rikkakasvina.[9]
Suomessa heinäratamoa on tavattu lähes koko maasta.[1] Ahvenanmaalla se on hyvin yleinen[6] ja Etelä-Suomessa paikoitellen yleinen varsinkin Varsinais-Suomessa sekä Etelä-Karjalassa, mutta pohjoisempana maassa se on vain satunnaiskasvi.[3][1] Yleisyydestään huolimatta heinäratamo ei ole Ahvenanmaallakaan alkuperäinen vaan muinaistulokas.[1] Eteläisimmässä Suomessa, lounaiskolkan runsaan esiintymäalueen ulkopuolella, heinäratamo on tiettävästi vanhan, ehkä jo rautakautisen asutuksen osoittajalaji. Sen sijaan Kaakkois-Suomen runsaammat esiintymät johtuvat uudemmasta levittäytymisestä, ja heinäratamo on siellä peräisin idästä Venäjän suunnalta.[5] Etelä-Suomen pohjoispuolella heinäratamo kasvaa yksistään uustulokkaana.[1]
Heinäratamo viihtyy parhaiten avoimilla ja kuivahkoilla kasvupaikoilla, kuten kedoilla, ahoilla, nummilla, pientareilla, nurmikoilla, radanvarsilla ja joutomailla.[1][7] Ahvenanmaalla se suosii runsaskalkkisia kasvupaikkoja.[6]
Heinäratamo on monen muun ratamolajin tapaan vanha lääkekasvi.[10] Keski-Euroopassa sen tuoreita lehtiä tai niiden mehua on käytetty haavojen hoitoon, kurkunpään ja keuhkoputken vaivoihin ja astman hoitoon.[11]
Heinäratamo on täpläverkkoperhosen (Melitaea cinxia) paljon tutkittujen Ahvenanmaan populaatioiden tärkein ravintokasvi.[6][8] Perhosen toukat elävät heinäratamon (tai tähkätädykkeen, Veronica spicata) lehdille rakentamassaan seittimäisessä pesässä.[12] Heinäratamo on myös Podosphaera plantaginis -härmäsienen ainoa isäntäkasvi.[8] P. plantaginis on heinäratamon kannalta haitallinen patogeeni, joka näkyy harmaanvalkoisina laikkuina kasvin lehtien pinnalla.[13]
Heinäratamo (Plantago lanceolata) on monivuotinen ruohokasvi ratamokasvien (Plantaginaceae) heimossa. Se on kuivahkoilla kulttuuribiotoopeilla kasvava laajalle levinnyt laji, jota tavataan Euroopassa, Aasiassa, Afrikassa ja Pohjois-Amerikassa. Suomessa heinäratamon levinneisyys painottuu maan lounaisosaan. Sen vanha kasvionimi on ollut suikealehtinen ratamo. Kansankielisiä nimiä ovat olleet esimerkiksi kourulehti, nukenlehti ja rautalehti. Tieteellinen lajinimi lanceolata viittaa lehtien pitkänkapeaan muotoon.
Plantago lanceolata, le Plantain lancéolé, Plantain étroit ou « Herbe à cinq coutures ou à cinq côtes[1] » est une plante herbacée vivace de la famille des Plantaginacées.
C'est une plante de taille moyenne (15-50 cm), qui prend des formes variables selon la richesse du milieu, l'ensoleillement et l'hydromorphie du sol.
Les feuilles du plantain lancéolé sont en forme de fer de lance (lancéolées) et disposées en rosette basale ; les 3 – 5 nervures saillantes presque parallèles sont marquées.
Les fleurs sont disposées en épi cylindrique plus ou moins allongé au sommet d'une longue hampe.
Système racinaire
Système vasculaire
Section en étoile à 5 branches de la hampe
Feuilles
Inflorescence : épi
Plantes fleuries
Fleurs de Plantago lanceolata
Fleurs de Plantago lanceolata
rare spécimen uniquement femelle
Fleurs femelles inhabituellement longues
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
C'est une source alternative de nourriture pour les chenilles des papillons Mélitée du plantain et Mélitée du mélampyre ou encore celle de l’écaille du plantain et la seule nourriture pour la chenille de Scopula rubraria, un papillon de nuit australien[2].
Le plantain lancéolé étant un hôte secondaire potentiel du puceron cendré du pommier, il a parfois été recommandé de l'éliminer aux abords des vergers[3].
Toute la plante est comestible (feuilles, fleurs, fruits, graines). Les jeunes feuilles tendres, au goût de champignon, se mangent crues en salade Les feuilles plus âgées coriaces se consomment cuites en soupe ou comme légume[5],[6].
Pour l'alimentation des animaux voir le Grand plantain. Les plantains sont communs dans les prairies permanentes où ils résistent bien au piétinement et au surpâturage.
Dans les campagnes, ce plantain était utilisé pour faire le jeu de la « catapulte ». Il consistait à fabriquer une boucle avec le pédoncule floral puis à tirer violemment sur ce dernier glissant dans l'anneau. Le cône pyramidal de la fleur de plantain ne pouvant passer au travers de la boucle était éjecté comme par une catapulte[7].
Cette plante est très utilisée en palynologie pour dater le début du néolithique et des activités agro-pastorales chez les humains. C'est en effet une plante qui apparait dans les zones piétinées et également dans les zones cultivées. L'augmentation du taux de pollen de cette plante, ou au contraire sa diminution est donc directement reliée à l'augmentation ou à la diminution des activités agro-pastorales[8].
... selon deux récits de haute Bretagne, rapportés par Lucie De V.-H., Revue des Traditions Populaires - R.T.P., T. 15-1900, pp. 336-337
Un tailleur de Ruca avait vendu son âme au diable, à la condition que pendant dix années Satan le comblerait des biens de ce monde. À ce pacte il n'avait mis qu'une restriction, c'est que, s'il présentait à la place de son âme une couture si finement faite que les yeux du diable ne pussent la distinguer, non seulement il serait libéré, mais encore il aurait la possession entière des biens dont il ne devait jouir que dix ans. Le diable, qui est un malin, se croyait certain de découvrir n'importe quelle fine couture et sans hésiter il accepta le marché. Pendant dix ans le tailleur vécut comme un gros Monsieur, mais subitement il devint triste ; l'heure approchait de payer son marché et il n'imaginait pas de couture assez mince, assez fine pour tromper le diable. Désolé, il eut recours aux Fées qui étaient nombreuses à Ruca et l'une d'elles entendit sa plainte. Elle lui promit de lui venir en aide, et comme il savait que -si le diable est malin, les fées le sont encore davantage-, le pauvre tailleur s'en alla tout joyeux. Au jour convenu, il revint et la bonne fée prenant quelques brins d'herbe les assembla par une couture si fine que le diable ne put jamais la découvrir. Le tailleur fut sauvé et notre pays fut doté de « l'herbe à cinq coutures ».
Un seigneur, riche comme le monde, avait fait bannir dans tous ses États qu'il épouserait la jeune fille qui lui apporterait la couture la plus fine et la mieux exécutée, et encore faudrait-il que cette couture fut faite devant lui afin qu'il put s'assurer qu'il n'y aurait pas de tromperies. Vous pensez si toutes les filles du pays mirent leur aiguille en mouvement, une seule, ne faisait rien que pleurer à longueur de journées. Elle aimait le seigneur et se disait qu'étant la plus maladroite du pays, elle n'arriverait jamais au bonheur rêvé d'être sa femme !... Un soir qu'elle se promenait bien triste dans la lande, elle vit un lutin qui la regardait en souriant. Elle eut peur et voulut fuir, mais ce lutin était un bon lutin, qui la rassura en lui disant qu'il connaissait sa peine et voulait lui venir en aide. « Prends cette aiguille ; quand tu seras devant ton seigneur, demande des brins d'herbe, couds-les ensemble aussi fortement aussi solidement que tu voudrais coudre au tien, le cœur de celui que tu aimes (textuel) et ne t'inquiète pas du reste ». La jeune fille n'en croyait pas ses oreilles, mais la petite aiguille qu'elle avait à la main la rassura, et confiante en la parole du bon lutin, elle attendit le jour de l'épreuve. Enfin ce jour tout à la fois désiré et redouté arriva ; chacune des jeunes filles apporta au château les plus fines toiles de chanvre et de lin, il y avait des coutures merveilleuses, la nôtre, elle, n'avait pour tout bagage que son cœur tout rempli d'amour et ses jolis yeux rieurs (textuel). Surpris, le seigneur lui demanda où était la couture commencée. « Je n'ai rien apporté, mais si vous voulez cueillir quelques brins d'herbe et me les donner, j'en ferai une couture si fine et si solide que vous ne saurez jamais la défaire. ». Les amis du prince la croyaient folle, mais lui, la jugeant la plus jolie, accéda à son désir et vite elle assembla cinq brins d'herbe et en fit cette herbe à cinq coutures que nous voyons partout. Bien entendu, elle épousa le Seigneur qui fit planter l'herbe cousue par sa femme, cette herbe prit racine et se multiplia. Si jamais vous voulez vous faire aimer de qui ne vous aime guère, faites toucher à cette personne une herbe à cinq coutures, puis dévotement portez-la à votre cou, vous êtes assuré d'avoir vite l'affection que vous souhaitez.
Plantago lanceolata, le Plantain lancéolé, Plantain étroit ou « Herbe à cinq coutures ou à cinq côtes » est une plante herbacée vivace de la famille des Plantaginacées.
Is éard atá sa slánlus ná planda bliantúil nó ilbhliantúil, uaireanta ina thom, go minic ina fhiaile. Plantago lanceolata an t-ainm eolaíochta atá air; níl ach speiceas amháin i gceist. An-fhorleathan. Cnota duilleog caol, lansa-chruthach go dtí leathan, ubhchruthach domhainfhéitheach. Na bláthanna bídeach le 4 pheiteal scannánach, scothdhonn go glas, pacáilte i spíce dlúth ingearach.
A chantaxe lanceolada ou lingua de ovella[1] (Plantago lanceolata L.) é unha especie de planta herbácea perenne natural de toda Europa, América do Norte, América Latina e Asia occidental onde medra en terreos secos, noiros, beirados de camiños e lugares non cultivados. Tamén recibe os nomes de correola ou simplemente chantaxe.
É unha planta herbácea vivaz sen talos ramificados e con talos florais que acadan 30–50 cm de altura, ten un rizoma curto central do que agroman moitas raiciñas de cor amarela. As follas lanceoladas ou ovadas, longas, algo dentadas e radicais están dispostas nunha roseta basal no baseamento do talo, teñen de 3-7 nervacións lonxitudinais que se estreitan e continúan no pecíolo. A inflorescencia terminal é unha espiga densa con flores moi pequenas de cor branca ou purpúrea. A espiga é curta durante a floración e despois vaise alongando. O froito é un pixidio con 4-16 sementes.
P. lanceolata contén feniletanoides como acteosida (verbascósido), cistanoside F, lavandulifolioside, plantamajoside e isoacteoside.[2] Tamén contén os glicósidos iridoides aucubin e catalpol.[3]
Plantago media foi descrita por Carl von Linné e publicado en Species Plantarum 1: 113-114. 1753.[4]
Plantago: nome xenérico que deriva de plantago = moi principalmente, nome de varias especies do xénero Plantago L. (Plantaginaceae) –relacionado coa palabra latina planta, -ae f. = "planta do pé"; disque pola forma das follas–. Así, Ambrosini (1666) conta: “É chamada de Plantago polos autores latinos, vocábulo que toman da planta do pé (por mor da largura das súas follas, que lembran a planta do pé; e así mesmo porque as follas teñen liñas como feitas con arado, semellantes ás que vemos na planta do pé)”.[5]
lanceolata: epíteto latíno que significa "lanceolada", en referencias ás súas follas.
Números cromosomáticos de Plantago lanceolata (Fam. Plantaginaceae) e táxones infraespecíficos: 2n=12.[6]
Tarrela, lirio, lingua de ovella, língoa de ovella, lenzoá, lengua de pita, lengua de ovella, lengua de ouvella, herba mala, herba de cinco costas, curriolas, corroá, corriolas, corriola, correolo, correolas, correola, correa e cárcamo.[9]
A chantaxe lanceolada ou lingua de ovella (Plantago lanceolata L.) é unha especie de planta herbácea perenne natural de toda Europa, América do Norte, América Latina e Asia occidental onde medra en terreos secos, noiros, beirados de camiños e lugares non cultivados. Tamén recibe os nomes de correola ou simplemente chantaxe.
Uskolisni trputac (muška bokvica, muški trputac, kopljasti trputac, suličasti trputac, lat. Plantago lanceolata) biljka je iz roda Plantago, porodica trpučevke (Plantaginaceae), red Lamiales (medićolike). To je trajna zeljasta, i vrlo česta livadska biljka. Naraste do visine od 40 cm. Bazalni su listovi kopljastog oblika. Sasvim mladi listovi biljke su jestivi, a dugo se primjenjivala u narodnoj medicini.
Uskolisni trputac poznat je u narodu i kao muški trputac, za razliku od širokolisnog trputca poznatog kao ženski trputac (Plantago major L.). Ove razlike u širini listova njihove su najprepoznatljivije ralkike.
Ova biljka sadrži: glikozide, saponine i gorke tvari, šećer, eterično ulje, klorofil, ksilin, vitamine A, C i K, željezo, kalcij, fosfornu kiselinu i sirišni enzim[1]
Grlić, Lj., Samoniklo jestivo bilje, Zagreb 1980.
Uskolisni trputac (muška bokvica, muški trputac, kopljasti trputac, suličasti trputac, lat. Plantago lanceolata) biljka je iz roda Plantago, porodica trpučevke (Plantaginaceae), red Lamiales (medićolike). To je trajna zeljasta, i vrlo česta livadska biljka. Naraste do visine od 40 cm. Bazalni su listovi kopljastog oblika. Sasvim mladi listovi biljke su jestivi, a dugo se primjenjivala u narodnoj medicini.
Uskolisni trputac poznat je u narodu i kao muški trputac, za razliku od širokolisnog trputca poznatog kao ženski trputac (Plantago major L.). Ove razlike u širini listova njihove su najprepoznatljivije ralkike.
Ova biljka sadrži: glikozide, saponine i gorke tvari, šećer, eterično ulje, klorofil, ksilin, vitamine A, C i K, željezo, kalcij, fosfornu kiselinu i sirišni enzim
Husacy jazyčk[3] (Plantago lanceolata) je rostlina ze swójby putnikowych rostlinow. (Plantaginaceae), z roda putnikow (Plantago). Serbske botaniske mjeno je dołhi putnik[3].
Botaniske mjeno „Plantago“ wotwodźuje so wot łaćonskeho słowa planta. Woznamjenja telko kaž póduš.
Husacy jazyčk je wjacelětna, zelišćowa, naha abo słabje kosmata rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 5 - 50 cm.
Koruški su jara rozhałužkowane. Korušk docpěwa dołhosć wot 60 centimetrow.
Łopjena su na spódku stejace w rozetach, šwižnolancetojte, zrunane a maja 3-7 sylnych podołhostnych nerwow. Lisćowe łopjena su kónčkojte a ćeńke.
Rostlina kćěje wot apryla hač do septembra. Kćenja su jara małe w najprjedy kehelojtych, 3-cm-dołhich, pozdźišo walcoformowych, hač do 6 cm dołhich, dołhostołpikatych kłóskach. Stołpik kćenjowych kłóskow je zrunany a dlěši hač łopjena. Nošne łopjena su kónčkojte a dlěši hač keluch. Keluch a króna su 4-dźělene. Stameny dołho wustupuja.
Płód je tobołka, kotraž docpěwa dołhosć mjezy 3 a 3,5 cm a wobsahuje 2 symjeni.
Wón rosće na syčołukach, pastwach, rolach, pućnych kromach a smjećišćach.
Husacy jazyčk je w cyłej Europje z wuwzaćom najekstremnišeho sewjera rozšěrjeny. Do wjacorych krajow je zanjeseny. Tohodla dźensniši dźeń je nimale swětodaloko rozšěrjeny.
W rostlinskim lěkowanstwje wužiwaja zelka (Herba Plantaginis lanceolatae). Zběraja zelka wot meja do junija.
« Husacy jazyčk » w druhich wikimediskich projektach :
Husacy jazyčk (Plantago lanceolata) je rostlina ze swójby putnikowych rostlinow. (Plantaginaceae), z roda putnikow (Plantago). Serbske botaniske mjeno je dołhi putnik.
La piantaggine lanciuola (Plantago lanceolata L., 1753) è una pianta erbacea officinale perenne della famiglia delle Plantaginaceae.[1]
Il nome generico (Plantago) deriva dalla parola latina planta e significa "pianta del piede" e fa riferimento alle piatte foglie basali di questa pianta simili a "piante di un piede".[2][3] L'epiteto specifico (lanceolata) deriva dal latino lanceolatum e fa riferimento alla forma delle foglie simile alla punta delle lance.[4][5]
Il nome scientifico della specie è stato definito da Linneo (1707–1778), conosciuto anche come Carl von Linné, biologo e scrittore svedese considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum, 1: 113[6], del 1753.[7]
Le piante di questa voce hanno una altezza variabile da 20 a 50 cm e oltre. La forma biologica è emicriptofita rosulata (H ros), ossia in generale sono piante erbacee acaule, a ciclo biologico perenne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e hanno le foglie disposte a formare una rosetta basale. Sono piante proterogine (gli ovuli maturano prima del polline per evitare l'autofecondazione in quanto sono piante soprattutto anemogame). In genere la pubescenza è formata da peli semplici.[8][9][10][11][12][13]
Le radici sono secondarie (sottili quasi capillari e contorte) da un rizoma legnoso e ingrossato.
La parte aerea della pianta consiste in uno o più assi fiorali (= scapi) allungati e privi di foglie. Gli scapi sono eretti striato-solcati (con cinque scanalature).
Le foglie sono tutte in rosetta basale con disposizione spiralata e sono persistenti per tutto l'anno. La parte inferiore (1/2 - 3/5) è ristretta in una specie di picciolo a consistenza tenue lievemente alato, mentre la parte superiore è allargata con forme da lineari-lanceolate a ellittico-lanceolate. I bordi sono interi o debolmente dentati con denti distanziati. La superficie è percorsa da 3-5 nervature longitudinali ed è subglabra. Dimensione delle foglie: larghezza 1 – 3 cm; lunghezza 8 – 25 cm. Lunghezza del picciolo: 2 – 10 cm.
Le infiorescenze sono delle spighe peduncolate composte da fiori riuniti in gran numero; i fiori sono sessili, piccoli e ridotti in ogni elemento. Le spighe hanno delle forme ovoidali compatte e brevi (prima sono coniche, poi cilindriche). Nell'infiorescenza sono presenti delle brattee carenate con forme ovato-acuminate lunghe 4 – 5 mm. Lunghezza della spiga: da 1 a 5 cm. Lunghezza del peduncolo: 10 – 60 cm.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi, tetrameri (4-ciclici), ossia con quattro verticilli (calice – corolla - androceo – gineceo) e tetrameri (4-meri: la corolla e il calice sono più o meno a 4 parti).
Fioritura: da (marzo) maggio ad agosto (ottobre).
I frutti sono delle capsule da ovoidi a ellissoidi con deiscenza trasversale (opercolata, ossia con coperchio) in parte nascoste dai sepali persistenti. I semi hanno la faccia interna concava e sono pochi (1 o 2). I cotiledoni sono paralleli al lato ventrale. Lunghezza dei semi: 3 mm
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[16]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[18]
Descrizione: l'alleanza Arrhenatherion elatioris fa riferimento a prati regolarmente falciati, almeno due volte l'anno (il loro abbandono conduce, spesso anche rapidamente, a fasi di incespugliamento), e concimati in modo non intensivo, su suoli relativamente profondi. Si tratta di comunità floristicamente ricche che sono distribuite dal fondovalle (alta pianura) ai 1000 (1500 m sui pendii soleggiati). L'alleanza Arrhenatherion elatioris è distribuita in Italia settentrionale, nell'Europa centrale atlantica e nelle aree alpine e caucasiche.[19]
Altre alleanze per questa specie sono:[18]
La famiglia di appartenenza della specie (Plantaginaceae) comprende 113 generi e 1800 specie[9] (114 generi e 2100 specie[11] o anche 90 generi e 1900 specie[20] secondo altre fonti) ha una distribuzione più o meno cosmopolita ma con molti taxa distribuiti soprattutto nelle zone temperate e nell'areale mediterraneo. Il genere Plantago si compone di oltre 250 specie una trentina delle quali sono presenti nella flora spontanea italiana. All'interno della famiglia Plantaginaceae il genere è descritto nella tribù Plantagineae.[21]
Il genere Plantago è suddiviso in 4 sottogeneri (subg. Plantago; subg. Coronopus (Lam. & DC.) Rahn; subg. Psyllium (Juss.) Harms; subg. Bougueria (Decne) Rahn & Reiche). La specie di questa voce è descritta all'interno del sottogenere Plantago sect. Psyllium insieme ad altre specie come Plantago afra L. e Plantago lagopus L..[22]
La specie P. lanceolata nell'areale italiano appartiene al Gruppo di P. lanceolata[8] definito da alcuni caratteri comuni come la forma delle foglie lanceolato-lineari con bordi interi e scapi allungati spesso striato-scanalati. Il gruppo è formato dalle seguenti specie (oltre a quella di questa voce): Plantago argentea Chaix e Plantago altissima L. Di seguito sono indicate le differenze morfologiche più evidenti tra queste tre specie:
Dal punto di vista ecologico mentre P. lanceolata è sinantropica, le altre due specie vivono nella vegetazione naturale. E probabilmente non formano neppure un complesso poliploide in quanto P. lanceolata e P. altissima sono diploidi con 2n = 12, mentre P. argentea è esaploide con 2n = 72[8] (altre fonti per P. argentea forniscono il valore 2n = 12[23]).
La specie Plantago lanceolata nell'areale italiano è variabile. In ambienti aridi l'indumento è più densamente tomentoso (alla base delle foglie spesso è presente un batuffolo cotonoso), la spiga è più ovata (larghezza 6 mm; lunghezza 12 mm). Questa varietà che in passato era indicata con la denominazione di var. sphaerostachya Mert. et Koch, ora è considerata un sinonimo della specie principale. Nel Meridione è descritta un'altra varietà (var. mediterranea (Kerner) Pilger - anche questa un sinonimo) con le foglie allargate (larghezza 4 – 8 cm; lunghezza 30 – 35 cm), con indumento tomentoso o glabro, con la spiga a forma cilindrica lunga 4 – 8 cm, con i sepali posteriori densamente villosi sulla carena e con la corolla con i lobi ialini.[8]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[1][17]
Le foglie sono disponibili tutto l'anno e sono usate come radicchio, crude in insalata, oppure cotte come gli spinaci. Bollendo rilasciano un odore simile a quello dei funghi champignon. Le foglie hanno proprietà astringenti. Veniva usata anticamente contro le infiammazioni come emorroidi e malattie dell'apparato respiratorio, oppure veniva data ai giovani anemici. Il capolino dell'infiorescenza è molto più ricco di mucillagine e ha proprietà lassative. Come tutte le plantago possiede doti fortemente cicatrizzanti[24] e difatti in erboristeria le foglie fresche, che contengono mucillatannino, minutamente tritate, poste a contatto con una ferita tramite bendaggio favoriscono una rapida guarigione della ferita stessa e bloccano le emorragie.[24] È consigliato l'uso contro le congiuntiviti e le infiammazioni palpebrali.[25]
È pianta visitata dalle api per il suo polline.[26]
La piantaggine lanceolata in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:[16]
La piantaggine lanciuola (Plantago lanceolata L., 1753) è una pianta erbacea officinale perenne della famiglia delle Plantaginaceae.
Siauralapis gyslotis (lot. Plantago lanceolata, angl. Ribwort Plantain, vok. Spitzwegerich) – gyslotinių (Plantaginaceae) šeimos augalas.
Daugiametis. Aukštis 10-15 cm. Žiedstiebis vagotas. Lapai siauri, lancetiški. Žiedynai trumpi. Dulkinės šviesiai geltonos. Sėklos iki 3 mm ilgio, pradeda bręsti liepos mėn. pradžioje. Žydi gegužės – rugsėjo mėn.
Lietuvoje dažna rūšis. Auga ganyklose, sausose pievose, dykvietės, dirvonuose. Dažna apdirbamos žemės piktžolė.
Smalle weegbree (Plantago lanceolata) is een vaste plant.
De grootte van de plant kan sterk verschillen, maar ze wordt maximaal 0,5 m hoog. De soort begint in West-Europa in de voorzomer te bloeien en er zijn tot in de herfst bloeiende exemplaren te vinden. De bladeren staan allemaal in een bladrozet. Ze zijn lancetvormig en in voedselrijke omstandigheden staan ze opgericht. Onder schrale omstandigheden zijn ze kleiner, ronder van vorm en liggen ze plat tegen de grond. De aar staat op een gegroefde steel en is wat groen-bruinig van kleur. De bloei is van beneden naar boven waarbij eerst de stampers (protogynisch) en daarna de meeldraden zichtbaar zijn. De witte helmknoppen, die op de helmdraden relatief ver buiten de aar staan, steken hiertegen af. De bloempjes hebben doorschijnende kroonslipjes met een bruine streep. De bloempjes produceren drie zaden. De aar is bij planten in voedselarme omstandigheden korter en boller van vorm.
In West-Europa is het in het wild een zeer algemene plant. De plant komt veel voor in allerlei graslanden, zowel voedselrijke als voedselarme. Ze is ook te vinden in de voegen tussen stoeptegels en andere vormen van bestrating. Uit pollenanalyse is gebleken dat rond 3000 v.Chr. in de gebieden waar tegenwoordig Nederland ligt smalle weegbree sterk in aantal toenam. Dit wordt verklaard door toenemende landbouwactiviteiten, waardoor meer voor de plant geschikte grassige vestigingsplaatsen ontstonden.
De smalle weegbree is niet giftig en kan als voedsel worden gegeven aan knaagdieren en konijnen. In de kruidengeneeskunde wordt een aftreksel van de zaden wel voorgeschreven tegen lichte diarree.[1] Een extract van de smalle weegbree wordt soms gebruikt voor de verzorging van de oren.
Smalle weegbree is waardplant voor de dagvlinders veldparelmoervlinder, bosparelmoervlinder, tweekleurige parelmoervlinder, westelijke parelmoervlinder, de weegbreebeer en de microvlinders Homoeosoma sinuella, Celypha striana, Cacoecimorpha pronubana.
Smalle weegbree
Zaden
Bloemdiagram
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Plantago lanceolata op Wikimedia Commons.
Smalle weegbree (Plantago lanceolata) is een vaste plant.
Smalkjempe (Plantago lanceolata) er ein fleirårig plante i kjempeslekta som har ei sirkumpolar utbreiing .
Planta er om lag 25 cm høg med opprette blad, oftast med lange granne hår. Blada, som er lansettforma, er samla i ein rosett. Stenglane er lodne og femkanta. Akset er avlangt, stundom mest kulerundt. Smalkjempe har gulbrune kronbladflikar og gulkvite mjølknappar. Kapselen har eitt eller to frø, som er rifla på innsida. Planten blømer kring mai. Ha veks på enger, bakkar og turt lende.
I Noreg veks smalkjempe nord til Troms, og er funnen opp til 1000 m høgde i Hol.
Smalkjempe (Plantago lanceolata) er ein fleirårig plante i kjempeslekta som har ei sirkumpolar utbreiing .
Planta er om lag 25 cm høg med opprette blad, oftast med lange granne hår. Blada, som er lansettforma, er samla i ein rosett. Stenglane er lodne og femkanta. Akset er avlangt, stundom mest kulerundt. Smalkjempe har gulbrune kronbladflikar og gulkvite mjølknappar. Kapselen har eitt eller to frø, som er rifla på innsida. Planten blømer kring mai. Ha veks på enger, bakkar og turt lende.
I Noreg veks smalkjempe nord til Troms, og er funnen opp til 1000 m høgde i Hol.
Smalkjempe (Plantago lanceolata) er en flerårig plante som tilhører maskeblomstfamilien. Den blir 10 til 50 cm høy og har en rosett av lansettformete blader ved grunnen. Bladene har tydelig buenervatur. Blomstene er brune med hvite støvbærere og stengelen er opprettet, lengre enn bladene og femkantet. Smalkjempe er vanlig i slåttemark, enger og heier i Sør-Norge.
Bladene kan høstes på våren og forsommeren og brukes til salater eller som grønnsak. Blomsterknappene kan spises rå eller stekt og av frøene presses det olje med en nøtteaktig smak. Røttene kan brukes sammen med andre grønnsaker i stuinger. Smaken minner om sjampinjong.
Smalkjempe (Plantago lanceolata) er en flerårig plante som tilhører maskeblomstfamilien. Den blir 10 til 50 cm høy og har en rosett av lansettformete blader ved grunnen. Bladene har tydelig buenervatur. Blomstene er brune med hvite støvbærere og stengelen er opprettet, lengre enn bladene og femkantet. Smalkjempe er vanlig i slåttemark, enger og heier i Sør-Norge.
Bladene kan høstes på våren og forsommeren og brukes til salater eller som grønnsak. Blomsterknappene kan spises rå eller stekt og av frøene presses det olje med en nøtteaktig smak. Røttene kan brukes sammen med andre grønnsaker i stuinger. Smaken minner om sjampinjong.
Com la Plantago maior, ma a l'ha lë spi motobin pi curt e le feuje lunghe e a lansa.
Com la Plantago maior.
Com la Plantago maior.
Com la Plantago maior.
Plantago lanceolata L.
Com la Plantago maior, ma a l'ha lë spi motobin pi curt e le feuje lunghe e a lansa.
AmbientCom la Plantago maior.
ProprietàCom la Plantago maior.
Cusin-aCom la Plantago maior.
Babka lancetowata, babka wąskolistna, języczki polne[3] (Plantago lanceolata L.) – gatunek byliny należący do rodziny babkowatych (Plantaginaceae Juss.). Występuje w stanie dzikim w niemal całej Europie, w Afryce północnej oraz w Azji zachodniej aż do Himalajów i jej części środkowej. Jako gatunek zawleczony obecny jest w Ameryce Północnej, Środkowej i Południowej, na Hawajach, w Australii i na Madagaskarze[2]. Gatunek bardzo zmienny, przystosowuje się do różnych warunków, został rozwleczony na wszystkie kontynenty. W Polsce pospolity.
Liście zawierają aukubinę, substancje śluzowe, pektyny, garbniki (ok. 6,5%), kwasy: fumarowy, benzoesowy, cynamonowy, waniliowy[4], sole mineralne (w tym sole cynku i krzemionkę)[5], flawonoidy (bajkaleina, skutelareina)[6].
Pędy kwiatostanowe wyrastają począwszy od drugiego roku wegetacji. Roślina kwitnie od maja do września, jest wiatropylna. Jedna roślina wydaje około 1000 nasion[5].
Rośnie na łąkach, trawnikach, pastwiskach, przydrożach, zboczach i polanach. Lubi lekkie i przewiewne gleby, czarnoziemne lub gliniasto-piaszczyste. Często spotykana jako roślina ruderalna lub chwast w koniczynie, lucernie. W polskich Tatrach spotykana do wysokości 1367 m n.p.m. W Polsce występuje coraz rzadziej w stanie naturalnym, ze względu na stosowanie herbicydów.
Hemikryptofit. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Cl. Molinio-Arrhenatheretea[7].
Nasiona babki stanowią przysmak kanarków. Rozsiewane są przez zwierzęta (zoochoria) i ludzi (antropochoria).
Jest rośliną żywicielską larw motyli przeplatki aurelii, britomartis, atalii, didymy i cinksii[8].
Gatunek należy do podrodzaju Psyllium i sekcji Lanceifolia[2]. W Polsce występuje w 2 podgatunkach[9]
Reveal wymienia jedną odmianę P. lanceolata L. var. sphaerostachya Mert. & Koch, którą uznaje za synonim gatunku[10].
Babka lancetowata tworzy mieszańce z babką średnią[9].
Inne nazwy zwyczajowe: babka wąskolistna, babka koniczynowa, babka koniczynowata, języczki polne, żywiec.
Synonimy:[10] Plantago altissima auct. non L., Plantago lanceolata L. sphaerostachya Mert. & Koch,
Nazwa gatunkowa lanceolata wywodzi się od kształtu blaszki liściowej.
Plantację utrzymuje się 4–5 lat.[5]
Babka lancetowata, babka wąskolistna, języczki polne (Plantago lanceolata L.) – gatunek byliny należący do rodziny babkowatych (Plantaginaceae Juss.). Występuje w stanie dzikim w niemal całej Europie, w Afryce północnej oraz w Azji zachodniej aż do Himalajów i jej części środkowej. Jako gatunek zawleczony obecny jest w Ameryce Północnej, Środkowej i Południowej, na Hawajach, w Australii i na Madagaskarze. Gatunek bardzo zmienny, przystosowuje się do różnych warunków, został rozwleczony na wszystkie kontynenty. W Polsce pospolity.
A Língua de ovelha (Plantago lanceolata) L. é uma espécie de planta herbácea perene natural de toda Europa, América do Norte e Sudoeste Asiático, onde cresce em lugares secos, taludes, margens de caminhos e terrenos baldios.
.jpg)
.jpg)
|título= (ajuda)
É uma planta herbácea vivaz sem talos ramificados e conm talos florais que alcançam 30–50 cm de altura, tem um rizoma curto central do qual brotam raízes secundárias tênues de cor amarela. As folhas lanceoladas ou ovaladas, compridas e ligeiramente dentadas, estão dispostas em uma roseta basal na base do talo, têm de 3-7 nervuras longitudinais que se estreitam e continuam no pecíolo. A inflorescência terminal é uma espiga densa com flores muito pequenas de cor branca ou purpúrea. A espiga é curta durante a floração e logo se alonga. O fruto é um pixídio com 4-16 sementes.
É utilizada em decocções, xarope ou extrato fluido para tratar o catarro, a bronquite asmatica. Também se prepara um colírio para conjuntivite e inflamação das pálpebras. Também lhe são atribuídas propriedades anti-inflamatórias, pelas quais é utilizada em queimaduras feridas
e picadas de insetos.
A língua de ovelha também é conhecida popularmente como acatá, calracho, carrajó, carrijó, carrojó, corrió, erva-de-ovelha, lingua-de-vaca, orelha-de-cabra, ovelha, tanchagem-das-boticas, tanchagem-menor, tanchagem-ordinária, tanchagem-terrestre e tantage.[1]
A Língua de ovelha (Plantago lanceolata) L. é uma espécie de planta herbácea perene natural de toda Europa, América do Norte e Sudoeste Asiático, onde cresce em lugares secos, taludes, margens de caminhos e terrenos baldios.
Skorocel kopijovitý (lat. Plantago lanceolata) ľudovo nazývaný psí jazyk, kolocier je rastlina z čeľade skorocelovité (Plantaginaceae).
Skorocel kopijovitý.
Listy skorocelu kopijovitého.
Detail kvetu.
Detail prerezanej stonky.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Skorocel kopijovitý
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Skorocel kopijovitý
Skorocel kopijovitý (lat. Plantago lanceolata) ľudovo nazývaný psí jazyk, kolocier je rastlina z čeľade skorocelovité (Plantaginaceae).
Ozkolistni trpotec (znanstveno ime Plantago lanceolata) je vrsta trpotca z zdravilnimi lastnostmi, ki je pogosta tudi v Sloveniji.
Ozkolistni trpotec je trajnica, ki ima pri tleh rozeto suličastih listov, iz sredine rozete pa poganjajo od 10 do 40 cm visoka brezlistna stebla, na vrhu katerih je klasasto socvetje, v katerega so zbrani okoli 4 mm veliki cvetovi rjavkaste barve brez posebnega vonja. Rastlina cveti od aprila do oktobra, raste pa po travnikih in ob poteh. Plodovi so dvosemenske glavice.
Ozkolistni trpotec je vsestranska zdravilna rastlina, ki se še danes pogosto uporablja v sokovih in ostalih pripravkih.[1] Učinkovine v ozkolistnem trpotcu so glikozidi, klorogenska kislina, ursolna kislina ter kremenčeva kislina. Vsebuje tudi veliko sluzi.[2] Čaj iz listov ozkolistnega trpotca se uporablja pri težavah z dihali in za pomirjanje dražečega kašlja. Najpogosteje se čaj priporoča za zdravljenje bronhitisa, saj pomaga tudi pri izkašljevanju. Priporočaa se tudi za lajšanje vnetij grla in žrela. Ozkolistni trpotec, oz. njegovi pripravki se uporabljajo tudi pri astmi, hemoroidom, pikom žuželk, turom in driski, pa tudi pri celjenju ran ali drugih poškodb kože.[3]. Seme trpotca se uporablja za uravnavanje holesterola v krvi, pri driski ter za zbijanje povišanje telesne temperature.[2].
Ozkolistni trpotec (znanstveno ime Plantago lanceolata) je vrsta trpotca z zdravilnimi lastnostmi, ki je pogosta tudi v Sloveniji.
Svartkämpar (Plantago lanceolata) är en flerårig cirka 10–40 cm hög ört. Blomstängeln bär ett svartbrunt ax och är i övrigt bladlös. De lansettformade bladen är samlade i en rosett. Blomman har en hinnaktig och sambladig krona med fyra utstående flikar. Blomningen pågår från sen vår till fram på hösten. Frukten har endast två frön.
Svartkämpar särskiljes lätt från andra kämpar genom de lansettformade bladen. Den är mycket vanlig i de södra delarna av Skandinavien och även långt norrut längs kusterna. Den trivs på öppen mark, till exempel ängar och vägrenar. Marken ska helst vara ganska torr men den kan klara sig bra även i betydligt fuktigare jord.
Wikimedia Commons har media som rör Svartkämpar.
Svartkämpar (Plantago lanceolata) är en flerårig cirka 10–40 cm hög ört. Blomstängeln bär ett svartbrunt ax och är i övrigt bladlös. De lansettformade bladen är samlade i en rosett. Blomman har en hinnaktig och sambladig krona med fyra utstående flikar. Blomningen pågår från sen vår till fram på hösten. Frukten har endast två frön.
Svartkämpar särskiljes lätt från andra kämpar genom de lansettformade bladen. Den är mycket vanlig i de södra delarna av Skandinavien och även långt norrut längs kusterna. Den trivs på öppen mark, till exempel ängar och vägrenar. Marken ska helst vara ganska torr men den kan klara sig bra även i betydligt fuktigare jord.
Dar yapraklı sinirli ot (Plantago lanceolata), sinirli otgiller (Plantaginaceae) familyasından yaygın bir bitki türü.
Rozet formunda çok yıllık otsu bir bitkidir. Çiçek taşıyan saplar saçlı 10–40 cm uzunluğuda ipeksi ve yapraksızdır. Dip yapraklar mızraksı yana doğru yayılmış veya dik vaziyette neredeyse dişli, 3-5 kadar belirgin paralel damarlı, dar ve kısa saplıdır. Küme yapraklar saplı derin oluklu, çok sayıda küçük çiçeklerin her biri brahtenin ucunda dikdörtgensi kümelenir. Çiçekler 4 mm uzunluğunda kaliks yeşil koralla kahverengi, 4 çarpık siyah loplu, kahverengi orta damarlı ve beyaz Stamenlidir.
Dar yapraklı sinirli ot (Plantago lanceolata), sinirli otgiller (Plantaginaceae) familyasından yaygın bir bitki türü.
Rozet formunda çok yıllık otsu bir bitkidir. Çiçek taşıyan saplar saçlı 10–40 cm uzunluğuda ipeksi ve yapraksızdır. Dip yapraklar mızraksı yana doğru yayılmış veya dik vaziyette neredeyse dişli, 3-5 kadar belirgin paralel damarlı, dar ve kısa saplıdır. Küme yapraklar saplı derin oluklu, çok sayıda küçük çiçeklerin her biri brahtenin ucunda dikdörtgensi kümelenir. Çiçekler 4 mm uzunluğunda kaliks yeşil koralla kahverengi, 4 çarpık siyah loplu, kahverengi orta damarlı ve beyaz Stamenlidir.
Багаторічна трав'яниста рослина висотою до 50 см з укороченим кореневищем та стрижневим коренем.
Стебло безлисте. Листки зібрані у прикореневу розетку, ланцетні суцільнокраї, з 3-5 дугоподібними жилками, у нижній частині вздовж жилок волосисті.
Квітки дрібні, сухі, зі світло-бурим відтінком, зібрані у густі короткі довгасто-яйцеподібні колоски. Тичинки світло-жовті, у 4-5 разів довші від віночка та видаються з нього.
Плід — яйцеподібна тупа двогнізда коробочка, що має в кожному гнізді по одній насінині. Рослина цвіте у травні-серпні. Дозрівання плодів припадає на липень-вересень.
Росте у Північній півкулі у регіонах з помірним кліматом. В Україні поширена у лісостепу, степу та у Криму.
Росте на вологих родючих ґрунтах по суходільних та заплавних луках, на лісових галявинах та просіках
Надземні частини рослини містять флавоноїди, фенолокислоти та їх похідні. У листі містяться вуглеводи та органічні кислоти: (фумарова, хлорогенова, неохлорогенова, ванілінова, ферулова, протокатехова, пара- гідроксибензойна, пара-кумарова). Насіння містить слиз та тригліцериди.
У корінні знайдені лінолева кислота, холестерин, ситостерин, стигмастерин та кампестерин.
Лікарська рослина[2][3]. Запах відсутній; смак слабко гіркий, в'яжучий. Листя подорожника ланцетолистого мають протизапальну, болезаспокійливу та секретолітичну дію при захворюваннях дихальних органів, супроводжуваних виділенням густих секретів, наприклад, при хронічному катарі легенів, частому сечовипусканні та ін. Сік зі свіжого листя цієї рослини діє пом'якшувально, заспокоює болі при фурункулах, при набряках внаслідок ударів, укусах комах та ін. Збір і сушіння варто проводити обережно, бо ніжні листки часто втрачають колір, буріють і навіть чорніють. На даний момент попит сировини виріс, тому фармацевти почали вирощувати подорожник штучно.
Plantago lanceolata là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được Carl von Linné miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Plantago lanceolata là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được Carl von Linné miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Plantago lanceolata L.
Подоро́жник ланцетоли́стный, или Подорожник ланце́тный (лат. Plantágo lanceoláta) — растение семейства Подорожниковые, вид рода Подорожник.
Произрастает в Северном полушарии в районах с умеренным климатом.
Растёт на влажных плодородных почвах по суходольным и пойменным лугам, на лесных полянах, вырубках и просеках.
Подорожник ланцетолистный — многолетнее травянистое растение высотой до 50 см с укороченным корневищем и стержневым корнем.
Стебель безлистный. Листья собраны в прикорневую розетку. Они ланцетные цельнокрайние, с 3—5 дугообразными жилками, с нижней части вдоль жилок волосистые.
Цветки мелкие сухие со светло-бурым оттенком, собранные в густые короткие продолговато-яйцевидные колосья. Тычинки светло-жёлтые, в 4—5 раз длиннее венчика и выдаются из него.
Формула цветка: ∗ K ( 4 ) C ( 4 ) A 4 G ( 2 _ ) {displaystyle ast K_{(4)};C_{(4)};A_{4};G_{({underline {2}})}} 
Плод — яйцевидная тупая двугнёздная коробочка, имеющая в каждом гнезде по одному семени. Растение цветёт в мае—августе. Созревание плодов приходится на июль—сентябрь.
Надземные части растения содержат флавоноиды, фенолкарбоновые кислоты и их производные. В листьях содержатся углеводы и органические кислоты (фумаровая, хлорогеновая, неохлорогеновая, ванилиновая, феруловая, протокатеховая, пара-гидроксибензойная, пара-кумаровая). Семена содержат слизи и жирное масло.
В корнях найдены линолевая кислота, холестерин, ситостерин, стигмастерин и кампестерин.
Листья подорожника ланцетолистного оказывают противовоспалительное, болеутоляющее и секретолитическое действие при заболеваниях дыхательных органов, сопровождаемых выделением густых секретов, например, при хроническом катаре легких, частом мочеиспускании и др. [источник не указан 224 дня] Сок из свежих листьев этого растения действует мягчительно, успокаивает боли при фурункулах, при отеках вследствие ушибов, укусах насекомых и др. [источник не указан 224 дня]
Подоро́жник ланцетоли́стный, или Подорожник ланце́тный (лат. Plantágo lanceoláta) — растение семейства Подорожниковые, вид рода Подорожник.
长叶车前（學名：Plantago lanceolata） 又名窄叶车前、欧车前、披针叶车前，为车前屬的品种之一，是一种多年生草本植物，株高约5至50厘米，根深可达60厘米左右。在英语世界里普遍被称为 ribwort plantain、English plantain、buckhorn plantain 或narrowleaf plantain。长叶车前原产于欧洲，是中欧广泛使用的药用植物之一[1]，也是普遍常见的野草之一，目前已分布于世界各地。在北美，因其生长分布范围非常广泛，长叶车前普遍地被官方归类为一种入侵性杂草。[2]
就像车前子，长叶车前也可入药，略不同的是，前者是种子入药，后者是叶子。在欧洲，因其优良的医药效果，长叶车前的叶子经常使用于药汤及其他草药配制中，是传统的止咳药。实际上，长叶车前叶子的有效成分可以舒缓口腔及咽喉粘膜炎或感冒所引起的不适，主要可归因于其叶子成分的（对细菌活动）抗生素功效。因此，用其叶子泡制成的茶是非常有效的止咳药。现在，在欧洲各大药房都可轻易地买到长叶车前叶子炼制成的咳嗽药水。
长叶车前（學名：Plantago lanceolata） 又名窄叶车前、欧车前、披针叶车前，为车前屬的品种之一，是一种多年生草本植物，株高约5至50厘米，根深可达60厘米左右。在英语世界里普遍被称为 ribwort plantain、English plantain、buckhorn plantain 或narrowleaf plantain。长叶车前原产于欧洲，是中欧广泛使用的药用植物之一，也是普遍常见的野草之一，目前已分布于世界各地。在北美，因其生长分布范围非常广泛，长叶车前普遍地被官方归类为一种入侵性杂草。
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 eudicots 階級なし : キク類 asterids 階級なし : シソ類 lamiids 目 : シソ目 Lamiales 科 : オオバコ科 Plantaginaceae 連 : オオバコ連 Plantagineae 属 : オオバコ属 Plantago 種 : ヘラオオバコ P. lanceolata 学名 Plantago lanceolataヘラオオバコ (箆大葉子、Plantago lanceolata)は、オオバコ科オオバコ属の植物である。ヨーロッパ原産の雑草で、日本では帰化植物である[1]。
細長いへら状の葉を水平から斜め上に放射状に伸ばし、その上へ茎を幾本もひょろひょろと30から50センチくらいに伸ばして花の穂をつける。穂には小さな花が密生しており、下から上へと次々に咲き上がっていく。穂の周りに細い糸に支えられてつき、白い輪のように目立つのはおしべである。オオバコより大きく高いが、オオバコのような踏みつけ耐性はない。
花粉症の原因植物になる。
花
葉
江戸時代末期に侵入したものとされ、その後広く日本全土に分布を広げた。
畑地、道端、果樹園、河川敷、牧草地、荒地などに耐乾性があるため広く生育する。
北アメリカをはじめ世界中に分布を広げ、コスモポリタン雑草となっている。
ヘラオオバコはヨーロッパでハーブとして食用や薬用に利用され、家畜用飼料としても栽培されている。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。
ヘラオオバコ (箆大葉子、Plantago lanceolata)は、オオバコ科オオバコ属の植物である。ヨーロッパ原産の雑草で、日本では帰化植物である。
창질경이는 꿀풀목 질경이과의 여러해살이풀이다. 유럽 원산으로, 한국에서는 남부의 들이나 길가에 흔히 난다.
높이는 30cm 내외이다. 잎은 밑동에서 총생하며 잎자루가 길고, 긴 타원형 또는 피침형, 끝이 날카롭고, 밑이 좁으며, 길이 10-30cm, 가장자리에 톱니가 없고, 6-7개의 세로맥이 있다. 꽃은 흰색, 이삭꽃차례, 꽃줄기의 길이는 50cm 내외이다. 화관은 4갈래, 수술은 4개가 길게 나오며, 꽃받침은 4장, 꽃밥은 자주색, 암술대는 꽃 위로 10cm 가량 나온다. 열매는 삭과이며 씨는 2-4개이다.
꽃
잎
그림
.jpg)
