Die Arendrog (Myliobatis aquila) is 'n vis wat aan die hele kusgebied van Suid-Afrika voorkom. In Engels staan die vis bekend as die Eagle ray.
Die rog is donkerbruin, swart of olyfgroen van kleur met swart kolletjies op die liggaam. Die twee pektorale vinne is baie groot en lyk soos vlerke. Die rog word tot 1.5 m wyd - vlerkpunt tot vlerkpunt. Die dier is vivipaar en 4 - 7 kleintjies word op 'n keer gebore. Die rog is eetbaar en verskaf goeie kompetisie aan hengelaars.
Die arendrog verkies vlakkerige water soos strandmere om in te leef, maar is al op dieptes van 95 m gevang.
Die Arendrog (Myliobatis aquila) is 'n vis wat aan die hele kusgebied van Suid-Afrika voorkom. In Engels staan die vis bekend as die Eagle ray.
Ar garvleiz boutin (Myliobatis aquila) a zo ur pesk plat, kar d'ar rae, hag a vev e reter meurvor Atlantel, er mor Kreizdouar hag e mervent meurvor Indez.
War-dro 2.50 m eo e hirder hag etre 20 ha 30 kg e bouez. Stag ouzh e lost hir ez eus ur broud binimus. 7 renkennad dent a zo en e c'henoù.
En em vagañ a ra diwar blotviled a ziskoach dre duriañ an traezh.
Bevc'haner eo. Bep bloaz e vez ganet gant ar barez etre 3 ha 7 garvleiz bihan.
Ar garvleiz boutin (Myliobatis aquila) a zo ur pesk plat, kar d'ar rae, hag a vev e reter meurvor Atlantel, er mor Kreizdouar hag e mervent meurvor Indez.
La milana (comuna/de fons/negra),[5] el bisbe (erròniament?), àngel,[5] bonjesús, escurçó,[5] la ferrassa,[5] la tòtina o la viuda/vídua[6] i els noms segurament erronis de xutxo/xuixo/jutge, milà o monja/mongeta[7] (Myliobatis aquila) és una espècie de peix de la família dels miliobàtids i de l'ordre dels myliobatiformes.[8]
escurçana, pastinaca, caro i ullverd.[5]
És ovovivípar,[13] la gestació té una durada de 6-8 mesos i les femelles pareixen 3-7 cries[14]
Menja crustacis bentònics, mol·luscs i peixos.[9]
És un peix marí, de clima subtropical (54°N-35°S, 19°W-36°E) i bentopelàgic que viu entre 1–300 m de fondària.[9]
Es troba a l'Oceà Atlàntic oriental (des de Madeira, el Marroc i les Illes Canàries fins a les costes occidentals d'Irlanda i les Illes Britàniques i el sud-oest de la Mar del Nord) i la Mediterrània.[9][15][16][17][18][19][20][21][22][23][24][25][26][27][28][29][30][31][32][33][34][35][36][37][38][39][40][41][42][43]
La seua carn és molt apreciada.[44]
És inofensiu per als humans.[9]
La milana (comuna/de fons/negra), el bisbe (erròniament?), àngel, bonjesús, escurçó, la ferrassa, la tòtina o la viuda/vídua i els noms segurament erronis de xutxo/xuixo/jutge, milà o monja/mongeta (Myliobatis aquila) és una espècie de peix de la família dels miliobàtids i de l'ordre dels myliobatiformes.
Siba deskozubá (Myliobatis aquila) nebo také maran deskozubý je druh rejnoka. Žije v Atlantském oceánu a Indickém oceánu při pobřeží Evropy a Afriky. Hojně se vyskytoval i ve Středozemním moři, kde je však stále vzácnější. Severní hranici rozšíření tvoří Britské ostrovy, v létě se objevuje také v Severním moři. Obývá pobřežní mělčiny v hloubce okolo 50 metrů (byl však pozorován i v osmisetmetrové hloubce), místy proniká také do říčních estuárů. Zdržuje se u dna a živí se převážně mlži, jejichž ulity drtí svými plochými zuby s drsným povrchem.
Jde o vejcoživorodý druh. V jednom vrhu bývá od tří do sedmi mláďat. Pohlavní dospělosti dosahují siby deskozubé při šířce těla okolo půl metru, rekordní úlovek byl široký 183 cm a vážil 14,5 kg.[2]
Siba deskozubá bývá občas lovena pro maso a rybí tuk, její hospodářský význam je však nízký a omezený spíše na rekreační rybolov. S chycenou rybou je třeba manipulovat opatrně, protože jedovatý bodec na ocase může způsobit bolestivé zranění.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Siba deskozubá ve Wikimedia Commons
Siba deskozubá (Myliobatis aquila) nebo také maran deskozubý je druh rejnoka. Žije v Atlantském oceánu a Indickém oceánu při pobřeží Evropy a Afriky. Hojně se vyskytoval i ve Středozemním moři, kde je však stále vzácnější. Severní hranici rozšíření tvoří Britské ostrovy, v létě se objevuje také v Severním moři. Obývá pobřežní mělčiny v hloubce okolo 50 metrů (byl však pozorován i v osmisetmetrové hloubce), místy proniká také do říčních estuárů. Zdržuje se u dna a živí se převážně mlži, jejichž ulity drtí svými plochými zuby s drsným povrchem.
Jde o vejcoživorodý druh. V jednom vrhu bývá od tří do sedmi mláďat. Pohlavní dospělosti dosahují siby deskozubé při šířce těla okolo půl metru, rekordní úlovek byl široký 183 cm a vážil 14,5 kg.
Siba deskozubá bývá občas lovena pro maso a rybí tuk, její hospodářský význam je však nízký a omezený spíše na rekreační rybolov. S chycenou rybou je třeba manipulovat opatrně, protože jedovatý bodec na ocase může způsobit bolestivé zranění.
Der Gewöhnliche Adlerrochen (Myliobatis aquila) ist eine Rochenart, die küstennah im östlichen Atlantik in Tiefen von einem bis 100 Metern vorkommt. Das genaue Verbreitungsgebiet umfasst die südlichen und westlichen Küsten der Britischen Inseln und reicht über die Biskaya, Madeira, Marokko und die Kanarischen Inseln bis nach Südafrika. Er bewohnt auch das Mittelmeer. In der Nordsee ist er ein seltener Irrgast in den Sommermonaten. Er ist der häufigste Adlerrochen.
Der Gewöhnliche Adlerrochen erreicht mit seinem langen, peitschenartigen Schwanz eine Länge von 1,50 bis 1,85 Meter. Die Körperscheibe mit den breiten, flügelartigen Flossen wird 85 cm breit. Kopf, Rumpf und Brustflossen ergeben eine rautenähnliche Form. Der Kopf ist kurz und abgerundet, Ober- und Unterkiefer sind mit jeweils sieben Reihen von flachen Zähnen besetzt, die zusammen einen plattenförmigen Kauapparat bilden. Die Knorpelfische sind auf der Oberseite bräunlich oder schwärzlich und ungemustert. Die Bauchseite ist weiß. Der Schwanz trägt an seinem ersten Drittel, kurz hinter der kleinen Rückenflosse, einen mit Widerhaken besetzten Stachel. Eine Schwanzflosse fehlt. Während die primitiven Geigenrochen, sowie die Sägerochen und die Zitterrochenartigen sich wie die meisten Haie durch Stammschlängeln des Körpers und der Schwanzflosse fortbewegen und die Echten Rochen sich durch wellenförmige Bewegungen ihrer großen Brustflossen fortbewegen, schlagen Gewöhnliche Adlerrochen wie alle anderen Adlerrochen ähnlich wie Vögel mit ihren Flügeln mit den vergrößerten Brustflossen.
Der Gewöhnliche Adlerrochen lebt meist in Gruppen küstennah in flachen Lagunen, Buchten und Flussmündungen aber auch auf der Hochsee. Er ernährt sich vor allem von bodenbewohnenden Krebstieren, Weichtieren und Fischen. Auf Austerbänken kann er großen Schaden anrichten. Wie alle Adlerrochen ist er ovovivipar. Die 3 bis 7 Jungrochen werden nach einer Tragzeit von 6 bis 8 Monaten geboren.
Der Gewöhnliche Adlerrochen (Myliobatis aquila) ist eine Rochenart, die küstennah im östlichen Atlantik in Tiefen von einem bis 100 Metern vorkommt. Das genaue Verbreitungsgebiet umfasst die südlichen und westlichen Küsten der Britischen Inseln und reicht über die Biskaya, Madeira, Marokko und die Kanarischen Inseln bis nach Südafrika. Er bewohnt auch das Mittelmeer. In der Nordsee ist er ein seltener Irrgast in den Sommermonaten. Er ist der häufigste Adlerrochen.
Ανάμεσα στα ψάρια των ελληνικών θαλασσών περιλαμβάνεται και ο αετός, το επίσημο όνομα του οποίου είναι "Μυλιοβάτις ο αετός" (Myliobatis aquila). Είναι μεγάλο σαλάχι που ανήκει στην οικογένεια των Μυλιοβατιδών (Myliobatidae).
Το μήκος του σώματός του φθάνει το 1,5 μέτρο και η ουρά του τα 80 εκατοστά. Έχει χρώμα γκρίζο λαδί, άλλοτε κοκκινωπό με ασπροκίτρινη κοιλιά. Το κεφάλι του πεπλατυσμένο στρογγυλεύει σαν πέταλο και προεξέχει με τα μάτια του στα πλάγια να προβάλουν πολύ, σαν του βάτραχου. Τα θωρακικά του πτερύγια έχουν χαρακτηριστικό τριγωνικό σχήμα, μυτερά στις άκρες, σαν τις φτερούγες των πουλιών. Η ουρά του είναι λεπτή και απολήγει σαν μαστίγιο στη βάση της οποίας φέρεται ενίοτε και δεύτερο κεντρί αγκαθωτό, ιοβόλο, ως συνέχεια ραχιαίου πτερυγίου. Στο στόμα του φέρει πλατείς οδόντες που μοιάζουν με λιθόστρωτο με τα οποία πολτοποιεί τη τροφή του.
Ζει σε αμμώδη βυθό, βούρκο ή λάσπη και τροφή του είναι όστρακα, κυρίως στρείδια αλλά και μικρά ψάρια. Πολλές φορές στο κυνήγι της τροφής του ή και καταδιωκόμενο εξέρχεται με ορμή έξω από το νερό όπου μετά από μια θεαματική τροχιά ξαναπέφτει στη θάλασσα. Τη μεγάλη του ταχύτητα οφείλει στη κυματική διαγωγή των ισχυρών πτερύγων του που θυμίζει κίνηση πέπλων.
Ο θηλυκός αετός γεννά ζωντανά ένα - δύο μικρά.
Στις ελληνικές θάλασσες υπάρχουν αρκετά είδη του που διαφέρουν περισσότερο στο χρώμα. Το κρέας τους δεν έχει ιδιαίτερη γευστική αξία και γι΄ αυτό σπάνια παρουσιάζεται στις ψαραγορές.
Συγγενικότερο είδος του μυλιοβάτη αετού είναι η "χελιδόνα" επίσημα καλούμενη "πτερομυλαίος ο βοοειδής".
-"Έχει φτερά αρπαχτικού, ουρά φιδιού, κεφάλι βατράχου και φωνή βοδιού! Τι είναι;
Ανάμεσα στα ψάρια των ελληνικών θαλασσών περιλαμβάνεται και ο αετός, το επίσημο όνομα του οποίου είναι "Μυλιοβάτις ο αετός" (Myliobatis aquila). Είναι μεγάλο σαλάχι που ανήκει στην οικογένεια των Μυλιοβατιδών (Myliobatidae).
Το μήκος του σώματός του φθάνει το 1,5 μέτρο και η ουρά του τα 80 εκατοστά. Έχει χρώμα γκρίζο λαδί, άλλοτε κοκκινωπό με ασπροκίτρινη κοιλιά. Το κεφάλι του πεπλατυσμένο στρογγυλεύει σαν πέταλο και προεξέχει με τα μάτια του στα πλάγια να προβάλουν πολύ, σαν του βάτραχου. Τα θωρακικά του πτερύγια έχουν χαρακτηριστικό τριγωνικό σχήμα, μυτερά στις άκρες, σαν τις φτερούγες των πουλιών. Η ουρά του είναι λεπτή και απολήγει σαν μαστίγιο στη βάση της οποίας φέρεται ενίοτε και δεύτερο κεντρί αγκαθωτό, ιοβόλο, ως συνέχεια ραχιαίου πτερυγίου. Στο στόμα του φέρει πλατείς οδόντες που μοιάζουν με λιθόστρωτο με τα οποία πολτοποιεί τη τροφή του.
Ζει σε αμμώδη βυθό, βούρκο ή λάσπη και τροφή του είναι όστρακα, κυρίως στρείδια αλλά και μικρά ψάρια. Πολλές φορές στο κυνήγι της τροφής του ή και καταδιωκόμενο εξέρχεται με ορμή έξω από το νερό όπου μετά από μια θεαματική τροχιά ξαναπέφτει στη θάλασσα. Τη μεγάλη του ταχύτητα οφείλει στη κυματική διαγωγή των ισχυρών πτερύγων του που θυμίζει κίνηση πέπλων.
Ο θηλυκός αετός γεννά ζωντανά ένα - δύο μικρά.
Στις ελληνικές θάλασσες υπάρχουν αρκετά είδη του που διαφέρουν περισσότερο στο χρώμα. Το κρέας τους δεν έχει ιδιαίτερη γευστική αξία και γι΄ αυτό σπάνια παρουσιάζεται στις ψαραγορές.
Συγγενικότερο είδος του μυλιοβάτη αετού είναι η "χελιδόνα" επίσημα καλούμενη "πτερομυλαίος ο βοοειδής".
Από στατιστικής άποψης η αλιεία του αετού λόγω σπανιότητας δεν παρακολουθείται.
The common eagle ray or bullray (Myliobatis aquila) is a species of fish in the family Myliobatidae. It inhabits the eastern Atlantic Ocean (North Sea to South Africa), the Mediterranean Sea and the south-western Indian Ocean.[1]
The common eagle ray reaches up to 183 cm (6.0 ft) in total length[3] and has a disc width up to 80 cm (2.6 ft).[4] Most specimens are, however, smaller.[5] Females grow to be larger than males.[6] The dorsal surface is brown or black while the ventral surface is white. It has a rhomboidal disc with a pair of large, triangular pectoral fins projecting on either side, and a single dorsal fin.[3] The blunt snout is rounded and the tail is long and slender, with a large spine at its base but no tail fin.[3][5] On average, males have 72 spine serrations and females have 66 spine serrations. The spine makes about 70% of the male's length and 65% of the female's length.[7] The mid dorsal groove, which contains the glandular tissue necessary for venom injection, extends along 10-40% the tail.[7][8] It has one or two excretory channels for the venom.[9]
This species occurs in the eastern Atlantic Ocean, including the North Sea, from the British Isles to South Africa, extending to the Indian Ocean. It is also found in the Mediterranean Sea.[10] It occurs both close to the shore and further out, at depths down to about 800 m (2,600 ft), but much of its time is spent in shallower water at less than 50 m (160 ft).[1] It typically prefers more open sandy areas.[5] It has also been found in a semi-enclosed lagoon on Gran Canaria Island, particularly in winter (March to April) and summer (August to October), where it was founded to prefer rocky and mixed bottoms.[11]
Benthic invertebrates form an important part of the common eagle ray's diet.[6] The species largely feeds on crustaceans and bivalve molluscs that it excavates from the seabed. Other items in its diet include polychaete worms, gastropod molluscs, sea pens and small fish.[10] Larger invividuals consume more fish than smaller individuals.[6] Instead of having pointed teeth, it has flattened hexagonal bars and plates arranged in a mosaic pattern on its jaws; with these, it crushes the shells of its prey.[12]
Mollusks and teleost fish were found to be the most important food items for individuals living in the Sea of Marmara, although polychaetas and crustaceans were also frequently found amongst the stomach contents.[13] Calliostoma lusitanicum and Stramonita haemastoma are the most common prey species off the coast off the Azores.[14]
This species is known to gather in groups of dozens of individuals during the reproductive period.[15] Reproduction is oviviviparous. A clutch of three to seven young develop inside the mother, receiving nourishment at first from their egg yolks, but later from fluids secreted by their mother into her uterus.[3] The gestation period is 6–8 months long, after which the female gives birth to between three and seven live pups.[16][17] The smallest juveniles were caught around France between May and September off the coast of France.[18] They still had a unhealed scar on the lower surface, suggesting they were neonates. A study conducted in South Africa in 1983 found juveniles in November.[19] Juveniles were also found at Gran Canaria Island in October.[11]
Juvenile females have whitish membranous ovaries and thread-like oviducts. The oviducal glands are inconspicuous. Sub-adults have white translucent follicles and a well differentiated genital duct. The oviducal glands are slightly rounded. Adult females cpatured in January and March off the coast of France were found to have developing oocytes in both ovaries. The uteri were thick and muscular. They contained uterine fluid, which is probably sectreted from the villi that cover the internal wall. Females caught in August and September in the same region had between eight and ten yolky oocytes of a similar size and mass. Both uteri were enlarged and contained uterine fluid. The villi were well-developed and formed the trophonemata, which plays an important role in stingray gestation. Fertilised eggs surrounded by a diaphanous and a yellowish capsule that tapered to a small filament at either end were found in a female captured in October. The ovary contained atretic oocytes.[18]
Juvenile males have thread-like testes and genital ducts. The orbits have a smooth surface. Sub-adult males have no eternally visible spermatocysts on the testes or sperm in the seminal vesicles. The superior surface of the orbit has a conspicuous protrusion. Adult males have elongated calcified claspers that are larger than the pelvic fins. The testes are well developed with visible external spermatocysts, a twisted genital duct and sperm in the seminal vesicles. They have well-developed conical supra-orbital vesicles.[18]
At least one hermaphroditic specimen has been recorded. This specimen was classified as an abnormal hermaphrodite - one which is unable to perform as a functioning male or female as the reproductive organs were underdeveloped.[20]
Several parasites live in and on this species. These include Entobdella diadema on the skin and Monocotyle myliobatis in the gills.[21][22]
While it does contain venom, this species is not considered to pose a risk to humansas stings typically don't have any strong effects.[3][23]
This species is sometimes caught as bycatch, including in the pelagic trawl fishery. Due to declining numbers, the levels of bycatch are not nearly as high as they were historically.[24] A study in the Adriatic Sea showed that, on average, the fisheries in the region catch one common eagle ray every 20 hauls. About 79% of these are released alive after capture. The frequency is impacted by the depth of trawling, the season and the area being trawled. Most individuals were caught between April and September in the more northern areas at depths of 20–40 m (66–131 ft).[25]
This species has gained economic importance through underwater photographers and other SCUBA divers.[14]
A study in the Mediterranean Sea examined the mercury and methylmercury (the most common organic mercury compound) concentrations in three cartilaginous fish species. The common eagle ray was found to have lower mercury concentrations (0.67-1.01 mg/kg) than Chimaera monstrosa or Torpedo nobiliana. This is likely due to its diet as both the other two species feed on higher trophic levels (compared to the invertebrates that make up this eagle ray's diet). It also had the lowest methylmercury concentration (an average of 72%).[26] This species does, however, appear to have higher levels of arsenic in its tissues than pelagic ray species.[27]
The International Union for Conservation of Nature to rate it as "critically endangered".[1]
The taxonomic position of this fish is unclear as populations in the Mediterranean Sea may be a different species from those in the southeastern Atlantic. In the Gulf of Lion in the northwestern Mediterranean Sea, populations declined in the 1970s, and there and elsewhere in the Mediterranean, the fish is under threat from intensive fishing.[1] The population has also been declining in the Atlantic Ocean off the coast of Europe, where is was once one of the most common skate and ray bycatch species (which collectively made up a total of about a quarter of the total catch by mass in 1881). The species is now rare in the region.[24]
Along the coast of West Africa it is also the subject of artisanal fishing activities but these are less intensive and populations may be steady.[1]
The common eagle ray or bullray (Myliobatis aquila) is a species of fish in the family Myliobatidae. It inhabits the eastern Atlantic Ocean (North Sea to South Africa), the Mediterranean Sea and the south-western Indian Ocean.
Myliobatis aquila, conocida comúnmente como raya águila común, es una especie de pez de la familia Myliobatidae en el orden de los Rajiformes.
Los machos pueden llegar alcanzar los 183 cm de longitud total y 14,5 kg de peso.
No tiene aleta caudal.
Es marrón o negruzco dorsalmente, mientras que el vientre es blanco.[2][3][4][5]
Es ovíparo.
Come crustáceos bentónicos, moluscos y peces hueso.
Es un pez de mar y de clima subtropical (54°N-35°S, 19°W-36°E) y bentopelágico que vive entre 1-300 m de profundidad.
Se encuentra en el Océano Atlántico oriental (desde Madeira, Marruecos e Islas Canarias hasta las costas occidentales de Irlanda e Islas Británicas y el suroeste del Mar del Norte) y el Mediterráneo.
Su carne es muy apreciada.
Myliobatis aquila, conocida comúnmente como raya águila común, es una especie de pez de la familia Myliobatidae en el orden de los Rajiformes.
Tramana (Myliobatis aquila) ur gaziko arrain kartilaginosoa da, Myliobatidae familiakoa[2].
Ekialdeko Ozeano Atlantikoan eta Mediterraneo itsasoan bizi da. Arrek 183 zm luzera eta 14,5 kg izan ditzakete. Jateko ona da.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Tramana (Myliobatis aquila) ur gaziko arrain kartilaginosoa da, Myliobatidae familiakoa.
Ekialdeko Ozeano Atlantikoan eta Mediterraneo itsasoan bizi da. Arrek 183 zm luzera eta 14,5 kg izan ditzakete. Jateko ona da.
Kotkarausku (Myliobatis aquila) on kotkarauskujen heimoon kuuluva rustokalalaji. Sitä tavataan Atlantin itäosassa ja Välimeressä.[2][3]
Kotkarausku kasvaa yleensä 120-senttiseksi,[3] mutta lajin yksilön suurin havaittu pituus on ollut 183 senttiä ja paino 14,5 kiloa.[2] Kala on selkäpuolelta sileä ja väriltään ruskea, kun taas vatsapuoli on likaisen valkoinen. Pyrstö on musta.[3] Kotkarausku elää 1–300 metrin syvyydessä, tosin yleensä matalissa lahdissa ja suistoissa.[2] Sen erottaa saman alueen keihäsrauskuista sen ulostyöntyvästä päästä. Uidessaan kotkarausku pitää päätään selvästi rintaeviä korkeammalla.[3] Kala liikkuu usein parvina.[2] Kotkarausku syö pohjaeläimistöä, pääasiassa nilviäisiä, mutta myös kaloja.[2][3] Se murskaa nilviäisten kuoret vahvoilla hampaillaan.[3]
Kotkarausku on kaikkien kotkarauskujen tapaan ovovivipaarinen, eli se hautoo munat sisällänsä ja synnyttää poikaset elävinä.[2][3] Poikanen saa ravintonsa alkuun ruskuaispussista, mutta myöhemmin se saa lisäravintoa suoraan emon kohtunesteistä. Naaraat ovat raskaana 6–8 kuukautta ja synnyttävät 3–7 jälkeläistä kerralla.[2]
Kotkarausku (Myliobatis aquila) on kotkarauskujen heimoon kuuluva rustokalalaji. Sitä tavataan Atlantin itäosassa ja Välimeressä.
Kotkarausku kasvaa yleensä 120-senttiseksi, mutta lajin yksilön suurin havaittu pituus on ollut 183 senttiä ja paino 14,5 kiloa. Kala on selkäpuolelta sileä ja väriltään ruskea, kun taas vatsapuoli on likaisen valkoinen. Pyrstö on musta. Kotkarausku elää 1–300 metrin syvyydessä, tosin yleensä matalissa lahdissa ja suistoissa. Sen erottaa saman alueen keihäsrauskuista sen ulostyöntyvästä päästä. Uidessaan kotkarausku pitää päätään selvästi rintaeviä korkeammalla. Kala liikkuu usein parvina. Kotkarausku syö pohjaeläimistöä, pääasiassa nilviäisiä, mutta myös kaloja. Se murskaa nilviäisten kuoret vahvoilla hampaillaan.
Kotkarausku on kaikkien kotkarauskujen tapaan ovovivipaarinen, eli se hautoo munat sisällänsä ja synnyttää poikaset elävinä. Poikanen saa ravintonsa alkuun ruskuaispussista, mutta myöhemmin se saa lisäravintoa suoraan emon kohtunesteistä. Naaraat ovat raskaana 6–8 kuukautta ja synnyttävät 3–7 jälkeläistä kerralla.
L'aigle de mer (Myliobatis aquila) est une espèce de raie appartenant à la famille des Myliobatidés.
L'aigle de mer mesure environ 1,80 m de long pour 1 m de large un poids maximal de 100 kg[1]. Sa face dorsale est sombre, et la ventrale blanche. Il est doté d'un aiguillon venimeux sur sa longue queue noire et fine, qui peut être deux fois plus longue que le corps. Son corps gris foncé ou marron est plat avec de larges nageoires pectorales en pointe et un museau terminé par un rostre arrondi[1]. La bouche, située au niveau du ventre, contient 7 rangées de dents plates capables d'émietter les petits poissons qui habitent au fond de l'eau. Excellent nageur, l'aigle de mer est à l'aise dans les profondeurs des océans comme en mer ouverte. Il n'hésite pas à sauter hors de l'eau pour échapper à ses prédateurs.
Aigle de mer à La Réunion.
En aquarium à Barcelone.
Cette raie se trouve dans l'est de l'océan Atlantique, dans la mer Méditerranée et dans le sud-ouest de l'océan indien[1].
L'espèce est vivipare, les femelles donnent naissance chaque année à 3 ou 4 petits entièrement formés.
Elle se nourrit de crustacés et coquillages.
L'aigle de mer (Myliobatis aquila) est une espèce de raie appartenant à la famille des Myliobatidés.
Golub kosir (lat Myliobatis aquila) riba je iz reda pravih raža (lat. Rajiformes), porodice morskih golubova (lat. Myliobatidae). Naraste do 183 cm duljine i 14,5 kg težine (ovaj podatak se kosi s nekim drugim izvorima koji navode i do 60 kg). Kod nas ga još zovu i sokol, biskup, ćuk, ororaža, fratar golub, sović, viža,... Ovo je najpoznatija vrsta goluba u Jadranu, a i najzastupljenija. Tijelo mu je slično kao i u goluba ćukana, romboidnog oblika s poroduženom i tupo zaobljenom njuškom i ustima sa 7 redova pločastih zuba. Bočne peraje su mu izdužene i završavaju oštrim rubom. Rep je dugačak, ima oblik biča, a pri korijenu repa nalazi se dobro razvijena bodlja. Ona je izrazito nazubljena, te može uzrokovati ozbiljne ozljede. Na bazi bodlje u uzdužnom žlijebu nalazi se žlijezdano tkivo[1] koje izlučuje otrov, kojim se ova riba brani od napada. Boja tijela mu je sivkasta, ponekad i smeđkasta, dok im je trbuh svijetao, gotovo bijel. Kosir živi na području do 300 m dubine, a hrani se beskralježnjacima sa dna ali i ribama koje uhvati. Najčešće se hrani noću, dok je danju zakopan ispod pijeska ili mulja. Ženke su uglavnom veće od mužjaka. Parenje se vrši krajem proljeća ili početkom ljeta, a ženke nesu 3-7 mladunaca koji žive unutar nje sljedećih 8 mjeseci. U početku se mladi hrane žumancem iz jaja, a kasnije ih majka indirektno hrani. U prvim danima života mladunci imaju svijetle pjege po leđima[2].
Golub kosir je riba koja prebiva po cijelom istočnom dijelu Atlantika, od Maroka do Britanije, a također i u južnom dijelu Sjevernog mora. Prisutan je također i oko juga Afrike, te po cijelom Mediteranu[3].
Golub kosir (lat Myliobatis aquila) riba je iz reda pravih raža (lat. Rajiformes), porodice morskih golubova (lat. Myliobatidae). Naraste do 183 cm duljine i 14,5 kg težine (ovaj podatak se kosi s nekim drugim izvorima koji navode i do 60 kg). Kod nas ga još zovu i sokol, biskup, ćuk, ororaža, fratar golub, sović, viža,... Ovo je najpoznatija vrsta goluba u Jadranu, a i najzastupljenija. Tijelo mu je slično kao i u goluba ćukana, romboidnog oblika s poroduženom i tupo zaobljenom njuškom i ustima sa 7 redova pločastih zuba. Bočne peraje su mu izdužene i završavaju oštrim rubom. Rep je dugačak, ima oblik biča, a pri korijenu repa nalazi se dobro razvijena bodlja. Ona je izrazito nazubljena, te može uzrokovati ozbiljne ozljede. Na bazi bodlje u uzdužnom žlijebu nalazi se žlijezdano tkivo koje izlučuje otrov, kojim se ova riba brani od napada. Boja tijela mu je sivkasta, ponekad i smeđkasta, dok im je trbuh svijetao, gotovo bijel. Kosir živi na području do 300 m dubine, a hrani se beskralježnjacima sa dna ali i ribama koje uhvati. Najčešće se hrani noću, dok je danju zakopan ispod pijeska ili mulja. Ženke su uglavnom veće od mužjaka. Parenje se vrši krajem proljeća ili početkom ljeta, a ženke nesu 3-7 mladunaca koji žive unutar nje sljedećih 8 mjeseci. U početku se mladi hrane žumancem iz jaja, a kasnije ih majka indirektno hrani. U prvim danima života mladunci imaju svijetle pjege po leđima.
L'aquila di mare[2] (Myliobatis aquila (Linnaeus, 1758)) è un pesce cartilagineo della famiglia Myliobatidae[3], diffuso anche nel Mediterraneo e comune nell'Adriatico.
Il suo corpo ha la classica forma discoidale, con il diametro orizzontale più largo di quello verticale; misura fino a 1,5 m di larghezza e 2,5 m di lunghezza. La testa sporge dal muso e la coda, a forma di frusta, è lunga più del doppio del corpo e presenta una spina dorsale munita di ghiandola velenifera. La pelle è liscia e ricoperta di muco scivoloso. Come le razze possiede due pinne laterali molto ampie e appuntite, leggermente arcuate, la cui forma ricorda delle ali falcate (da cui il nome scientifico).
È una specie costiera delle acque temperate del nord Atlantico e del mar Mediterraneo (dove è particolarmente comune nel mar Adriatico), che vive a bassa profondità, nuotando spesso in prossimità della superficie[4].
L'aquila di mare è ovovivipara e pertanto partorisce individui che hanno già l'aspetto degli adulti. La dieta comprende sia molluschi quali gasteropodi e lamellibranchi, che crostacei come granchi e paguri.
Viene pescata, soprattutto nell'Adriatico, ma la carne molle e viscosa non risulta particolarmente appetibile, limitandone il consumo localmente e agli esemplari appena pescati.
L'aquila di mare (Myliobatis aquila (Linnaeus, 1758)) è un pesce cartilagineo della famiglia Myliobatidae, diffuso anche nel Mediterraneo e comune nell'Adriatico.
De adelaarsrog of molenrog (Myliobatis aquila) is een vissensoort uit de familie van de adelaarsroggen (Myliobatidae).[2] De wetenschappelijke naam van de soort is voor het eerst geldig gepubliceerd in 1758 door Linnaeus.
Deze rog heeft een afgeplat lichaam met vrij smalle, spitse borstvinnen, een stompe, snavelachtige snuit, een zeer lange staart met een giftige stekel en een onderstandige mond, die 7 rijen platte maalkiezen bevat. Het lichaam is grijsbruin of bronskleurig tot bijna zwart. De lichaamslengte bedraagt ten minste 250 cm en het gewicht 20 tot 30 kg.
Het voedsel van deze rog bestaat uit allerlei kleine dieren, die ze uit het sediment opwoelen met hun zwiepende vinnen. Het is een uitstekende zwemmer, die hoog uit het water kan opspringen om aan predatoren te ontkomen. Hij eet op de zeebodem, maar zwemt ook graag in open water.
Een worp bestaat meestal uit 3 tot 7 jongen.
Deze soort komt voor in de Atlantische Oceaan, Middellandse Zee en de Indische Oceaan.
Bronnen, noten en/of referentiesDe adelaarsrog of molenrog (Myliobatis aquila) is een vissensoort uit de familie van de adelaarsroggen (Myliobatidae). De wetenschappelijke naam van de soort is voor het eerst geldig gepubliceerd in 1758 door Linnaeus.
Multimedia w Wikimedia Commons Orleń pospolity[3], orleń[4], skrzydlak pospolity[5], skrzydlak[6] (Myliobatis aquila) – gatunek ryby chrzęstnoszkieletowej z rodziny orleniowatych (Myliobatidae).
Zasiedla wschodnią część Atlantyku, w Morzu Śródziemnym, u brzegów północno-zachodniej Francji, w pobliżu Anglii, Szkocji i u wybrzeży południowej Norwegii, także w Oceanie Indyjskim w pobliżu Afryki Południowej.
Płaszczki te uznawane są za duże niebezpieczeństwo dla rybaków, gdyż kolcem jadowym są w stanie zadawać głębokie rany szarpane.
Orleń pospolity, orleń, skrzydlak pospolity, skrzydlak (Myliobatis aquila) – gatunek ryby chrzęstnoszkieletowej z rodziny orleniowatych (Myliobatidae).
O ratão-águia[1] (nome científico: Myliobatis aquila, antiga nomenclatura: Raja aquila) é uma raia comum que aparece geralmente em fundos arenosos e nadando a meia água. Alimenta-se de moluscos, crustáceos e cefalópodes, que escava na areia. Reprodução ovovípara, cuja gestação dura 6 a 8 meses e da qual nascem 3 a 7 descendentes. O registo publicado de maior peso é de 14,5 kg.[2]
Tem um disco com uma largura de cerca de 90 cm de diâmetro
O ratão-águia (nome científico: Myliobatis aquila, antiga nomenclatura: Raja aquila) é uma raia comum que aparece geralmente em fundos arenosos e nadando a meia água. Alimenta-se de moluscos, crustáceos e cefalópodes, que escava na areia. Reprodução ovovípara, cuja gestação dura 6 a 8 meses e da qual nascem 3 a 7 descendentes. O registo publicado de maior peso é de 14,5 kg.
Tem um disco com uma largura de cerca de 90 cm de diâmetro
Örnrocka (Myliobatis aquila) är en broskfisk tillhörande familjen örnrockor som finns i östra Atlanten och västra Indiska oceanen.
Örnrockan är en stor rocka med spetsiga vingar och en smal, svansliknande stjärt med en gifttagg vid basen. Färgen är gråbrun till gröngråbrun på ryggsidan, och vitaktig med grå kanter på buksidan.[3] Munnen är försedd med omkring 7 rader av platta tänder i varje käkhalva. Längden kan nå upp till 183 cm, och vikten till 14,5 kg.[4] I Medelhavet har en kroppslängd av 150 cm (260 cm med den smala svansen inräknad) konstaterats.[1]
Till skillnad med de flesta rockor, men i likhet med andra medlemmar av sin familj är arten inte enbart bottenlevande utan får betraktas som semipelagisk. Den föredrar sandiga och gyttjiga bottnar[3] ner till 50 meter, där den ofta kan ses simmande tillsammans med andra örnrockor, men den har iakttagits ner till över 530 meters djup. Födan mestår av musslor, kräftdjur som sandkrabbor (släktet Emerita) och krabbor, samt små benfiskar.[1]
Örnrockan, som föder levande ungar, blir könsmogen vid en längd av omkring 60 cm för honan och 40 cm för hanen. Lekperioden infaller mellan september och februari. Efter en dräktighetstid av 6 till 8 månader föder honan mellan 3 och 7 ungar.[1]
Arten finns i östra Atlanten från Nordsjön och södra Brittiska öarna via Medelhavet till Sydafrika, samt i västra Indiska oceanen från Sydafrika till Kenya.[1] Den har påträffats ett fåtal gånger i danska, svenska och norska vatten.[3]
Örnrockan anses som en god matfisk och den är föremål både för sportfiske och ett smärre, kommersiellt fiske[4], framför allt i Medelhavet men troligtvis också i de tropiska delarna av Atlanten[1].
Örnrocka (Myliobatis aquila) är en broskfisk tillhörande familjen örnrockor som finns i östra Atlanten och västra Indiska oceanen.
Fulya balığı (Myliobatis aquila), Fulyabalığıgillerden kıkırdaklı balık türü.
Gövdesi disk biçimdedir. Yaklaşık 1,8 m uzunluğunda, 1 m genişliğindedir. Ağırlıkları 100 kg kadardır. Sırt kısmı koyu karın kısmı beyaz renktedir. Üzerinde zehirli dikenleri bulunan ince uzun kuyruğu gövdesinin iki katı uzunluğunda olabilir. Gözleri başının iki yanında yer alır.
Yaşam alanı Hint ve Atlas Okyanusları ile Akdenizdir. İstiridye vb kabuklularla beslenir. Dişilerinin her üç, dört senede bir üreme dönemleri olur.
Kıkırdaklı balıklar ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Fulya balığı (Myliobatis aquila), Fulyabalığıgillerden kıkırdaklı balık türü.
Загальна довжина досягає 1,83 м завдовжки та 1 м завширшки, вага — до 10-14,5 кг. Голова масивна та коротка. Грудні плавці великі, закругляються біля рила. Рот розташований на черевній стороні. Як і вінших представників зуби присутні на обох щелепах, з 7 рядками на обох. Голова та тулуб нагадують форму діаманта. Хвіст довгий, удвічі довший за тулуб й голову, тонкий з отруйним шипом на кшталт жала. Плавець на хвості відсутній. Спинна сторона має буруватий або чорний колір, черевна — білий.
Полюбляє теплі води на глибині від 1 до 100 м. Влітку трапляється у помірно теплих морях. Населяє гирла, затоки та лагуни. Гарно плаває, що полягає у руху за допомогою грудних плавців. З боку це нагадує наче скат «літає» у воді. Іноді ці скати вистрибують з води та здійснюють стрибки над поверхнею води. Це роблять як під час полювання, так й для порятунку від хижаків. Живиться переважно молюсками, іноді дрібною рибою та донними ракоподібними.
Це яйцеживородний скат. Самиця народжує 3-7 дитинчат. Вагітність триває 6-8 місяців.
Мешкає від Північного моря (біля берегів південної Норвегії), Великої Британії та Ірландії до Біскайської затоки, узбережжя Португалії, Канарських островів та островів Мадейра. Зустрічається також у Середземному морі.
На обыкновенных скатах-орляках паразитируют моногенеи Benedenia sciaenae, Empruthotrema raiae[8] и Monocotyle myliobatis[9], веслоногие рачки Eudactylina acuta, Lernaeopoda galei и Pseudocharopinus malleus[10] и разные виды цестод[11].
Обыкновенные скаты-орляки представляют незначительный интерес для коммерческого промысла. По всему ареалу они попадаются в качестве прилова в донные тралы, трёхстенные сети, кошельковые неводы и ярусы. Мясо используют в пищу в вяленом виде, кроме того, производят рыбную муку и рыбий жир. В прошлом их мясо считалось едой простолюдинов, однако печень подавалась в качестве лакомства и в богатых домах[12]. Эти рыбы ценятся как трофей среди рыболовов-любителей. Из-за ядовитого шипа на хвосте они потенциально опасны для человека. Ранее в Италии существовал закон, согласно которому этих рыб было запрещено приносить на рынок, не удалив предварительно шипы[12]. В северной части Средиземного моря численность популяции снизилась. Данных для оценки Международным союзом охраны природы статуса сохранности вида недостаточно[4].
На обыкновенных скатах-орляках паразитируют моногенеи Benedenia sciaenae, Empruthotrema raiae и Monocotyle myliobatis, веслоногие рачки Eudactylina acuta, Lernaeopoda galei и Pseudocharopinus malleus и разные виды цестод.
