nomes no trilho de navegação
Myrcie (Myrcia) je rod rostlin z čeledi myrtovité. Jsou to keře a stromy s jednoduchými vstřícnými listy a drobnými pravidelnými květy s dlouhými tyčinkami. Jsou opylovány zejména včelami sbírajícími pyl. Rod zahrnuje asi 300 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Flavonoidy z myrcií mají hypoglykemický účinek a slouží při léčení cukrovky v západní i domorodé medicíně. Rostliny jsou také bohatým zdrojem silic, z nichž některé mají rovněž medicínské využití. Drobné plody některých druhů jsou jedlé. Stromovité druhy jsou lokálním zdrojem dřeva.
Myrcie jsou keře a menší stromy, jen zřídka přesahující výšku 12 metrů. Listy jsou jednoduché, vstřícné, dosti rozmanitého vzhledu a velikosti. Některé druhy mají listy přeslenitě nahloučené na koncích větévek. Žilnatina je zpeřená. Květy jsou čtyřčetné nebo pětičetné, uspořádané v úžlabních až téměř vrcholových latách nebo výjimečně jednotlivé. Češule je stejně dlouhá jako semeník nebo delší. Kalich je složen ze 4 nebo 5 volných lístků a za plodu je zpravidla vytrvalý. Korunní lístky často sahají do poloviny tyčinek nebo jsou delší. Tyčinek je mnoho. Semeník obsahuje 2 až 3, řidčeji i 4 komůrky, v nichž se nachází po 2 vajíčkách. Plodem je bobule obsahující zpravidla 1 nebo 2 semena.[1][2][3]
Detail žilnatiny M. rosangelae
Květy M. rostrata
Plody M. fenzliana
Plodná větévka M. fallax
Rod myrcie zahrnuje v současném pojetí asi 770 druhů.[4] Je rozšířen výhradně v tropické Americe, kde je to 2. největší rod čeledi myrtovité. Areál rozšíření sahá od Mexika po severní Argentinu a Uruguay a zahrnuje i ostrovy Karibiku. Největší počet druhů myrcií (přes 250) roste ve východní tropické Jižní Americe v biotopu známém jako jako atlantický les, kde myrcie představuje druhově nejbohatší rod stromů. Dále je hojně zastoupen v keřových formacích cerrado a caatinga a také v deštných lesích Amazonie.[3][5][4]
Květy myrcií jsou opylovány hmyzem, zejména různými včelami. Přinejmenším některé druhy nevytvářejí nektar a opylovači květy vyhledávají kvůli sběru pylu. V jihovýchodní Brazílii je navštěvuje např. mednatka Melipona rufiventris, Trigona spinipes a jiné včely z tribu Meliponini, čmelák Bombus morio, drvodělky rodu Xylocopa nebo různé druhy rodu Augochlora či "orchidejových včel" rodu Eufriesea z tribu Euglossini. Ve střední Brazílii náležejí mezi hlavní opylovače druhů Myrcia rostrata a M. tomentosa včely rodu Scaptotrigona, Anthodioctes, Augochlora či Thectochlora.[6][7]
Rod Myrcia je řazen v rámci myrtovitých do podčeledi Myrtoideae a tribu Myrteae. Náleží mezi taxonomicky obtížné rody, zvláště co se týče vymezení jednotlivých druhů.[1] V současné taxonomii je pojímán šířeji a zahrnuje i několik dalších, dříve samostatných rodů, protože jinak by nebyl monofyletický. Rody Calyptranthes (čepičnice) a Gomidesia tvoří podle fylogenetické studie z roku 2011 vývojové větve uvnitř rodu Myrcia. Rod Marlierea se objevuje dokonce ve 3 různých větvích tohoto rodu.[3]
Myrcie jsou důležitým zdrojem vonných silic. Etrakt Myrcia uniflora je prodáván jako prostředek k léčení diabetes mellitus. V domorodé medicíně Latinské Ameriky je k tomuto účelu používána celá řada druhů. U silic získaných z různých druhů myrcií byl prokázán protizánětlivý, protibolestivý a antimikrobiální účinek, u flavonoidů a odvozených látek zejména účinek hypoglykemický.[8]
Plody M. hebepetala jsou jedlé, sladce voní a jsou natrpklé. V jižní a východní Brazílii jsou lokálně sbírány. Jedlé jsou i plody široce rozšířeného druhu M. splendens, dále M. albitomentosa, M. selloi aj.[9][1] Dřevo myrcií má pouze místní význam. Druh M. leptoclada má dřevo velmi tvrdé a těžké, které se v Karibiku používá zejména na kůly plotů a ohrad.[10] Druh Myrcia selloi je pěstován jako okrasná dřevina s dekorativní kůrou.[9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu myrcie ve Wikimedia Commons
Myrcie (Myrcia) je rod rostlin z čeledi myrtovité. Jsou to keře a stromy s jednoduchými vstřícnými listy a drobnými pravidelnými květy s dlouhými tyčinkami. Jsou opylovány zejména včelami sbírajícími pyl. Rod zahrnuje asi 300 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Flavonoidy z myrcií mají hypoglykemický účinek a slouží při léčení cukrovky v západní i domorodé medicíně. Rostliny jsou také bohatým zdrojem silic, z nichž některé mají rovněž medicínské využití. Drobné plody některých druhů jsou jedlé. Stromovité druhy jsou lokálním zdrojem dřeva.
Η Μυρκία (Myrcia), είναι γένος της οικογένειας των ανθοφόρων φυτών των Μυρτίδων ή Μυρτοειδών (Myrtaceae), περιγράφεται ως γένος με αυτό το όνομα το 1827.[4][3] Από το 2015, περιέχει περίπου 770 είδη.[5] Είναι διανεμημένα στην Κεντρική και Νότια Αμερική, το Μεξικό και τις Δυτικές Ινδίες.[6]
Η Μυρκία (Myrcia), είναι γένος της οικογένειας των ανθοφόρων φυτών των Μυρτίδων ή Μυρτοειδών (Myrtaceae), περιγράφεται ως γένος με αυτό το όνομα το 1827. Από το 2015, περιέχει περίπου 770 είδη. Είναι διανεμημένα στην Κεντρική και Νότια Αμερική, το Μεξικό και τις Δυτικές Ινδίες.
Myrcia is a genus of plants in the family Myrtaceae, containing about 765 species as of 2022.[4][5] They are distributed in Central and South America, Mexico, and the Caribbean, with centers of diversity in the Brazilian Cerrado and Atlantic Forests ecoregions.[6][4] Myrcia was first described as a genus in 1827.[7][3]
Myrcia is a genus of plants in the family Myrtaceae, containing about 765 species as of 2022. They are distributed in Central and South America, Mexico, and the Caribbean, with centers of diversity in the Brazilian Cerrado and Atlantic Forests ecoregions. Myrcia was first described as a genus in 1827.
Myrcia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Myrtaceae. Comprende 784 especies descritas y de estas, solo 374 aceptadas.[2] Se distribuye desde México hasta Sudamérica y en las Antillas.
Son árboles o arbustos. Inflorescencias paniculadas, con frecuencia el eje central con ramificaciones compuestas y opuestas, flores numerosas; hipanto parcial o escasamente prolongado sobre el ovario; lobos del cáliz 5, separados e imbricados en las yemas y flores; pétalos comúnmente 5; ovario 2–4-locular, óvulos 2 por lóculo. Fruto una baya coronada por los lobos del cáliz; embrión con los cotiledones foliáceos, contortuplicados, la radícula alargada.[3]
El género fue descrito por Augustin Pyrame de Candolle y publicado en Dictionnaire classique d'histoire naturelle 11: 406. 1827.[3] La especie tipo es: Myrcia bracteolaris (Poir.) DC.
Myrcia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Myrtaceae. Comprende 784 especies descritas y de estas, solo 374 aceptadas. Se distribuye desde México hasta Sudamérica y en las Antillas.
Myrcia est un genre de plantes de la famille des Myrtaceae.
Selon Catalogue of Life (8 juil. 2012)[2] :
Myrcia é um género botânico pertencente à família Myrtaceae.
Esse gênero é um dos mais representativos da família, com mais de 400 espécies já inventariadas[1].
Ocorre desde a América Central até a Argentina, no Brasil os estados de Goiás e Minas Gerais apresentam grande número de espécies[1].
Uma das características típicas do gênero é a inflorescência do tipo panícula.
Várias espécies desse gênero são citadas como ameaçadas de extinção ou em risco.
Um dos ambientes onde essas espécies são bastante frequentes são os campos rupestres[2] e muitas dessas espécies tem distribuição geográfica restrita, o que aumenta o risco de extinção. Rosa e Romero mencionam 33 espécies em seu estudo na Serra da Canastra e Cadeia do Espinhaço.
.jpg)
.jpg)
|acessodata= (ajuda) Myrcia é um género botânico pertencente à família Myrtaceae.
Esse gênero é um dos mais representativos da família, com mais de 400 espécies já inventariadas.
Ocorre desde a América Central até a Argentina, no Brasil os estados de Goiás e Minas Gerais apresentam grande número de espécies.
Uma das características típicas do gênero é a inflorescência do tipo panícula.
Várias espécies desse gênero são citadas como ameaçadas de extinção ou em risco.
Um dos ambientes onde essas espécies são bastante frequentes são os campos rupestres e muitas dessas espécies tem distribuição geográfica restrita, o que aumenta o risco de extinção. Rosa e Romero mencionam 33 espécies em seu estudo na Serra da Canastra e Cadeia do Espinhaço.
