Hřib dutonohý, hřibovec dutonohý, někdy též klouzek dutonohý[1] (Suillus cavipes(A. H. Sm. at Thiers), též Boletus cavipes (Klotzsch in Fr. ) Kalchbr, lidově dutonožka[2][3]) je jedlá houba z čeledi hřibovitých.
Hřib dutonohý je charakteristický pro dutý třeň, který se směrem ke spodní části ztlušťuje. Třeň, zpravidla opatřený tenkým prstenem, nedosahuje zpravidla větší délky než 30 až 60 mm.
Klobouk je většinou rezavě oranžový až žlutý, ale vyskytují se i variace červenohnědé. Na vrcholku plstnatého klobouku je charakteristický hrbol.[4]
Typickým znakem jsou velké, až 6 mm široké, podlouhle protažené a na třeň poněkud sbíhající žluté rourky na spodní straně klobouku, které pokrývá hymenium. U mladých plodnic jsou rourky překryty světlým závojem (velem) spojujícím třeň a okraj klobouku.
Hřib dutonohý se vyskytuje místy hojně v lesích pod modříny, s nimiž vstupuje do mykorrhizy.[5] Roste převážně na hlinitých půdách v rozmezí mezi červencem až do listopadem s hlavním výskytem v září a říjnu.
Hřib dutonohý je jedlý a celkem chutný. V gastronomii je dobře použitelný pro všechny úpravy. Lze jej konzervovat. Vynikající je v octovém nálevu. Sušení je obtížnější. Doporučuje se nepřipravovat jej samotný, ale ve směsích, protože má lehce svíravou chuť. Mezi houbaři je v současnosti většinou opomíjen, přestože nehrozí záměna s jedovatými houbami a připravená ve směsi s jinými druhy je velmi chutná.[4] V České republice patří mezi tržní houby.[6]
Hřibu dutonohému se poněkud podobá také jedlý, avšak vzácný klouzek tridentský. Roste na vápenitých půdách, ale má jen mírně vyniklý hrbolek na klobouku, sbíhavě oranžové trubičky a bílý závoj, jenž přechází v bílý prsten. Třeň má plný.[4] Ve Finsku byl nalezen podobný druh hřib asijský Boletinus asiaticus, jenž se obvykle vyskytuje v asijské části Ruska. Od hřibu dutonohého se odlišuje především vínově červeným zabarvením klobouku i třeně.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu klouzek dutonohý ve Wikimedia Commons
Galerie klouzek dutonohý ve Wikimedia CommonsHřib dutonohý, hřibovec dutonohý, někdy též klouzek dutonohý (Suillus cavipes(A. H. Sm. at Thiers), též Boletus cavipes (Klotzsch in Fr. ) Kalchbr, lidově dutonožka) je jedlá houba z čeledi hřibovitých.
Der Hohlfuß-Röhrling (Suillus cavipes, Syn.: Boletinus cavipes) ist ein Pilz aus der Familie der Schmierröhrlingsverwandten. Die frühere taxonomische Zuordnung zur Gattung Schuppenröhrlinge (Boletinus) gilt als obsolet.
Der zentral gestielte Hut besitzt zunächst eine flach konvexe Form, verflacht aber bald. Im Alter kann er auch etwas vertieft sein und besitzt einen stumpfen Buckel. Der Hut erreicht eine Größe von 5 bis 15 Zentimeter. Die Färbung reicht von dunkelgelb über -orange bis kastanienbraun, kann aber auch zitronen- bis goldgelb getönt sein. Er ist erst geschlossen. Die Huthaut ist nicht schmierig und reißt beim Wachstum in leicht abstehende Schüppchen auf. Der Hutrand ist oft mit Velumresten behangen, das die Röhren beim jungen Pilz verdeckt hat. Die Röhren sind blass, schwefel bis olivgelb gefärbt und deutlich kürzer als die Dicke des Hutfleisches. Sie laufen am Stiel etwas herab und sind nicht gut ablösbar. Die Poren sind etwa gleich gefärbt wie die Röhren und besitzen eine langgezogene Form in strahlenförmiger Anordnung. Sie können sehr groß werden (über 1 Zentimeter). Das Sporenpulver ist olivbraun. Der Stiel besitzt eine zylindrische bis etwas keulige Form und ist bereits sehr früh hohl. Er hat eine wattige, weißliche Ringzone. Darüber ist er etwa wie die Röhren gelblich und darunter wie die Hutoberseite gefärbt und etwas schuppig-filzig. Die Myzelstränge an der Basis sind weißlich. Die Trama ist blassgelb bis fast weiß. In der Basis kann es von außen her etwas bräunlich sein. Mit Eisensulfat färbt sich die Trama graugrünlich. Das Fleisch schmeckt mild und ist geruchlos.
Die Basidien messen 20 bis 35 auf 7 bis 12 Mikrometer. Die bauchig-spindeligen oder annähernd zylindrischen Zystiden sind 40 bis 80, maximal 100 auf 5 bis 10 Mikrometer groß. Die länglich-spindeligen Sporen sind 7 bis 11 Mikrometer lang und 3 bis 4 Mikrometer breit.
Der Hohlfuß-Röhrling ist durch seinen schnell hohlen Stiel, die Velumreste und den schuppig-filzigen Hut gut gekennzeichnet. Andere beringte Röhrlinge unter Lärchen aus der Gattung der Schmierröhrlinge wie der Rostrote Lärchen-Röhrling (Suillus tridentinus) oder der Graue Lärchen-Röhrling (Suillus viscidus) besitzen eine schmierige Huthaut und einen vollfleischigen Stiel.
Der Hohlfuß-Röhrling kann in allen Waldarten leben, jedoch bevorzugt er ältere Bestände. In jungen Forsten ist er viel seltener zu finden. Der Pilz ist ausschließlich unter Lärchen anzutreffen, mit der er eine Mykorrhiza eingeht. Gegenüber dem pH-Wert des Bodens ist er indifferent; stark kalkhaltige Böden meidet der Pilz allerdings und neigt zu sauren Untergründen. Die Form aereus ist ausschließlich dort zu finden. Die Fruchtkörper erscheinen Ende August bis Oktober, selten früher oder im November.
Der Hohlfuß-Röhrling findet Verbreitung in der Holarktis, wo er submeridional-temperat vorkommt. Er ist in Nordamerika, Europa, Sibirien, Japan, China und Korea zu finden. In Europa ist er außer im Mittelmeerraum überall verbreitet und meist häufig. Er folgt in seiner Verbreitung dem Vorkommen der Lärchen, allerdings ist er nur in den natürlichen Wäldern häufig; in künstlich gepflanzten Beständen ist der Pilz deutlich seltener. Der Pilz ist lokal relativ häufig, vor allem in Mittel- und Hochgebirge, selten ist er vor allem in tiefer gelegenen Regionen. In vielen Gebieten wurde der Pilz vermutlich erst mit Anpflanzungen von Lärchen als Waldbaum eingeführt.
Da der Hohlfuß-Röhrling an Lärchen gebunden ist, hängt sein Vorkommen von der Verbreitung dieser Bäume ab. Sie ist jedoch forstwirtschaftlich nicht mehr von großer Bedeutung. Daher ist zu erwarten, dass die Bestände des Röhrlings in näherer Zukunft zurückgehen. Bisher ist eine Aufnahme in die Rote Liste nicht erforderlich.
Manche Autoren unterscheiden einige Formen, weil der Hohlfuß-Röhrling in seiner Hutfarbe sehr variabel ist. Die Form aureus besitzt einen Hut mit zitronen-, chrom- oder goldgelber Färbung. Außerdem kommt sie nur auf sauren Böden vor. Weitere Formen wie f. aurantiacus oder f. ferrugineus sind nach Krieglsteiner et al. ungerechtfertigt.
Der Hohlfuß-Röhrling (Suillus cavipes, Syn.: Boletinus cavipes) ist ein Pilz aus der Familie der Schmierröhrlingsverwandten. Die frühere taxonomische Zuordnung zur Gattung Schuppenröhrlinge (Boletinus) gilt als obsolet.
Саарба сүүтүгэ (лат. Boletinus cavipes (Opat.) Kalchbr., нууч. Болетинус полоножковый) — үрдүкү тэллэйдэргэ киирэр сиэнэр тэллэй.
Сэбирдэхтээх ойуурдарга үүнэр.
Сэлээппэтэ: 4-5 см, Хоҥордуҥу, хатырыктардаах.
Туруупкалаах араҥата: чаҕылхай араҕас, сырдыыр.
Этэ: соломо саһархай.
Атаҕа: 4-6 см. Көҥдөй.
От ыйа — балаҕан ыйа. Орто хаачыстыбалаах тэллэй. Маринуйдууллар, хатараллар, тууһууллар.
Suillus cavipes is an edible species of mushroom in the genus Suillus.[2] It is found in Europe and North America. It is associated with larch in the Pacific Northwest.[3]
The brownish cap is dry, scaly, sometimes with veil remnants on the edge. The pores are buff. The stipe is yellowish above, sometimes with a slight ring, and cap-colored below; it is hollow, hence the epithet cavipes (Latin: 'hollow foot').[3]
Suillus cavipes is an edible species of mushroom in the genus Suillus. It is found in Europe and North America. It is associated with larch in the Pacific Northwest.
The brownish cap is dry, scaly, sometimes with veil remnants on the edge. The pores are buff. The stipe is yellowish above, sometimes with a slight ring, and cap-colored below; it is hollow, hence the epithet cavipes (Latin: 'hollow foot').
Suillus cavipes estas manĝebla fungo de la genro Suillus kaj de la familio Suillaceae (Suilacoj).
La stipo estas kava kaj malalten dikigita sube. Ĝi estas kutime provizita per maldika ringo, kiu atingas longon ĝis 60 mm. La ĉapelo estas plejparte rustoranĝa ĝis flava, sed ankaŭ al ruĝeta-bruna.
Supre de ĉapelo estas la koliklo. Ili estas tipaj preskaŭ 6 mm larĝaj, flavaj tuboj sur la malsupra flanko de la ĉapelo, kovritaj de himenioj.
En junaj fruktokorpoj, la tuboj estas kovritaj per malpeza vualo, kiu ligas la tigon kaj la randon de la ĉapelo.
Suillus cavipes kreskas ĉefe sur grundaj grundoj, abunde en arbaroj sub lariko, kun kiu ĝi eniras mikorizon. Oni trovas lin inter julio kaj novembro, plejparte en septembro kaj oktobro.
Suillus cavipes estas manĝebla kaj sufiĉe bongusta fungo. Estas aplikebla al preskaŭ ajna kuirado. Sekigado estas pli malfacila.
Ĝi taŭgas por uzo en miksaĵoj kun aliaj fungoj, ĉar ĝi havas iomete astrantan guston. Bonega en vinagreco.
En tiu ĉi artikolo estas uzita traduko de teksto el la artikolo Hřib dutonohý en la ĉeĥa Vikipedio.
Suillus cavipes estas manĝebla fungo de la genro Suillus kaj de la familio Suillaceae (Suilacoj).
Lehise-õõspuravik (Suillus cavipes, syn. Boletinus cavipes) on puravikuliste sugukonda puraviku perekonda kuuluv seeneliik.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Eestis võib teda leida arumetsadest[1].
(vaadatud 24.08.2012)
Lehise-õõspuravik (Suillus cavipes, syn. Boletinus cavipes) on puravikuliste sugukonda puraviku perekonda kuuluv seeneliik.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Eestis võib teda leida arumetsadest.
Rusko-onttotatti (Suillus cavipes vanh. Boletus cavipes) on Suomessa harvinainen kullankeltainen tai ruosteenruskea tattilaji. Lakki on muodoltaan kuperan poimuinen. Maku on mieto ja tatti on kelvollinen ruokasieni. Jalka on kirkkaankeltainen, yläosassa hento verkkokuvionti. Pillistö on oliivinvärinen tai keltainen. Sieni kasvaa lehtikuusien alla.[2]
Rusko-onttotatti (Suillus cavipes vanh. Boletus cavipes) on Suomessa harvinainen kullankeltainen tai ruosteenruskea tattilaji. Lakki on muodoltaan kuperan poimuinen. Maku on mieto ja tatti on kelvollinen ruokasieni. Jalka on kirkkaankeltainen, yläosassa hento verkkokuvionti. Pillistö on oliivinvärinen tai keltainen. Sieni kasvaa lehtikuusien alla.
Suillus cavipes (Opat.) A. H. Smith & Thiers (1964), è una specie di fungo appartenente alla famiglia Suillaceae. Edule, lo si trova sia nel Nord America che in Europa. Predilige le zone montagnose nei boschi di larici.
Tuščiakotis baravykenis (lot. Boletinus cavipes) – alksniabaravykinių (Gyroporaceae) šeimos, baravykenių (Boletinus) genties grybų rūšis.
Maumedynai, miškai, parkai (tik po maumedžiais).
Vasara, ruduo.
Kepurėlė ir kotas kaštono spalvos. Kotas su pilkšvu žiedu.
Vaisiakūniai vidutinio dydžio. Kepurėlė 6–10 cm skersmens, kartais didesnė, bukai kūgiška, paplokščia, su gūbreliu, matinė, sausa, šiurkšti - plaušuotai žvyneliuota, kaštono, rausvai rudos spalvos. Vamzdeliai trumpi (0,5–1 cm), žalsvai geltoni, kotu nuaugę žemyn. Poros didelės, išsidėsčiusios spinduliškai, labirintiškai. Kotas 4–5×1–2 cm, į pagrindą nežymiai storėjantis, kartais nusmailėjęs, su nedideliu, pilkšvu žiedu, kepurėlės spalvos. Trama šviesiai geltona, tampri, be ypatingo kvapo ir skonio, spalvos nekeičianti. Sporos 7–8 (10)×3–4 μm.
Būdingi požymiai: vamzdeliai trumpi, poros labirintiškos, didelės, trama spalvos nekeičia.
Auga pavieniui, po kelis vaisiakūnius, miškuose, parkuose - tik po maumedžiais, rugpjūčio - spalio mėn. Valgomas, labai retas. Saugomas.
Lietuvos grybų atlasas, Vincentas Urbonas, Kaunas, LUTUTĖ, 2007, ISBN 978-9955-692-59-1, 45 psl.
Tuščiakotis baravykenis (lot. Boletinus cavipes) – alksniabaravykinių (Gyroporaceae) šeimos, baravykenių (Boletinus) genties grybų rūšis.
Augimo vietaMaumedynai, miškai, parkai (tik po maumedžiais).
Augimo laikasVasara, ruduo.
Pagrindiniai požymiaiKepurėlė ir kotas kaštono spalvos. Kotas su pilkšvu žiedu.
Vaisiakūniai vidutinio dydžio. Kepurėlė 6–10 cm skersmens, kartais didesnė, bukai kūgiška, paplokščia, su gūbreliu, matinė, sausa, šiurkšti - plaušuotai žvyneliuota, kaštono, rausvai rudos spalvos. Vamzdeliai trumpi (0,5–1 cm), žalsvai geltoni, kotu nuaugę žemyn. Poros didelės, išsidėsčiusios spinduliškai, labirintiškai. Kotas 4–5×1–2 cm, į pagrindą nežymiai storėjantis, kartais nusmailėjęs, su nedideliu, pilkšvu žiedu, kepurėlės spalvos. Trama šviesiai geltona, tampri, be ypatingo kvapo ir skonio, spalvos nekeičianti. Sporos 7–8 (10)×3–4 μm.
Būdingi požymiai: vamzdeliai trumpi, poros labirintiškos, didelės, trama spalvos nekeičia.
Auga pavieniui, po kelis vaisiakūnius, miškuose, parkuose - tik po maumedžiais, rugpjūčio - spalio mėn. Valgomas, labai retas. Saugomas.
Hulrørsopp (Suillus cavipes) er en sopp som er knyttet til lerk (Larix spp.), og det første funnet av denne arten i Norge var i 1962. Den er veldig sjelden i hele Norge bortsett fra i Rogaland.
Hulrørsopp (Suillus cavipes) er en sopp som er knyttet til lerk (Larix spp.), og det første funnet av denne arten i Norge var i 1962. Den er veldig sjelden i hele Norge bortsett fra i Rogaland.
Capel fin a 12 cm., a pupa peui disteis, da fibrilos-feltrà a un pòch scajos, brun ross rusment o ross arancion. Bòrd apendicolà. Tuboj motobin curt, arcà decorent, da biancastr a giàun oliva o òcra monet. Përtus fin a 3 mm.. Gamba àuta fin a 8 cm. e larga fin a 1,5 cm., an pressa veuida an bass, dël midem color sota a un anel fibrilos-fiocos. carn pòch spëssa, mòla, da biancastra a giaunastra, a cambia nen. Savor doss. Odor débol.
A chërs mach sota ij malëzzo (Larix decidua, a l'ha pì car la montagna.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Boletinus cavipes (Klotzsch ex Fries) Kalchbrenner
Capel fin a 12 cm., a pupa peui disteis, da fibrilos-feltrà a un pòch scajos, brun ross rusment o ross arancion. Bòrd apendicolà. Tuboj motobin curt, arcà decorent, da biancastr a giàun oliva o òcra monet. Përtus fin a 3 mm.. Gamba àuta fin a 8 cm. e larga fin a 1,5 cm., an pressa veuida an bass, dël midem color sota a un anel fibrilos-fiocos. carn pòch spëssa, mòla, da biancastra a giaunastra, a cambia nen. Savor doss. Odor débol.
AmbientA chërs mach sota ij malëzzo (Larix decidua, a l'ha pì car la montagna.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Borowiec dęty, maślak dęty[1] (Suillus cavipes (Opat.) A.H. Sm. & Thiers) – gatunek grzybów z rodziny maślakowatych (Suillaceae)[2].
Pozycja w klasyfikacji: Suillaceae, Boletales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi (według Index Fungorum)[2].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1836 r. Wilhelm Opatowski nadając mu nazwę Boletus cavipes. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadali mu w 1964 r. A.H. Sm. & Thiers, przenosząc go do rodzaju Suillus[2].
Nazwę polską podała Alina Skirgiełło w 1960 r., wcześniej używała też nazwy borowik pustotrzonowy, Władysław Wojewoda w 2003 r. zaproponował nazwę borowiczak dęty[4]. Wszystkie te nazwy są niespójne z nazwą naukową, według Index Fungorum gatunek ten bowiem należy obecnie do rodzaju Suillus (maślak). W internetowych atlasach grzybów opisywany jest jako maślak dęty[5].
4-12 cm średnicy, początkowo półkolisty lub stożkowaty, z wiekiem płaski z małym garbkiem pośrodku. Początkowo ma brzeg podwinięty, później ostry. Cały pokryty jest drobnymi, ciemniejszymi kosmkami i jest pilśniowato łuskowaty. Kolor od żółtobrązowego przez czerwonobrązowy do brązowego[6].
Krótkie, nieco zbiegające na trzon. Pory bardzo duże, promieniście wydłużone w kolorze od żółtego do żółtooliwkowego. Nie zmieniają koloru. za młodu okryte są białawą osłoną[6].
Wysokość 4-10 cm, grubość 1-2 cm, walcowaty, dołem zgrubiały, pusty. Barwy tej samej co kapelusz lub jaśniejszy. W górnej części z białawym pierścieniem[6].
W kapeluszu żółtawy, gąbczasty, w trzonie biały i bardziej zwarty. Nie zmienia barwy po uszkodzeniu.. Zapach przyjemny, smak nieco kwaśny, u starszych okazów gorzkawy[6].
Oliwkowożółtawy. Zarodniki elipsoidalno-wrzecionowate, o rozmiarach 7-19 × 3-4 μm[7].
Występuje wyłącznie pod modrzewiami, z którymi tworzy mikoryzy. W Polsce jest rzadki[7], częściej występuje w górach[6]. W opracowaniu Czerwona lista roślin i grzybów Polski jest zaliczony do kategorii grzybów rzadkich (R)[8].
Borowiec dęty, maślak dęty (Suillus cavipes (Opat.) A.H. Sm. & Thiers) – gatunek grzybów z rodziny maślakowatych (Suillaceae).
Suillus cavipes (Johann Friedrich Klotzsch, 1835 ex Alexander H. Smith și Harry D. Thiers, 1964), sin. Boletinus cavipes (Johann Friedrich Klotzsch, 1835 ex Karl Kalchbrenner, 1867), din încrengătura Basidiomycota în familia Suillaceae și de genul Suillus,[1] este o ciupercă comestibilă care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Buretele este denumit în popor pitoașcă cu picior gol,[2] fântâna melcilor sau voineasa.[3] Apare în România, Basarabia și Bucovina de Nord numai sub larici pe fiecare sol, tinde însă spre cele acide și evită cele tare calcaroase, Buretele crește deseori în mase, dezvoltându-se în grupuri de tufe, rar solitar, prin păduri de conifere sau mixte, de la câmpie la munte, din iulie până în octombrie.[4][5]
Buretele a fost descoperit și descris sub denumirea Boletus cavipes de micologul german Johann Friedrich Klotzsch (1805-1860) într-un articol publicat de renumitul savant suedez Elias Magnus Fries în cartea sa Boleti, Fungorum generis, illustratio din 1835[6] și redenumit de micologii americani Alexander H. Smith și Harry D. Thiers în 1964 sub numele actual. În anul 1867, micologul austro-ungar Karl Kalchbrenner (1807-1886) i-a da numele Boletinus cavipes, valabil ca nume generic pentru destul de lung timp.
Toate celelalte sinonime (listate în înfocasetă) rămân valabile, dar nu sunt aplicate. Taxonul botanistului prusac Wilhelm Opatowski (1810–1838), a fost declarat invalid, fiind descris sub același nume generic de abia în 1836.[1]
O discuție dusă de ani de zile, dar în principiu încă nefinalizată, se referă la relațiile dintre genurile Suillus și Boletinus, insa special privind statutul lui Suillus cavipes. Privind relația strânsă între acești doi taxoni, nu există nicio controversă, însă poziția Boletinus ca gen independent este neclară. Ușor generalizat, se pot distinge două modele diferite cu privire la relația de familie dintre Suillus și Boletinus: Reprezentanții direcției practicate în Statele Unite îl văd pe Boletinus ca parte al genului Suillus, iar direcția europeană acceptă pe Boletinus ca gen independent, susținuți de constatările chemi-taxonomice, fără îndoială importante. Astfel, bureții arată alături de ingrediente comune de asemenea câteva specific proprii.[7]
Studii filogenetice ulterioare au arătat, că apartenența speciei aici descrise la genul Boletinus nu poate fi menținută.[8] Astfel, în momentul de față (2018), buretele este clasificat ca ciupercă de genul Suillus.[1]
S. cavipes, văl parțial și pori
S. cavipes, pori și picior
S. cavipes, mai tineri + secțiune longitudinală
S. cavipes bătrân
S. cavipes, formă galbenă
Bureții pot fi confundați numai cu specii asemănătoare, cu toate comestibile, din familia Suillaceae, de exemplu cu Suillus bresadolae,[10] Suillus bovinus,[11] Suillus flavidus,[12] Suillus granulatus,[13] Suillus tridentinus,[14] Suillus variegatus,[15] sau cu Chalciporus piperatus, sin. Boletus piperatus,[16] Gyrodon lividus,[17] Xerocomellus chrysenteron[18] Xerocomus spadiceus[19] și Xerocomus subtomentosus[20] din familia Boletaceae, respectiv Gyrodon lividus,[21] din familia Paxillaceae.
Chalciporus piperatus
Gyrodon lividus
Suillus bresadolae
Suillus bovinus
Suillus flavidus
Suillus granulatus
Suillus tridentinus
Suillus variegatus
Xerocomus chrysenteron
Xerocomellus pruinatus
Xerocomellus zelleri
Xerocomus rubellus
Xerocomus ferrugineus
Xerocomus spadiceus
Xerocomus subtomentosus
Este o specie de comestibilitate mediocră, în gust mai delicată ca sfârcurile uscate, care ar trebui să fie ingerată numai în stadiu tânăr, fiind în vârstă foarte moale și puțin prezentabilă. Piciorul nu se folosește. Cel mai bine se pregătește împreună cu alte ciuperci de pădure. Se pretează și la conservarea în oțet sau ulei.[22][23]
Materiale media legate de Pitoașcă cu picior gol la Wikimedia Commons
Suillus cavipes (Johann Friedrich Klotzsch, 1835 ex Alexander H. Smith și Harry D. Thiers, 1964), sin. Boletinus cavipes (Johann Friedrich Klotzsch, 1835 ex Karl Kalchbrenner, 1867), din încrengătura Basidiomycota în familia Suillaceae și de genul Suillus, este o ciupercă comestibilă care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Buretele este denumit în popor pitoașcă cu picior gol, fântâna melcilor sau voineasa. Apare în România, Basarabia și Bucovina de Nord numai sub larici pe fiecare sol, tinde însă spre cele acide și evită cele tare calcaroase, Buretele crește deseori în mase, dezvoltându-se în grupuri de tufe, rar solitar, prin păduri de conifere sau mixte, de la câmpie la munte, din iulie până în octombrie.
_Smith_%26_Thiers_177547_crop.jpg)
_Smith_%26_Thiers_177547_crop.jpg)
_Smith_%26_Thiers_177547_crop.jpg)
.jpg)
_Smith_%26_Thiers_177547_crop.jpg)
.jpg)
.JPG)
_Qu%C3%A9l_60094.jpg)
