Lycium chinense ye una especie de Lycium perteneciente a la familia de les solanacees.[1][2]
Ye un parrotal qu'algama un tamañu de 1 a 2 metros d'altor, trupu, con cañes flexibles, cayíes, llixeramente angular y daqué espinosu (con escayos de 0,5 a 2 cm). Les fueyes de color verde maciu, llixeramente glauco pembaxo y ovaes-elíptiques o llanceolaes. Polo xeneral son solitaries o, dacuando arrexuntaes por 2-4. Les flores púrpures tienen una mota acampanada, de 3-4 mm, ensin llabios 3-5 lóbulos densamente ciliáu. La corola ta formada d'un tubu casi tan llargu como los lóbulos de la fueya que s'estienden. Los estames tienen un aniellu de vellosidaes na base. El frutu ye una baga colorada, ovoide, de 7-15 x 5-8 mm con munches granes.
Lycium chinense tien una amplia distribución en Eurasia: Xapón, Corea, China, Mongolia, Nepal, Paquistán, el sudeste d'Asia y sur d'Europa. Producir en tol territoriu chinu, cola esceición de Tíbet onde namái crez Lycium ruthenicum .
Crez en sebes y cantos de carreteres. La variedá L. chinense var chinense cultívase estensamente en China como un floritu o como nutracéutico.
Los Lycium chinense son mentaes nes principales farmacopeas de l'antigüedá europea y china. Nesi momentu, el llinguaxe yera inda pocu claru y designaba les mesmes especies en distintos llugares. Per otra parte, nun sabemos la so distribución nesi momentu.
Mentar nel sieglu IV enantes de Cristu, el botánicu griegu Teofrasto , y nel Ier sieglu Dioscórides y Pliniu'l Vieyu, onde describen parrotales espinosos que se cree que son Lycium.
En 1813, dixo Lamarck que Lycium chinense y L. barbarum cultivar en xardinos (Enciclopedia Metódica: Botánica , vol 3, p 427 ...)
El clásicu de materia médico, Shennong Ben Cao Jing, compiláu a principios de nuesa yera indica un pequeñu anunciu de que gouqi枸杞 ta "fríu amargoso ... fortalez los tendones y los güesos y mengua l'avieyamientu."
En chinu, gouqi , referir a una forma indistinta de Lycium, onde la más común ye Lycium chinense Miller y el más utilizáu na farmacopea Ningxia gouqi, la Lycium barbarum L.
Nesi momentu, los lyciums yera unu de los munchos fármacos encamentaos polos médicu taoístes p'algamar la inmortalidá (terrestre). Refierse namái al traviés de los sieglos, munchos taoístes, médicos y poetes famosos tomaron decocciones goji cola esperanza d'enllargar les sos vides. Ente los más conocíos cítense dos doctores de la dinastía Jin, Gue Hong y Tau Hongjing y el doctor Tang, Sun Simiao.
Nel so compendiu de Materia Médico Bencao gangmu, l'herbolariu y médicu Li Shizhen, lleva dieciséis sieglu dempués de los primeros trataos, la idea taoísta qu'el goji aumentaría la llonxevidá. Yá que "tonifica los reñones, amuga los pulmones, aguiya'l jing精 y energiza el qi气" N 3.[3] Encamiéntase recoyer biltos en primavera, flores de branu, fruta de seronda y los raigaños d'iviernu. La corteza del raigañu ( Digupi地骨皮) consideróse bien contra'l calor escesivo nos pulmones y fiebre por cuenta de un defectu de yin.
L'adhesión a estes antigües creencies sigue siendo bien fuerte en China, yá que aguiya la medicina popular, aprendía y financiada tamién pol estáu.
El Lycium chinense ta bien cercana de la especie Lycium barbarum pero muncho menos estudiada. La composición d'estos dos especies esta cercana, pa más detalles que se refieren a ella , se dam equí unos estudios específicos.
Les fueyes son riques en vitamines antiosidantes como les vitamines C y Y.[4] Tienen 3 como de fructosa (0,58-1,54%) de glucosa (0,33-1,33%), sacarosa (0,23 a 0,68%), y maltosa (0,60 -0,98%). Detectáronse ácidos orgánicos non volátiles: ácidu cítricu, acedu oxálico, acedu malónico, acedu málico, acedu succínico, acedu láctico y acedu fumárico.
Detectáronse dieciocho aminoácidos distintos (prolina, histidina, alanina, leucina, etc.) a distintos valores, dependiendo de la temporada.
La betaína, un alcaloide, alcuéntrase a esgaya na tasa de 1,50% nes fueyes seques.
De los flavonoides aisllóse rutina nuna cantidá de, 1,1 - 2,7% del pesu secu de les fueyes.
El conteníu total de taníns foi de 0,90 a 2,10%, coles tases más altes n'ochobre.
A lo último, identificáronse 55 componentes volátiles, que contribúin al sabor,: cuatro acedos, 15 alcoholes, aldehídos, ésteres 7 2, 3 furanos, hidrocarburos 9, 2 ionona.
Betaína, un alcaloide, alcuéntrase na fruta seco a una tasa de 0,15-0,21%.
Como componente volátil, hai un sesquiterpeno, la (-) -1,2-deshidro-alfa-cyperone y Solavetivone (Sannai 1982).
Puede estrayese con agua tres fracciones principales fríes (Cp-1, -2 y -3) proteínes que contienen arabinogactanes 5 (AGP). Nel primeru, hai una arabinoxilano (Cp-1-A), un arabinano (Cp-1-B), y arabinogalactano Cp-1-C y-D. Na segunda, arabinogalactano Cp-2-B. Nun estractu d'agua caliente, arabinogalactano Hp-2-C foi identificáu. Estos polisacáridos tipu arabinogalactanos tán llargamente distribuyíos nel reinu vexetal. Tamién s'atopa nes uves, vieno, colza, café y espárragos, etc.
La fruta tamién contién derivaos de pirrol con propiedaes hepatoprotectoras 8 .
El kukoamina A y B, derivaos de los alcaloides espermina fueron aisllaes de la corteza del raigañu. Tamién hai alcaloides 10 , 11 inclúin: la calystegina A3, A5, A6, A7, B2, B3, B4, B5, C1, C2 N1
En China, namái'l Lycium barbarum ta rexistráu na Farmacopea de la República Popular de China, pero asocede que la Lycium chinense var potaninii ye vendida como material médicu nel so llugar. El L. chinense tamién ta llargamente disponible nos mercaos de Corea, Xapón y Taiwán. Les fueyes fresques peracábense como verdura.
Wong et als, 12 amosaron nun estudiu de les actividaes antiosidantes de 25 verdures mercaes nos mercaos de Singapur, onde les fueyes fresques de Lycium chinense teníen una escelente actividá quelante d'iones cúpricos, pero una actividá antiosidante equivalente de Trolox (TEAC) peor. Pa la quelación, alcuéntrase en 4 ª posición detrás del cilantro ( Coriandrum sativum ) y el amaranto coloráu (Amaranthus gangeticus y la ( Mentha arvensis ), pola eliminación de radicales llibres, alcuéntrase en 20 ª posición (d'un total de 25) con cilantro.
La corteza del raigañu secu de Lycium chinense y L. barbarum ye utilizada na medicina tradicional china, conocíu como'l nome chinu de Digupi地骨皮. Les sos indicaciones tradicionales inclúin l'asma, tos, fiebre, por cuenta del defectu de yin.
Conocida sol nome comercial de goji berry y chinu gouqizi枸杞子, la resultancia tien les mesmes indicaciones y tradicionales de los requisitos terapéuticos de Lycium barbarum.
La fruta tamién s'utiliza na cocina china y utilízase pa faer fervinchos.
Lycium chinense describióse por Philip Miller y espublizóse en The Gardeners Dictionary: . . . eighth edition Lycium non. 5. 1768.[5]
Lycium chinense ye una especie de Lycium perteneciente a la familia de les solanacees.
Ilustración Vista de la planta Detalle de la planta fueyes Detalle de la flor Fruta secoCin itüzümü (lat. Lycium chinense)
Şərqi Asiyada dəniz səviyyəsindən 2500 m yüksəklikdə daşlı-qayalı yerlərdə yayılmışdır.
Hündürlüyü 2-3 m-ə qədər, sallaq, yumşaq, bəzən isə sarılan tikanlı budaqları olan bitkidir. Tamkənarlı yarpaqları dəstə ilə çıxır. Çiçəkləri açıq bənövşəyi rənglidir, iyuldan-sentyabra qədər çiçəkləyir. Qırmızı rəngli giləmeyvələri sentyabr-oktyabrda yetişir. Toxum və pöhrələrlə çoxalır.
Torpağa tələbkar deyil, şaxtaya davamlıdır.
Bakıda bir çox parklarda mədəni şəraitdə becərilir.
Meyvəsinin tərkibində 21 mikroelement və 18 amin turşusu vardır ki, bunlardan da təbabətdə geniş istifadə edilir. Meyvələrinin yetişməsi mərhələsində çox dekorativ görünür. Abşeronda canlı çəpərlərin salınmasında istifadə edilir.
Cin itüzümü (lat. Lycium chinense)
Lycium chinense és una de les dues espècies que proporcionen el fruit anomenat goji. L'altra espècie és Lycium barbarum.
De L. chinense se'n reconeixen dues varietats,[3] L. chinense var. chinense i L. chinense var. potaninii.
Aquesta planta s'usa en la medicina tradicional xinesa per al tractement de diverses malalties com la pneumònia i la diabetes mellitus.[4]
Lycium chinense és una de les dues espècies que proporcionen el fruit anomenat goji. L'altra espècie és Lycium barbarum.
De L. chinense se'n reconeixen dues varietats, L. chinense var. chinense i L. chinense var. potaninii.
Aquesta planta s'usa en la medicina tradicional xinesa per al tractement de diverses malalties com la pneumònia i la diabetes mellitus.
Hàbit
Flor
Fulles i brots
Fruit assecat
Kustovnice čínská (Lycium chinense) je rostlina (keř) z čeledi lilkovité. Plody se nazývají godži, stejně jako plody příbuzné kustovnice cizí (Lycium barbarum).
Synonyma vědeckého pojmenování Lycium chinense Mill. (1768) – kustovnice čínská:
Jako první použil jméno Lycium barbarum Carl Linné v díle Species Plantarum v roce 1753. Druhý Linného popis následoval v reedici díla v roce 1762. Pak přišel popis Philipa Millera z roku 1768. Ovšem Linné a Miller popisují pod stejným jménem různé rostliny. Původní Linného rostlinu L. barbarum popisuje Miller pod jménem L. halimifolium. K záměně došlo snad proto, že Linné omylem udal původ druhu ze severní Afriky a Blízkého východu. Při pohledu na typovou položku je však vše jasné. (L. barbarum je opravdu ten druh, který se v České republice pěstuje a běžně zplaňuje.) Millerova záměna jmen se však stále traduje, a to jak v české starší literatuře (např. JIRÁSEK, Václav; ZADINA, Rudolf a BLAŽEK, Zdeněk. Naše jedovaté rostliny. 1. vyd. Praha: Nakl. ČSAV, 1957. 384 s.), tak v novější (např. KOBLÍŽEK, Jaroslav. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2., rozš. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. 551 s. + Klíč, 178 s. ISBN 80-7323-117-4.) Po Millerově popisu následoval Lamarckův popis Lycium barbarum z roku 1792, který se nejspíše vztahuje k druhu Lycium chinense, jenž byl patrně považován za varietu či poddruh Lycium barbarum. Dodnes jsou v některé dendrologické literatuře oba druhy spojovány (The Hillier Manual of Trees and Shrubs. 1972. ... 8. vyd. 2014). Je možné, že kustovnice čínská je ustálená kulturní forma či hybrid kustovnice cizí.[1]
Kustovnice čínská je rozšířená v Asii od jihozápadní Asie přes Pákistán, Nepál, Čínu a Mongolsko po Thajsko,Japonsko a Koreu, ovšem na části areálu může být zplanělá. Pěstuje se i ve Vietnamu, na Jávě a Havajských ostrovech. Komerčně se pěstuje zejména v Číně, ovšem převážně se zde pěstuje kustovnice cizí, nikoli k. čínská.
Opadavý keř s větvemi dlouze prutovitě převisajícími. Dorůstá do výšky 0,5–1 m. Listy má živě zelené, vejčité, kosočtverečné až kopinaté, vždy řapíkaté a obvykle širší než listy kustovnice cizí. Květ: kalich je obvykle rozdělen do 3–5 cípů, minimálně je trojcípý, korunní trubka je kratší nebo stejně dlouhá jako korunní cípy, korunní cípy jsou na okraji pýřité (chlupaté) a tyčinky jsou u nominátní variety L. chinense var. chinense kratší než korunní cípy (u L. chinense var. potaninii jsou mírně delší). Plody (bobule) mají jasně červenou barvu. Počet semen se liší podle velikosti bobule. Semena jsou dlouhá 2,5–3 mm. Na rozdíl od některých jiných druhů nemá kustovnice čínská trny.
Pěstování kustovnice čínské je známé z literárních pramenů již od 7. století. Čínský název zní gou qi (goji). Pěstuje se kvůli plodům, které se konzumují jako ovoce; nejčastěji se používají jako tonikum v lidové medicíně. Jako zelenina se využívají mladé zelené výhony. Ze semen se lisuje olej. Kořeny slouží jako droga ke snižování teploty. Rostliny se vysazují i jako meliorační porosty bránící erozi půdy.[1]
Pěstování je nenáročné, kustovnice roste dobře i v méně kvalitní půdě; nevyhovuje jí přemokřená půda. Optimální podmínky pro pěstování jsou v oblastech s dostatkem slunečního svitu a vláhy. Vhodná je lehčí písčito-jílovitá půda s vyšším pH. V takových podmínkách rostlina více plodí. Plody se sklízejí ručně a protože jsou měkké, musí být česání opatrné.
Plod obsahuje 18 druhů aminokyselin včetně všech osmi esenciálních (arginin, histidin, isoleucin, leucin, lysin, methionin, fenylalanin, taurin, threonin, tryptofan, valin), 21 stopových prvků (např. zinek, železo, měď, vápník, germanium a selen) a je i bohatým zdrojem karotenoidů, což signalizuje jeho výrazné červené zabarvení. V čerstvé mrkvi a sušeném godži je srovnatelné množství karotenoidů (v hmotnostních procentech), podíl beta-karotenu je však v godži zlomkový a převažuje zeaxantin. Obsahuje vitamín B1, B2, B6 a E.
V tradiční čínské medicíně se používají plody kustovnice čínské již po staletí. (Oficiální drogou v Číně je však pouze kustovnice cizí.) Je využívána zejména jako doplněk stravy nebo se připravuje v podobě čaje. Kromě plodů se využívají i listy, kůra a kořeny. Využívání plodů se datuje v Číně od konce dynastie Ming (1368–1644).[2]
Plody obsahují antioxidanty (antioxidační aktivita je srovnatelná s kiwi a brusinkami, je však nižší než u zralých třešní). Podporují imunitní systém a redukují množství antigenů, které souvisejí s alergickými onemocněními. Také zvyšují fagocytózu retikuloendoteliálního systému, snižují krevní tlak, zlepšují tvorbu krve (stimulují tvorbu bílých a červených krvinek), mají příznivý vliv na zrak a funkci jater. Využívají se při nemocích, při kterých je vedlejším symptomem žízeň (v raných stadiích cukrovky a tuberkulózy), závratě, snížená ostrost zraku nebo chronický kašel.
Godži nabízené na trhu je v převažující míře nesprávně označováno jako plody kustovnice čínské, ale většina godži pěstovaného v Číně a vyváženého do zahraničí jsou plody kustovnice cizí, případně kulturních vyšlechtěných kultivarů získaných hybridizací kustovnice cizí s jinými druhy kustovnic. Godži jsou tedy plody stejné kustovnice, která roste běžně zdomácnělá i v teplejších oblastech České republiky.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kustovnica čínska na slovenské Wikipedii.
Kustovnice čínská (Lycium chinense) je rostlina (keř) z čeledi lilkovité. Plody se nazývají godži, stejně jako plody příbuzné kustovnice cizí (Lycium barbarum).
Der Chinesische Bocksdorn (Lycium chinense) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Bocksdorne (Lycium) innerhalb der Familie der Nachtschattengewächse (Solanaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Der Chinesische Bocksdorn, in China gǒuqǐ (chinesisch 枸杞)[1] genannt, wächst als selbstständig aufrechter oder kletternder, dorniger Strauch und erreicht Wuchshöhen von 0,5 bis 1 Metern. Die Laubblätter sind 15 bis 50 mm lang und 5 bis 25 mm breit.
Die Blüten sind zwittrig mit doppelter Blütenhülle. Der Kelch ist glockenförmig und bewimpert behaart. Die Kelchröhre hat eine Länge von 3 bis 4 mm. Die purpurfarbenen Kronblätter sind zu einer 9 bis 12 mm langen Kronröhre verwachsen und die Kronlappen sind kürzer oder nahezu gleich lang.
Die bei Reife roten Beeren sind mit einer Länge von 7 bis 15 mm und einer Breite von 5 bis 8 mm eiförmig oder langgestreckt und enthalten eine Vielzahl von Samen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 24, 36 oder 48.[2][3]
Der Chinesische Bocksdorn ist von Europa über Südwestasien und von Pakistan über Nepal und China bis Korea, Taiwan, sowie Japan verbreitet. Er ist in Deutschland ein eingebürgerter Neophyt.
Die Erstveröffentlichung von Lycium chinense erfolgte durch Philip Miller. Das Artepitheton chinense bezieht sich auf die Herkunft aus China.
Innerhalb der Art Chinesischer Bocksdorn (Lycium chinense) werden zwei Varietäten unterschieden:
Molekularbiologische Untersuchungen belegen eine stark unterstützte Klade, die neben Lycium chinense aus dem Gemeinen Bocksdorn (Lycium barbarum) und Lycium ruthenicum besteht. Die Beziehungen der drei Arten zu anderen altweltlichen Arten ist jedoch nicht eindeutig geklärt.
Die Beeren des Chinesischen Bocksdorns sind zusammen mit denen des Gemeinen Bocksdorns (Lycium barbarum) bekannt als Wolfsbeeren oder Goji-Beeren.[4][5] Die säuerlich-bitteren Beeren werden teilweise dem üblichen grünen Tee unverarbeitet hinzugefügt. In der chinesischen Medizin gelten sie als sehkraftfördernd.
Der Chinesische Bocksdorn (Lycium chinense) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Bocksdorne (Lycium) innerhalb der Familie der Nachtschattengewächse (Solanaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Lycium chinense is one of two species of boxthorn shrub in the family Solanaceae. Along with Lycium barbarum, it produces the goji berry ("wolfberry"). Two varieties are recognized,[3] L. chinense var. chinense and L. chinense var. potaninii. It is also known as Chinese boxthorn, Chinese matrimony-vine, Chinese teaplant, Chinese wolfberry, wolfberry,[4] and Chinese desert-thorn.[5]
Wolfberry species are deciduous woody shrubs, growing 1–3 metres (3 ft 3 in – 9 ft 10 in) high, somewhat shorter than L. barbarum. The stems are highly branched. Branches are pale gray, slender, curved or pendulous, with thorns 0.5–2 centimetres (0.20–0.79 in) long.[3]
Lycium chinense leaves form on the shoot either solitary in an alternating arrangement or in bundles of 2 to 4. Their shape may be ovate, rombic, lanceolate, or linear-lanceolate, usually 1.5–5 centimetres (0.59–1.97 in) long and 0.5–2.5 centimetres (0.20–0.98 in) wide (but up to 10 centimetres (3.9 in) long and 4 centimetres (1.6 in) wide in cultivated plants).[3]
The flowers grow in groups of one to three in the leaf axils, with pedicels 1–2 centimetres (0.39–0.79 in) long.[3] The bell-shaped or tubular calyx (eventually ruptured by the growing berry) splits halfway into short, triangular, densely ciliate lobes. The corollae is a tube that splits into lavender or light purple petals, 9–14 mm (0.35–0.55 in) wide with five or six lobes longer than the tube, with short hairs at the edge. The stamens are structured with filaments longer than the anthers, slightly shorter or longer than the corolla, with a villous ring slightly above the base and the adjacent corolla tube.[3] The anthers are longitudinally dehiscent.
Lycium chinense produces a bright orange-red berry, whose shape is ovoid or oblong, 7–15 millimetres (0.28–0.59 in) long and 5 to 8 mm wide (but up to 22 millimetres (0.87 in) long and 10 millimetres (0.39 in) wide in cultivation).[3] It contains compressed yellow seeds, from 2.5 to 3 mm wide, with a curved embryo; their number varies widely based on cultivar and fruit size, from 10 to 60. The berries ripen from July to October in the Northern Hemisphere.
It can be parasitized by the oomycete species Peronospora lycii.[6]
The fruits may be infused with hot water to make goji tea. The plant has been used for centuries in traditional Chinese medicine for treating various disorders, although there is no high-quality clinical evidence that consuming it has any effect on health or disease.
The fruit composition is similar to that of L. barbarum, with polysaccharides, carotenoids and flavonoids as main constituents.[7] Rutin is a prominent flavonoid, while the main carotenoid is zeaxanthin dipalmitate (49% of the carotenoid fraction), with β-carotene, two cerebrosides, and three pyrrole derivatives as other constituents.[7]
Dozens of secondary metabolites have been isolated and identified from the roots, root bark, and leaves, including cyclic peptides, alkaloids, and flavonoids.[7] Citric acid is the major nonvolatile organic acid in the leaves followed by oxalic acid.[7]
Lycium chinense is one of two species of boxthorn shrub in the family Solanaceae. Along with Lycium barbarum, it produces the goji berry ("wolfberry"). Two varieties are recognized, L. chinense var. chinense and L. chinense var. potaninii. It is also known as Chinese boxthorn, Chinese matrimony-vine, Chinese teaplant, Chinese wolfberry, wolfberry, and Chinese desert-thorn.
Ĉina goji-bero, Licio ĉina aŭ science Lycium chinense estas plantospecio el la genro de la licioj (Lycium) el la familio de Solanacoj (Solanaceae). Ĝi hejmiĝas vaste en Eŭrazio.
La ĉina licio, en Ĉinujo gǒuqǐ 枸杞 = gouqi, kreskas kiel memstara vertikala grimpanta dornohava arbusto. La planto kreskas 0,5 ĝis 1 metron. La folioj longas 5 ĝis 25 mm.
La floroj estas duseksaj kun duopa perianto. La sepaloj estas sonorilformaj kaj harecaj. La purpuraj petaloj estas kunkreskintaj al 9 ĝis 12 mm longa tubero kaj la kronlaboj estas pli mallongaj aŭ samlongaj.
La maturaj ruĝaj beroj longas 7 ĝis 15 mm kaj larĝas 5 ĝis 8 mm. Ili estas ovoformaj kaj enhavas multajn semojn.
La kromosomnombro estas 2n = 24, 36 aŭ 48.
La ĉina licio estas disvastigita de Eŭropo trans sudokcidenta Azio kaj de Pakistano trans Nepalo kaj Ĉinujo ĝis Koreujo, Tajvano, kaj Japanujo. Ĝi estas neofito en Germanujo.
La unua publikigo de Lycium chinense okazis fare de Philip Miller.
La ĉina licio distingiĝas en du vario:
La beroj de la ĉina licio estás kune kun la ordinara licio (Lycium barbarum) konata kiel gojiberoj.[1][2] La acide amaraj beroj estas aldonitaj en verdan teon. En la ĉina medicino la planto plibonigas la vidkapablon.
Ĉina goji-bero, Licio ĉina aŭ science Lycium chinense estas plantospecio el la genro de la licioj (Lycium) el la familio de Solanacoj (Solanaceae). Ĝi hejmiĝas vaste en Eŭrazio.
Lycium chinense o cauquí es una especie de Lycium perteneciente a la familia de las solanáceas.[1][2]
Es un arbusto que alcanza un tamaño de 1 a 2 metros de altura, espeso, con ramas flexibles, caídas, ligeramente angular y algo espinoso (con espinas de 0,5 a 2 cm). Las hojas de color verde pálido, ligeramente glauco por abajo y ovadas-elípticas o lanceoladas. Por lo general son solitarias o, a veces agrupadas por 2-4. Las flores púrpuras tienen un cáliz acampanado, de 3-4 mm, sin labios 3-5 lóbulos densamente ciliado. La corola está formada de un tubo casi tan largo como los lóbulos de la hoja que se extienden. Los estambres tienen un anillo de vellosidades en la base. El fruto es una baya roja, ovoide, de 7-15 x 5-8 mm con muchas semillas.
Lycium chinense tiene una amplia distribución en Eurasia: Japón, Corea, China, Mongolia, Nepal, Pakistán, el sudeste de Asia y sur de Europa. Se produce en todo el territorio chino, con la excepción de Tíbet donde solo crece Lycium ruthenicum .
Crece en setos y bordes de carreteras. La variedad L. chinense var chinense se cultiva extensamente en China como una hierba medicinal o como nutracéutico.
Los Lycium chinense son mencionadas en las principales farmacopeas de la antigüedad europea y china. En ese momento, el lenguaje era todavía poco claro y designaba las mismas especies en diferentes lugares. Por otra parte, no sabemos su distribución en ese momento.
La menciona en el siglo IV antes de Cristo, el botánico griego Teofrasto , y en el Ier siglo Dioscórides y Plinio el Viejo, donde describen arbustos espinosos que se cree que son Lycium.
En 1813, dijo Lamarck que Lycium chinense y L. barbarum se cultivaban en jardines (Enciclopedia Metódica: Botánica , vol 3, p 427 ...)
El clásico de materia médica, Shennong Ben Cao Jing, compilado a principios de nuestra era indica un pequeño anuncio de que gouqi枸杞 está "frío amargo ... fortalece los tendones y los huesos y disminuye el envejecimiento."
En chino, gouqi , se refiere a una forma indistinta de Lycium, donde la más común es Lycium chinense Miller y el más utilizado en la farmacopea Ningxia gouqi, la Lycium barbarum L.
En ese momento, los lyciums era uno de los muchos fármacos recomendados por los médicos taoístas para alcanzar la inmortalidad (terrestre). Se refiere únicamente a través de los siglos, muchos taoístas, médicos y poetas famosos tomaron decocciones goji con la esperanza de prolongar sus vidas. Entre los más conocidos se citan dos doctores de la dinastía Jin, Ge Hong y Tao Hongjing y el doctor Tang, Sun Simiao.
En su compendio de Materia Médica Bencao gangmu, el herbolario y médico Li Shizhen, lleva dieciséis siglo después de los primeros tratados, la idea taoísta que el goji aumentaría la longevidad. Ya que "tonifica los riñones, humedece los pulmones, estimula el jing精 y energiza el qi气" N 3.[3] Se recomienda recoger brotes en primavera, flores de verano, fruta de otoño y las raíces de invierno. La corteza de la raíz ( Digupi地骨皮) se consideró bien contra el calor excesivo en los pulmones y fiebre debido a una deficiencia de yin.
La adhesión a estas antiguas creencias sigue siendo muy fuerte en China, ya que estimula la medicina popular, aprendida y financiada también por el estado.
El Lycium chinense está muy cercana de la especie Lycium barbarum pero mucho menos estudiada. La composición de estas dos especies esta cercana, para más detalles que se refieren a ella , se dam aquí unos estudios específicos.
Las hojas son ricas en vitaminas antioxidantes como las vitaminas C y E.[4] Tienen 3 como de fructosa (0,58-1,54%) de glucosa (0,33-1,33%), sacarosa (0,23 a 0,68%), y maltosa (0,60 -0,98%). Se detectaron ácidos orgánicos no volátiles: ácido cítrico, ácido oxálico, ácido malónico, ácido málico, ácido succínico, ácido láctico y ácido fumárico.
Se detectaron dieciocho aminoácidos diferentes (prolina, histidina, alanina, leucina, etc.) a diferentes valores, dependiendo de la temporada.
La betaína, un alcaloide, se encuentra en abundancia en la tasa de 1,50% en las hojas secas.
De los flavonoides se aisló rutina en una cantidad de, 1,1 - 2,7% del peso seco de las hojas.
El contenido total de taninos fue de 0,90 a 2,10%, con las tasas más altas en octubre.
Por último, se han identificado 55 componentes volátiles, que contribuyen al sabor,: cuatro ácidos, 15 alcoholes, aldehídos, ésteres 7 2, 3 furanos, hidrocarburos 9, 2 ionona.
Betaína, un alcaloide, se encuentra en la fruta seca a una tasa de 0,15-0,21%.
Como componente volátil, hay un sesquiterpeno, la (-) -1,2-deshidro-alfa-cyperone y Solavetivone (Sannai 1982).
Se puede extraer con agua tres fracciones principales frías (Cp-1, -2 y -3) proteínas que contienen arabinogactanes 5 (AGP). En el primero, hay una arabinoxilano (Cp-1-A), un arabinano (Cp-1-B), y arabinogalactano Cp-1-C y-D. En la segunda, arabinogalactano Cp-2-B. En un extracto de agua caliente, arabinogalactano Hp-2-C ha sido identificado. Estos polisacáridos tipo arabinogalactanos están ampliamente distribuidos en el reino vegetal. También se encuentra en las uvas, vino, colza, café y espárragos, etc.
La fruta también contiene derivados de pirrol con propiedades hepatoprotectoras 8 .
El kukoamina A y B, derivados de los alcaloides espermina fueron aisladas de la corteza de la raíz. También hay alcaloides 10 , 11 incluyen: la calystegina A3, A5, A6, A7, B2, B3, B4, B5, C1, C2 N1
En China, solo el Lycium barbarum está registrado en la Farmacopea de la República Popular de China, pero sucede que la Lycium chinense var potaninii es vendida como material médico en su lugar. El L. chinense también está ampliamente disponible en los mercados de Corea, Japón y Taiwán. Las hojas frescas se consumen como verdura.
Wong et als, 12 mostraron en un estudio de las actividades antioxidantes de 25 verduras compradas en los mercados de Singapur, donde las hojas frescas de Lycium chinense tenían una excelente actividad quelante de iones cúpricos, pero una actividad antioxidante equivalente de Trolox (TEAC) peor. Para la quelación, se encuentra en 4 ª posición detrás del cilantro ( Coriandrum sativum ) y el amaranto rojo (Amaranthus gangeticus y la ( Mentha arvensis ), por la eliminación de radicales libres, se encuentra en 20 ª posición (de un total de 25) con cilantro.
La corteza de la raíz seca de Lycium chinense y L. barbarum es utilizada en la medicina tradicional china, conocido como el nombre chino de Digupi地骨皮. Sus indicaciones tradicionales incluyen el asma, tos, fiebre, debido a la deficiencia de yin.
Conocida bajo el nombre comercial de goji berry y chino gouqizi枸杞子, el resultado tiene las mismas indicaciones y tradicionales de los requisitos terapéuticos de Lycium barbarum.
La fruta también se utiliza en la cocina china y se utiliza para hacer infusiones.
Lycium chinense fue descrita por Philip Miller y publicado en The Gardeners Dictionary: . . . eighth edition Lycium no. 5. 1768.[5]
Lycium chinense o cauquí es una especie de Lycium perteneciente a la familia de las solanáceas.
Ilustración Vista de la planta Detalle de la planta hojas Detalle de la flor Fruta secaKiinanpukinpensas (Lycium chinense) on pukinpensaiden sukuun kuuluva laji. Se on kesävihanta pensas, joka kasvaa 2–2,5 metriä korkeaksi. Kukat ovat kaksineuvoisia ja kasvi kukkii kesäkuulta elokuulle. Kasvi viihtyy aurinkoisella paikalla hyvin vettä läpäisevässä hiekka-, hieta- tai savipitoisessa maassa, joka on neutraali tai hapan. Se kestää jopa -23° c lämpötilaa. Siemenet pitää esikasvattaa aikaisin keväällä sisätiloissa. Kiinanpukinpensasta on käytetty lääkintään 2000 vuoden ajan. Hedelmillä ja juurilla on elinikää pidentäviä vaikutuksia. Lehtiä puolestaan voidaan käyttää teehen. Kiinanpukinpensas sekoitetaan usein sen läheiseen sukulaiseen pukinpensaaseen.[2]
Kiinanpukinpensas (Lycium chinense) on pukinpensaiden sukuun kuuluva laji. Se on kesävihanta pensas, joka kasvaa 2–2,5 metriä korkeaksi. Kukat ovat kaksineuvoisia ja kasvi kukkii kesäkuulta elokuulle. Kasvi viihtyy aurinkoisella paikalla hyvin vettä läpäisevässä hiekka-, hieta- tai savipitoisessa maassa, joka on neutraali tai hapan. Se kestää jopa -23° c lämpötilaa. Siemenet pitää esikasvattaa aikaisin keväällä sisätiloissa. Kiinanpukinpensasta on käytetty lääkintään 2000 vuoden ajan. Hedelmillä ja juurilla on elinikää pidentäviä vaikutuksia. Lehtiä puolestaan voidaan käyttää teehen. Kiinanpukinpensas sekoitetaan usein sen läheiseen sukulaiseen pukinpensaaseen.
Kukka.Lycium chinense, le lyciet de Chine, est un arbuste de la famille des Solanacées (comme la tomate), répandu du pourtour de la Méditerranée à l'Asie orientale. Il est parfois appelé, à des fins de promotion commerciale, Lycium tibeticum, bien que ce terme ne soit pas attesté dans la nomenclature scientifique internationale[N 2].
Le lyciet de Chine est une des trois espèces de lyciet qui poussent naturellement en France, avec le lyciet commun et le lyciet d'Europe. C'est une espèce introduite.
En Chine, il est cultivé pour son fruit réputé capable « de revigorer le qi ». Il est exporté sous le nom commercial de baie de goji, expression qui peut recouvrir aussi les fruits du Lycium barbarum.
L'espèce Lycium chinense a été décrite la première fois et nommée par le botaniste d'origine écossaise Philip Miller (1691-1771), dans l'édition de 1768 de son Dictionary of Gardening.
Le lyciet de Chine[1] est un arbrisseau de 1 à 2 mètres de haut, touffu, à rameaux flexibles, tombants, légèrement anguleux et peu épineux (avec des épines de 0,5 à 2 cm).
Les feuilles d'un vert pâle, un peu glauque en dessous sont ovales-elliptiques ou lancéolées. Elles sont en général solitaires ou parfois regroupées par 2-4.
Les fleurs violettes comportent un calice campanulé de 3-4 mm, non bilabié, à 3-5 lobes subégaux, densément ciliés. La corolle est formée d'un tube presque aussi long que le limbe dont les lobes sont étalés et à la fin réfléchis. Les étamines comportent un anneau villeux à la base.
Le fruit est une baie rouge, ovoïde, de 7-15 × 5-8 mm (de 22 × 10 mm en culture), comportant de nombreuses graines.
Lyciet de Chine, fruits séchés - MHNT
Le lyciet de Chine a une large répartition dans l'Eurasie : Japon, Corée, Chine, Mongolie, Népal, Pakistan, Asie du sud ouest, Europe méridionale. On le rencontre sur tout le territoire chinois, exception faite du Tibet (xizang zizhi qu) où pousse seulement le Lycium ruthenicum.
En France, on le trouve dans le Midi, l'Ouest et le Centre.
Il croît dans les haies et sur les bords de chemins.
La variété L. chinense var chinense est largement cultivée en Chine comme plante médicinale ou comme alicament.
Les lyciets sont mentionnés dans les grandes pharmacopées de l'Antiquité européenne et chinoise. À cette époque, la terminologie était encore très peu précise et désignait sous un même terme des espèces différentes. De plus, on ne connait pas la répartition des lyciets à cette époque.
Au IVe siècle avant notre ère, le botaniste grec Théophraste, puis au Ier siècle Dioscoride et Pline l'Ancien, ont décrit des arbustes épineux que l'on pense être des Lycium.
En 1813, Lamarck signale que Lycium chinense et L. barbarum sont cultivés dans les jardins (Encyclopédie méthodique : Botanique, vol. 3, p. 427).
Le classique de la matière médicale, le Shennong bencao jing, compilé au début de notre ère indique dans une courte notice que le gouqi 枸杞 est "Amer, froid... fortifie les tendons et les os et freine le vieillissement". En chinois, gouqi, désigne d'une manière indistincte les Lycium dont le plus courant est le Lycium chinense Miller et le plus utilisé dans la pharmacopée le Ningxia gouqi, le Lycium barbarum L.
À l'époque, les lyciets faisait partie des nombreuses drogues préconisées par les médecins taoïstes pour atteindre l'immortalité (terrestre). On rapporte qu'aux cours des siècles, de nombreux taoïstes, médecins et poètes célèbres ont pris des décoctions de lyciet dans l'espoir de prolonger leur vie. Parmi les plus connus, on cite[2] les médecins de la dynastie Jin, Ge Hong et Tao Hongjing, et le médecin des Tang, Sun Simiao.
Dans son compendium de matières médicales Bencao gangmu, l'herboriste et médecin Li Shizhen, reprend seize siècles après les premiers traités, cette idée taoïste que le lyciet permettrait d'accroître la longévité. Il « tonifie les reins, humidifie les poumons, stimule le jing 精 et revigore le qi 气 »[N 3]. Il préconise de ramasser les pousses au printemps, les fleurs en été, les fruits à l'automne et les racines en hiver. L'écorce des racines (digupi 地骨皮) était réputée bonne contre les excès de chaleur dans les poumons et la fièvre due à une déficience en yin.
L'adhésion à ces croyances anciennes est toujours très forte en Chine puisqu'elle stimule aussi bien la médecine populaire qu'une médecine savante financée par l'état.
Le Lycium chinense est une espèce assez proche du Lycium barbarum mais bien moins étudiée. La composition de ces deux lyciets étant proche, pour plus de détail nous renvoyons à ce dernier et ne donnons ici que quelques études spécifiques.
Les feuilles sont riches en vitamines antioxydantes comme les vitamines C et E. Elles comportent[3] aussi du fructose (0,58-1,54 %), du glucose (0,33-1,33 %), du saccharose (0,23-0,68 %), et du maltose (0,60-0,98 %). Des acides organiques non volatils ont été détectés : acide citrique, oxalique, malonique, malique, succinique, fumarique et lactique.
Dix huit acides aminés différents ont été décelés (proline, histidine, alanine, leucine etc.) à des taux variables suivant la saison.
La bétaïne, un alcaloïde, se trouve en abondance, au taux de 1,50 % dans les feuilles séchées.
Parmi les flavonoïdes[3]a été isolé la rutine au taux de 1,1 - 2,7 % du poids sec des feuilles.
Le contenu total en tanin s'élève à 0,90-2,10 %, avec le taux le plus élevé en octobre.
Enfin, 55 composants volatils, contribuant à l'arôme, ont été identifiés : 4 acides, 15 alcools, 7 aldéhydes, 2 esters, 3 furanes, 9 hydrocarbures, 2 ionones.
La bétaïne, un alcaloïde, se trouve[4] dans le fruit séché au taux de 0,15 - 0,21 %.
Comme composant volatil, on trouve un sesquiterpène, le (-)-1,2-dehydro-alpha-cyperone et solavetivone (Sannai 1982).
On peut extraire à l'eau froide trois fractions principales (Cp-1, -2 et -3) contenant des protéines à arabinogactanes[5] (AGP). Dans le premier, on trouve un arabinoxylane (Cp-1-A), un arabinane (Cp-1-B), et les arabinogalactanes Cp-1-C et -D. Dans le second, l'arabinogalactane Cp-2-B. Dans un extrait à l'eau chaude, l'arabinogalactane Hp-2-C a été identifié. Ces polysaccharides de type arabinogalactanes sont très largement distribuées dans le règne végétal[6]. On en trouve aussi dans le raisin, le vin, le colza, le café et l'asperge[7] etc.
Le fruit contient aussi des dérivés pyrroliques aux propriétés hépatoprotectrices[8].
La kukoamine A et B, des alcaloïdes dérivés de la spermine ont été isolés de l'écorce de la racine[9].
On trouve aussi les alcaloïdes[10],[11] suivants : les calystégines A3, A5, A6, A7 B2, B3, B4, B5 C1, C2 N1
Son fruit est connu sous le nom commercial de baie de goji, et en chinois de gouqizi 枸杞子, tout comme celui de Lycium barbarum.
Les feuilles fraiches sont consommées comme légumes. A la Réunion, Lycium barbarum est désigné sous le terme de brède kaoki.
En Chine, seul le Lycium barbarum est inscrit à la Pharmacopée de la République Populaire de Chine, mais il arrive que le Lycium chinense var potaninii soit vendu comme matière médicale à sa place. Le L. chinense est aussi couramment disponible sur les marchés de Corée, du Japon et de Taïwan. Les feuilles fraiches de Lycium chinense auraient une excellente activité de chélation des ions cupriques mais une activité antioxydante en équivalent Trolox (TEAC) moins bonne. Pour la chélation, le lyciet de Chine se trouverait en 4e position derrière la coriandre (Coriandrum sativum) et l’amarante rouge (Amaranthus gangeticus) et devant la menthe des champs (Mentha arvensis) mais, pour le piégeage des radicaux libres, le lyciet se retrouve en 20e position (sur 25) avec la coriandre[12].
L'écorce de racine séchée de Lycium chinense et L. barbarum est une matière médicale de la médecine chinoise traditionnelle, connue sous le nom chinois de digupi 地骨皮. Ses indications traditionnelles sont l'asthme, la toux, la fièvre due à une déficience du yin.
Lycium chinense, le lyciet de Chine, est un arbuste de la famille des Solanacées (comme la tomate), répandu du pourtour de la Méditerranée à l'Asie orientale. Il est parfois appelé, à des fins de promotion commerciale, Lycium tibeticum, bien que ce terme ne soit pas attesté dans la nomenclature scientifique internationale.
Le lyciet de Chine est une des trois espèces de lyciet qui poussent naturellement en France, avec le lyciet commun et le lyciet d'Europe. C'est une espèce introduite.
En Chine, il est cultivé pour son fruit réputé capable « de revigorer le qi ». Il est exporté sous le nom commercial de baie de goji, expression qui peut recouvrir aussi les fruits du Lycium barbarum.
L'espèce Lycium chinense a été décrite la première fois et nommée par le botaniste d'origine écossaise Philip Miller (1691-1771), dans l'édition de 1768 de son Dictionary of Gardening.
De Chinese boksdoorn (Lycium chinense) is een plant uit de nachtschadefamilie (Solanaceae). De soort lijkt sterk op de boksdoorn (Lycium barbarum). De soorten kunnen alleen goed uit elkaar gehouden worden door ervaren botanici. De soort wordt in Nederland gekweekt, maar niet veel.
De Chinezen gebruiken de bessen in de traditionele Chinese geneeskunde voor lever, nieren, koorts onderdrukking, hoest en astmatische klachten.
De Chinese boksdoorn (Lycium chinense) is een plant uit de nachtschadefamilie (Solanaceae). De soort lijkt sterk op de boksdoorn (Lycium barbarum). De soorten kunnen alleen goed uit elkaar gehouden worden door ervaren botanici. De soort wordt in Nederland gekweekt, maar niet veel.
De Chinezen gebruiken de bessen in de traditionele Chinese geneeskunde voor lever, nieren, koorts onderdrukking, hoest en astmatische klachten.
Vruchten
Kolcowój chiński (Lycium chinense) – gatunek roślin z rodziny psiankowatych, blisko spokrewniony z kolcowojem pospolitym. Pochodzi z obszarów Azji o umiarkowanym klimacie (Chiny, Mongolia, Japonia, Korea, Tajwan), a także o klimacie tropikalnym (Tajlandia). Rozprzestrzenił się w innych regionach i jest uprawiany w wielu krajach świata[3]. Owoce znane są pod nazwą handlową goji (z chiń.: 枸杞 pinyin: gǒuqǐ).
Owoce w tradycyjnej medycynie chińskiej są ważnym lekiem stosowanym jako środek pobudzający, zwiększający wytrzymałość, osłaniający wątrobę i poprawiający wzrok[5].
Kolcowój chiński (Lycium chinense) – gatunek roślin z rodziny psiankowatych, blisko spokrewniony z kolcowojem pospolitym. Pochodzi z obszarów Azji o umiarkowanym klimacie (Chiny, Mongolia, Japonia, Korea, Tajwan), a także o klimacie tropikalnym (Tajlandia). Rozprzestrzenił się w innych regionach i jest uprawiany w wielu krajach świata. Owoce znane są pod nazwą handlową goji (z chiń.: 枸杞 pinyin: gǒuqǐ).
Lycium chinense é uma espécie de planta com flor pertencente à família Solanaceae.
A autoridade científica da espécie é Mill., tendo sido publicada em The Gardeners Dictionary: eighth edition Lycium no. 5. 1768.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é introduzida na região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Lycium chinense é uma espécie de planta com flor pertencente à família Solanaceae.
A autoridade científica da espécie é Mill., tendo sido publicada em The Gardeners Dictionary: eighth edition Lycium no. 5. 1768.
Kustovnica čínska (lat. Lycium chinense) je druh rastliny (krík) z čeľade ľuľkovité. Vyskytuje sa v Číne, Japonsku, Kórei a okolí; na Slovensku len ako pestovaný druh. Plod sa nazýva po čínsky kou-čchi (po anglicky goji).
Plody majú jasne červenú farbu a tvar bobule na dlhých stopkách. Počet semienok v bobuli sa líši podľa jej veľkosti a môže byť v intervale 10 – 60 malých žltých semienok. Plod obsahuje 18 druhov aminokyselín vrátane všetkých ôsmich esenciálnych (arginín, histidín, izoleucín, leucín, lyzín, metionín, fenylalanín, taurín, treonín, tryptofán, valín), 21 stopových prvkov (napr. zinok, železo, meď, vápnik, germánium a selén), je aj veľmi bohatým zdrojom karotenoidov, čo signalizuje aj jeho výrazné červené zafarbenie. Obsahuje dokonca viac betakaroténu ako mrkva. Obsahuje vitamín C, B1, B2, B6 a E a beta-sitosterol.[chýba zdroj]
Pestovanie je nenáročné, kustovnica čínska rastie dobre aj v slabších, chudších podmienkach. Ideálne podmienky na pestovanie sú v teplejších oblastiach s dostatkom slnečného žiarenia a vlahy. Vhodná pôda na dobrý rast rastliny je ľahšia piesčito-ílovitá, kde zásaditosť organického prostredia je pH8. V takýchto podmienkach rastlina dorastá do väčšej výšky a aj počet plodov je väčší.[1] Krík kustovnice môže dorásť do výšky od 1 – 3 metrov. Plody sú veľmi mäkké a preto oberanie bobulí musí byť veľmi opatrné, aby sa zabránilo nadmernému stláčaniu plodov. Plody sa potom ponechajú v tieni, kde sa vysušia. Okrem pestovania kustovnice v Číne, sú veľmi rozsiahle plantáže nachádzajúce sa v chránených oblastiach Himalájí v Tibete a v Mongolsku. V regiónoch Himalájí sa toto ovocie konzumuje už po stáročia a dostal tu pomenovanie Ovocie Šťastia, pretože podľa miestnych vyvoláva v človeku pocit šťastia.[2]
V tradičnej čínskej medicíne sú plody kustovnice čínskej nezastupiteľné a používajú sa po stáročia. Je využívaná najmä ako doplnok stravy alebo sa pripravuje v podobe čaju. Ako liečivé sa využívajú okrem plodov aj ostatné časti rastliny – lístie, kôra a korene. V Číne sa kustovnica čínska považuje za liečivú potravinu, ktorá podporuje dlhovekosť, vitalitu a sexuálnu potenciu. Využívanie jej liečivých plodov sa datuje v Číne od obdobia konca dynastie Ming (1368 – 1644).[3] Účinky napomáhajúce k predĺženiu života podporuje mýtus, že Číňan Li Qing Yuen sa dožil 252 rokov (1678 – 1930) vďaka pravidelnej konzumácii plodov kustovnice čínskej.[2]
Plody rastliny obsahujú silné antioxidanty a vďaka ich vlastnosti neutralizovať voľné radikály (vznikajú ako vedľajší produkt dýchania a sú považované za hlavnú príčinu starnutia a degenerácie organizmu) pomáhajú zabraňovať poškodeniu buniek a následnému starnutiu organizmu.
Vďaka nedávnym výskumov plodov kustovnice čínskej sa zistilo, že podporujú imunitný systém a redukujú množstvo antigénov, ktoré súvisia s alergickými ochoreniami. Taktiež zvyšujú fagocytózu retikuloendotelového systému, znižujú krvný tlak a zlepšujú tvorbu krvi – stimulujú tvorbu bielych a červených krviniek, majú priaznivý vplyv na zrak a funkciu pečene. Obsahujú látky, ktoré pôsobia antibakteriálne, znižujú riziko rakoviny, spevňujú šľachy a ohybnosť kĺbov.[chýba zdroj]
Aplikuje sa pri liečbe takých ochorení, kde vedľajším symptómom, ktorý sprevádza chorobu je smäd (v raných štádiách cukrovky a tuberkulózy) závraty, znížená ostrosť zraku a chronický kašeľ.[3]
Do istej miery boli preukázané afrodiziakálne vlastnosti u týchto plodov. Užívanie plodov kustovnice čínskej u mužov malo za následok zvýšené množstvo mužských pohlavných hormónov a pacienti boli aj vitálnejší.[chýba zdroj]
Plody obsahujú rastlinný sterol – beta-sitosterol, ktorý sa v modernej medicíne používa na podporu liečby zvýšenej hladiny cholesterolu, pri problémoch s prostatou a má protizápalový účinok.[chýba zdroj]
Plody kustovnice čínskej sú označované ako liečivé ovocie. Väčšina liečivých účinkov však ešte nie je vedecky potvrdená (v roku 2013). V roku 1890 sa v nemeckej odbornej literatúre objavila informácia, že obsahujú jedovaté alkaloidy. Do roka bolo vedecky preukázané, že hladina alkaloidov je hlboko pod hranicou nebezpečenstva pre človeka a zvieratá. Dnes sa v krajinách Európskej únie plody alebo výťažky z nich predávajú v lekárňach ako schválený certifikovaný doplnok stravy.
Kustovnica čínska (lat. Lycium chinense) je druh rastliny (krík) z čeľade ľuľkovité. Vyskytuje sa v Číne, Japonsku, Kórei a okolí; na Slovensku len ako pestovaný druh. Plod sa nazýva po čínsky kou-čchi (po anglicky goji).
Bredbladigt bocktörne (Lycium chinense) är en växtart i familjen potatisväxter. De torkade bären säljs som vägbär.[1]
Bredbladigt bocktörne (Lycium chinense) är en växtart i familjen potatisväxter. De torkade bären säljs som vägbär.
Củ khởi còn gọi là củ khỉ hay cẩu kỷ hay kỷ tử là tên gọi chung của ít nhất 2 trong số khoảng 90 loài thực vật của chi Lycium. Đó là Lycium chinense và Lycium barbarum (cẩu kỷ Ninh Hạ). Chúng là hai loài thực vật có quan hệ gần trong họ Cà (Solanaceae). Bản địa cây củ khởi có lẽ là vùng Đông Nam châu Âu trải rộng sang Tây Nam châu Á nhưng cây này ngày nay chủ yếu trồng ở Trung Hoa với 7 loài được ghi nhận trong Quần thực vật Trung Hoa.
Cây củ khởi được dùng làm vị thuốc trong Đông y gán với tích vua Thần Nông. Trái củ khởi khi dùng làm thuốc thường gọi với tên Hán Việt: "cẩu kỷ tử" (枸杞子).
Tại Việt Nam, củ khởi thường trồng lấy đọt non và lá dùng làm rau nấu canh. Cây củ khởi được trồng nhiều nhất ở vùng núi miền Bắc và có thể coi là một đặc sản ở Sa Pa, Lào Cai. Theo y học cổ truyền thì rau này dùng nấu canh ăn rất tốt cho bà mẹ sau khi sinh con, lành tính và bổ.
Thu hoạch tại Ninh Hạ
Củ khởi còn gọi là củ khỉ hay cẩu kỷ hay kỷ tử là tên gọi chung của ít nhất 2 trong số khoảng 90 loài thực vật của chi Lycium. Đó là Lycium chinense và Lycium barbarum (cẩu kỷ Ninh Hạ). Chúng là hai loài thực vật có quan hệ gần trong họ Cà (Solanaceae). Bản địa cây củ khởi có lẽ là vùng Đông Nam châu Âu trải rộng sang Tây Nam châu Á nhưng cây này ngày nay chủ yếu trồng ở Trung Hoa với 7 loài được ghi nhận trong Quần thực vật Trung Hoa.
枸杞[註 1](学名:Lycium chinense;一作枸檵(拼音:gǒujì),但現常稱「枸杞(拼音:gǒu qǐ)」)是茄科枸杞屬的一种,果实称枸杞子,嫩叶称枸杞头。与本种相似的近缘物种有寧夏枸杞(L. barbarum),两者经常用作中药及補品食用[3]。
落叶灌木,高1.5~2米;枝条细长,先端常弯曲,茎丛生有短刺;叶卵状披针形,互生或数片丛生;夏秋开淡紫色花,一二朵簇生;卵圆形红浆果;扁肾形种子[3]。
果實曬乾之後,其中藥名為地骨子,又稱作甘杞、杞子、枸忌、苦杞、血杞、天精子。葉子稱為枸杞葉。根皮乾燥之後,其中藥名為地骨皮,又稱作杞根、地節、紅月附根、狗奶子棍[3][4]。
滋补肝肾,益精明目。用于虚劳精亏,腰膝酸痛,眩晕耳鸣,内热消渴,血虚萎黄,目昏不明[5]。
主要作為藥用與食補,兩種用途。枸杞別名「向陽子」,能補肝腎之陰,色赤屬火,補精壯陽。故俗謂:(丈夫)離家千里,不食枸杞[6]。
明代李时珍《本草纲目》记载:“春采枸杞叶,名天精草;夏采花,名长生草;秋采子,名枸杞子;冬采根,名地骨皮。”古药书《本草汇言》载:“枸杞能使气可充,血可补,阳可生,阴可长,火可降,风湿可去,有十全之妙用焉。”故常用作中药,用作中药时功能滋补肝肾、益精明目。主治目眩昏暗、多泪、肾虚腰酸等症。根皮有降压、退热、抑菌作用,功能清热凉血、退虚热,主治虚劳发热、尿血等症。
枸杞(学名:Lycium chinense;一作枸檵(拼音:gǒujì),但現常稱「枸杞(拼音:gǒu qǐ)」)是茄科枸杞屬的一种,果实称枸杞子,嫩叶称枸杞头。与本种相似的近缘物种有寧夏枸杞(L. barbarum),两者经常用作中药及補品食用。
クコ(枸杞、学名:Lycium chinense)は、東アジア(中国~日本)原産のナス科の落葉低木。食用や薬用に利用される。北アメリカなどにも移入され、分布を広げている。別名:ウルフベリー、ゴジベリー。
枝は長さ1m以上、太さは数mm-1cmほどで、細くしなやかである。地上部は束状で、上向きに多くの枝が伸びる。枝には2-5cm程度の葉と1-2cm程度の棘が互生するが、枝分かれは少ない。垂直方向以外に地上にも匍匐茎を伸ばし、同様の株を次々と作って繁茂する。開花期は夏-初秋で、直径1cmほどの小さな薄紫色の花が咲く。果実は長径1-1.5cmほどの楕円形で、赤く熟す。
海岸、河原、田畑の畦、空き地の周囲など、人の手が加わりやすく、高木が生えきれない環境によく生える。ある程度湿り気のある水辺の砂地を好む。
性質は丈夫であり、しばしばハムシの一種トホシクビボソハムシ(Lema decempunctata)の成虫や幼虫が葉を強く食害したり、何種類かのフシダニが寄生して虫癭だらけになったりするが、それでもよく耐えて成長し、乾燥にも比較的強い。一旦定着すると匍匐茎を伸ばして増え続け、数年後にはまとまった群落となることが多い。
果実は酒に漬けこんでクコ酒にする他、生食やドライフルーツでも利用される。薬膳として粥の具や杏仁豆腐のトッピングにもされる。また、柔らかい若葉も食用にされる。
クコの果実、根皮、葉は、それぞれ枸杞子(くこし)、地骨皮(じこっぴ)、枸杞葉(くこよう)という生薬である。ナガバクコ(学名: Lycium barbarum)も同様に生薬にされる。月経促進や人工中絶薬の作用をする成分(ベタイン)が含有されているため、「妊婦あるいは授乳中の摂取は避けたほうがよい」[1]との情報がある。 ワルファリンとの相互作用が報告されている[2]。食品素材として利用する場合のヒトでの安全性・有効性については、信頼できるデータが見当たらない[1]。 なお、クコの葉を入浴剤として風呂に入れる伝統風習が長野県阿智村や喬木村にある[3]。
クコ(枸杞、学名:Lycium chinense)は、東アジア(中国~日本)原産のナス科の落葉低木。食用や薬用に利用される。北アメリカなどにも移入され、分布を広げている。別名:ウルフベリー、ゴジベリー。
구기자나무(枸杞子--)는 가지과에 속하는 낙엽관목으로 한국을 비롯한 아시아 전역에 분포한다.[1] 열매는 구기자라 부른다.
높이는 1~4미터이며, 가늘고 회백색을 띤 줄기에 가시가 있다. 줄기는 비스듬하게 자라면서 끝이 밑으로 처진다.[2] 잎은 타원형 또는 달걀 모양이다.[1] 길이는 3~8센티미터쯤 되며, 가장자리는 밋밋하다. 앞은 녹색이고 뒷면은 연한 녹색이다.[3] 6~9월에 연한 보라색 꽃이 피고, 열매는 타원형의 장과로 8~10월에 밝은 붉은색으로 익는다.[1] 길이는 1.5~2.5센티미터이다.[3]
구기(拘杞)는 중국 이름에서 유래된 것이다. 구(拘)는 탱자나무로 가시가 있는 것을 나타내고, 기(杞)는 고리버들로 이 나무의 모양을 고리버들에 비유한 것이다. 즉 구기자나무는 탱자나무와 고리버들을 합한 것과 같은 식물이라는 데서 유래된 이름이다.[4]