Glyceria maxima (Hartm.) Holmb.

Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (sinònims, G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), és una espècie de planta aquàtica herbàcia perenne i amb rizoma. És planta nativa d'Europa i Sibèria occidental i creix en zones humides com les ribes dels rius i les basses. Ésmolt competidora i invasora i sovint es considera una planta invasora fora de la seva zona originària de distribució.

Enllaços externs

• USDA PLANTS Profile
• Glyceria maxima in Flora of China

Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Melyswellt y gamlas sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Glyceria maxima a'r enw Saesneg yw Reed sweet-grass.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Perwellt, Chwegwellt, Gweunwellt y Dŵr.

Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Melyswellt y gamlas

Zobrazení zblochanu vodního

Zblochan vodní (Glyceria maxima) je mohutná, vytrvalá travina s velkým květenstvím, výrazně vlhkomilný druh z rodu zblochan. Původem euroasijský druh rostoucí v mělkých vodách téměř po celé Evropě a v mírném pásmu Asie, obou Amerik i Austrálie. V České republice je rozšířen na většině území, nejčastější vyrůstá v oblastech s rybníky a na dolních tocích řek. Méně častý je v suchých oblastech a téměř nepřítomný je ve vyšších nadmořských výškách.^[2]

Ekologie

Roste na okrajích mělkých, eutrofních, stojatých nebo pomalu tekoucích vod, např. v rybnících, tůních, slepých ramenech řek, melioračních kanálech, příkopech i na zamokřených sníženinách nivních luk. Rostlině nevadí kolísání vody, nedobře však snáší hluboké zaplavení během vegetační doby, ideálně roste při výšce vodní hladiny 0 až 30 cm. Příliš ji nevadí ani krátkodobé letní vyschnutí substrátu. Neroste v rašeliništích a na zasolených místech.

V rozlehlých vodách se vyskytuje na místech, kde se netvoří vlnobití, ale naopak se hromadí organický sediment. Tehdy porost vystupuje i na nízký břeh a rozrůstá se do sousedních vlhkých luk. Je tolerantní k zastínění, proto se často vyskytuje i v mělkých lesních tůních lužních lesů. Pokud roste na stanovištích s vodou hlubokou nad 30 cm, bývá rostlina silně trsnatá a její stébla u báze poléhají. Na místech se stabilně mělkým zaplavením substrátu mívá rostlina stébla pevná a vzpřímená, intenzivně odnožuje a utváří velké, uzavřené porosty. Jako mladá rostlina má poměrně pomalý vývoj, poprvé kvete až druhým rokem, dožívá se však i 10 let.^[2][3][4][5]

Popis

Vzrůstná, vytrvalá tráva dorůstající do výše 80 až 200 cm a rychle se šířící dlouhými podzemními oddenky. Stébla jsou u spodu až 1 cm hrubá a mají světle zelené listy vyrůstající z oblé nebo mírně zmáčknuté pochvy s ouškem. Listové čepele, dlouhé 3 až 6 cm a široké 1 až 2 cm, mají uprostřed dvojitou drážku a na vrcholu kápovitou špičku, na líci jsou hladké a na rubu drsné, proti světlu jsou v nich patrné spojky mezi žilkami.

Na konci stébla vyrůstá bohaté, 25 až 40 cm dlouhé květenství, stejnoměrně rozvolněná lata. Je tvořena drobnými, asi 5 až 10 mm dlouhými, stopkatými, bočně stlačenými klásky s pěti až deseti kvítky. Plevy i pluchy jsou bez osin. Kvítky, rozkvétající od července do srpna, jsou opylovány větrem, plodem je obilka velká 1,5 až 2 mm.

Zblochan vodní se rozmnožuje jak semeny (obilkami), tak i (a to především) rozrůstáním odnoží oddenku, spolehlivě zakoření i z jeho odlomené a odplavené části.^{[2][3][5][6][7]}

Význam

Vytvářejí monokultury, které na stanovišti výrazně snižují množství jiných rostlinných druhů. Omezují také přirozený výskyt bezobratlých živočichů a vytvářejí vhodné prostředí pro larvy komárů.

Počátkem léta mladé rostliny poskytují výbornou píci pro dobytek, nesnášejí však časté kosení a obvykle je problém se sklizní ze zamokřených ploch. Uměle se zblochan vodní vysazuje pro zpevnění vlhkých, nestálých břehů nebo jako okrasná rostlina do větších parkových rybníčků, pozor však na rychlé rozrůstání. Nejčastěji je vysazována jeho vyšlechtěná varieta 'Variegata', která je nižšího vzrůstu a má podélně zeleno-bíle pruhované listy.^[2][4][5][8]

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b c d} JÍROVÁ, Alena. BOTANY.cz: Zblochan vodní [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 25.10.2007 [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b} PACZKOWSKA, Grazyna. FloraBase the Western Australian Flora: Glyceria maxima [online]. Department of Parks and Wildlife, Western Australian Herbarium, Kensington, WA, AU, rev. 18.11.1993 [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ ^{a b} ŠUMBEROVÁ, Kateřina; CHYTRÝ, Milan; DANIHELKA, Jiří. Vegetace České republiky: Rákosiny se zblochanem vodním [online]. Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita v Brně, rev. 2011 [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (česky)
5. ↑ ^{a b c} NOVOTNÁ, Romana; KOBES, Milan. Pícní a plevelné trávy - 2. část: Zblochan vodní [online]. Zemědělská fakulta, Jihočeská Univerzita, České Budějovice [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (česky)
6. ↑ CLAYTON, W. D.; VORONTSOVA, M.; HARMAN, K. T. et al. Glyceria maxima [online]. Kew, Royal Botanic Gardens, Richmond, UK, rev. 03.02.2016 [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ CHEN, Shou-liang; LI, De-Zhu; ZHU, Guanghua et al. Flora of China: Glyceria maxima [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2016-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ SCHIMANA, Walter. Vodní rostliny. Praha: Rebo Production, 2007. 96 s. ISBN 978-80-7234-652-3. Kapitola Zblochan vodní, s. 36.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zblochan vodní ve Wikimedia Commons
• Taxon Glyceria maxima ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření zblochanu vodního v ČR

Høj sødgræs (Glyceria maxima) er en op til 2 meter høj, flerårig græsart med en kraftig, opret vækst. Den er knyttet til rørsumpe med næringsrigt vand. Frøene smager sødt.

Beskrivelse

Høj sødgræs er en flerårig græsart med en kraftig, opret vækst. Stænglerne har mange knæ, og de er runde i tværsnit, hårløse og hule. Bladene sidder spredtstillet, og de er overhængende, linjeformede og flade med bådformet spids og hel rand. Begge bladsider er lysegrønne. Høstfarven er gulbrun.

Blomstringen foregår i juli-august, hvor man finder blomsterne samlet i store, rigt forgrenede og endestillede toppe. Småaksene er 4-10 blomstrede med helrandede, let tilspidsede dækblade. Frøene er forholdsvis store og runde i tværsnit.

Rodsystemet består af vandret krybende jordstængler og et netværk af trævlede rødder.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 2,00 x 1,00 m (200 x 100 cm/år), heri ikke medregnet skud fra underjordiske stængler.

Hjemsted

Høj sødgræs har sin naturlige udbredelse i Lilleasien, Kaukasus, det vestlige Sibirien og det meste af Europa. I Danmark er den almindelig i det meste af landet, men mangler dog på Anholt. Arten er knyttet til lysåbne voksesteder med en næringsrig og våd eller oversvømmet jord.

Ved bredden af Bølling Sø findes arten i rørsump sammen med bl.a. blåtop, alm. fredløs, alm. rapgræs, alm. star, sumpstrå, sværtevæld, tagrør, bredbladet dunhammer, bukkeblad, duskfredløs, dyndpadderok, engforglemmigej, engrørhvene, enkelt pindsvineknop, gifttyde, grenet pindsvineknop, knæbøjet rævehale, kragefod, krybhvene, kærsvovlrod, kærmysse, liden siv, lysesiv, mannasødgræs, nedbøjet ranunkel, nikkende brøndsel, næbstar, rørgræs, smalbladet dunhammer, smalbladet kæruld, stiv star, søkogleaks, tiggerranunkel, tuekæruld og vandnavle^[1]

Arten er karakterplante for klassen Phragmitetea og plantesamfundet Glycerietum maximae [2].

Anvendelse

Frøene smager sødt og kan formales til et velsmagende mel.

Portal:Botanik

Fodnoter

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 87-02-11219-1.

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)
• Fugleognatur.dk - Billeder og udbredelse i Danmark af Høj sødgræs

Der Wasser-Schwaden (Glyceria maxima (Hartm.) Holmbg., Syn.: Glyceria aquatica Wahlenb.), auch Großer Schwaden, Großer Wasserschwaden oder Riesen-Schwaden genannt, gehört zur Familie der Süßgräser. Das üppige „Wassergras“ bildet in sumpfigen Gebieten häufig ausgedehnte Reinbestände.

Beschreibung

Der Wasser-Schwaden ist eine sehr große, etwa 80 bis 150, zuweilen bis zu 200 Zentimeter hohe, ausdauernde krautige Pflanze mit weit kriechenden, kräftigen Rhizomen. Er bildet ausgedehnte Sprosskolonien mit zahlreichen nicht blühenden, kräftigen und aufrechten vegetativen Trieben. Die Halme sind rund und bis zu 1 Zentimeter im Durchmesser. Die Blätter sind kahl und rau. Die Blattscheiden sind geschlossen, später aufreißend und nur oben etwas gekielt, ohne Öhrchen. Die gefalteten bis flachen Blattspreiten werden bis zu 60 Zentimeter lang und 7 bis 20 Millimeter breit. Das Blatthäutchen (Ligula) ist 1 bis 3 Millimeter lang, abgerundet bis gestutzt und meist in eine feine Spitze ausgezogen.

• Blatthäutchen (Ligula) des Wasser-Schwadens

• Ährchen des Wasser-Schwadens

Rispe des Wasser-Schwadens

Die Blütenrispen sind groß etwa 20 bis 40 Zentimeter lang, ausgebreitet und offen, nach der Blüte zusammengezogen. Die Rispenäste sind rau und stehen in Büscheln. Die 5 bis 10 Millimeter langen Ährchen sind schmal länglich und fünf- bis elfblütig. Die untere Hüllspelze ist 2 bis 3 Millimeter, die obere 3 bis 4 Millimeter lang. Die Deckspelzen sind auf den Rücken gerundet, breit eiförmig, stumpf und grannenlos. Der Wasser-Schwaden blüht in der Zeit von Juni bis August.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 60.^[1]

Ökologie

Wasser-Schwaden sind Sumpfpflanzen mit Ausläufern

Der Wasserschwaden ist eine Sumpfpflanze, ein Schlammwurzler und eine Schaftpflanze. Vegetative Vermehrung erfolgt durch unterirdische Ausläufer sowie gelegentlich durch Pseudoviviparie.^[2]

Blütenbiologisch liegt Windblütigkeit vom „langstaubfädigen Typ“ vor. Zellsaftschwankungen in den Gelenken der Rispenäste sorgen dafür, dass diese vor und nach der Blüte anliegen.^[2]

Die freien, unbenetzbaren Karyopsen, bei denen meist Schwimmausbreitung erfolgt, können auch durch Klebausbreitung mit dem Schlamm, über Wasservögel und durch Viehtränkenbesucher weiter getragen werden.^[2]

Vorkommen

Der Wasser-Schwaden wurde auch nach Australien eingeführt

Die Pflanze ist in weiten Teilen Europas und im gemäßigten Asien bis ins nordwestliche China heimisch und nach Australien, Neuseeland und Nordamerika eingeführt.^[3] Sie wird dort auch „Reed Meadow-grass“, „Reed-grass“ oder „Reed“ genannt. Die Art ist in ganz Deutschland häufig.

Der Wasser-Schwaden wächst gesellig als Röhricht an Ufern oder in Gräben mit stehendem oder langsam fließendem Wasser und stark wechselnden Wasserständen. Er bevorzugt nährstoff- und basenreiche, meist kalkhaltige, humose Schlammböden und ist licht- und wärmeliebend.

Der Wasser-Schwaden ist die Kennart der Pflanzengesellschaft des Wasserschwaden-Röhrichts (Glycerietum maximae). Die Bestände sind meist artenarm und bestehen nicht selten aus Reinbeständen von Glyceria maxima. An höher gelegenen Stellen sind die Gesellschaften etwas artenreicher und beinhalten die Sumpf-Schwertlilie (Iris pseudacorus), das Rohr-Glanzgras (Phalaris arundinacea), den Fluss-Ampfer (Rumex hydrolapathum) und Wasser-Minze (Mentha aquatica).

Nutzung

Der Wasser-Schwaden ist eine nahrhafte Futterpflanze und wird gern von Rindern und Pferden gefressen. An Flussufern ist es zur Eindämmung von Erosionen geeignet.

In Gärten und Parks wird die Zuchtform Glyceria maxima 'Variegata' mit grün und fahlgelb gestreiften, etwas überhängenden Blättern für die Pflanzung an Zierteichen eingesetzt.

Literatur

• Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora. Unter Mitarbeit von Theo Müller. 7., überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 1994, ISBN 3-8252-1828-7.
• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Charles Edward Hubbard: Gräser. Beschreibung, Verbreitung, Verwendung (= UTB. Band 233). 2., überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 1985, ISBN 3-8001-2537-4 (englisch: Grasses. Übersetzt von Peter Boeker).

Einzelnachweise

1. ↑ Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Stuttgart, Verlag Eugen Ulmer, 2001. ISBN 3-8001-3131-5. Seite 219.
2. ↑ ^{a b c} Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Porträt. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1, S. 369.
3. ↑ Rafaël Govaerts (Hrsg.): Glyceria maxima. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 25. Mai 2020.

Glyceria maxima (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), imfe Nd^[1][2] commonly known as great manna grass, reed mannagrass, reed sweet-grass,^[3] and greater sweet-grass^[4] is a species of rhizomatous perennial grasses in the mannagrass genus native to Europe and Western Siberia and growing in wet areas such as riverbanks and ponds. It is highly competitive and invasive and is often considered to be a noxious weed outside its native range.

References

Suur parthein (Glyceria maxima) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimeliik.

Taim kasvab näiteks veekogude mudastel kallastel, madalas vees. Taime leidub Eesti mandriosas ja hajusalt.^[1]

Viited

Välislingid

• Suur parthein andmebaasis eElurikkus

Isosorsimo (Glyceria maxima) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon, sorsimoiden (Glyceria) sukuun kuuluva kasvilaji. Se on suurikokoinen vedessä kasvava heinälaji, joka muodostaa laajojakin kasvustoja. Isosorsimo muistuttaa jonkin verran lännenisosorsimoa eli myllysorsimoa (Glyceria grandis), mutta lajit ovat erotettavissa toisistaan muun muassa yleisvärityksen, lehtien leveyden ja tähkylöiden kukkien lukumäärän sekä kaleiden ulkonäön perusteella. Isosorsimo muistuttaa hieman myös järviruokoa (Phragmites australis), mutta on erotettavissa siitä esimerkiksi kielekkeen ulkonäön perusteella.^[1]

Isosorsimon varret voivat kasvaa jopa kolme metriä korkeiksi ja sillä on suikertava juurakko. Lehdet voivat olla noin senttimetrin levyisiä, vaaleankirkkaanvihreitä ja kärjistään äkillisesti kapenevia. Kieleke on lyhyt ja kalvomainen. Isosorsimon kukinto on suurikokoinen ja runsashaarainen röyhy, jonka tähkylät ovat 6–8 mm pitkiä. Tähkylöissä on enintään yhdeksän kukkaa, jotka ovat yleensä vihreän ja violetin kirjavia. Tähkylöiden kaleet ovat kalvolaitaisia; ulkokale on 3–4 mm pitkä. Ulkohelpeet ovat tylppäkärkisiä ja kärjistään kalvomaisia. Isosorsimo kukkii heinä–elokuussa.^[1]

Isosorsimo kasvaa etenkin runsasravinteisten järvien rannoilla^[1]. Suomessa isosorsimoa tavataan lähinnä vain Etelä-Suomessa^[2]. Isosorsimo on luokiteltu Suomessa haitalliseksi vieraslajiksi.

Lähteet

Aiheesta muualla

• Laji.fi: Isosorsimo (Glyceria maxima)
• Vieraslajit: Isosorsimo (Glyceria maxima)
• Luopioisten kasvisto: Isosorsimo (Glyceria maxima)
• ITIS: Glyceria maxima (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Glyceria maxima (englanniksi)
• Flora of China: Glyceria maxima (englanniksi)

Glyceria maxima, la Glycérie aquatique ou grande glycérie, est une espèce de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (Graminées), sous-famille des Pooideae, originaire d'Eurasie, de l'Europe de l'Ouest à la Sibérie occidentale. L'espèce a été introduite en Amérique du Nord et en Australie.

C'est une plante aquatique herbacée, vivace, rhizomateuse, aux tiges dressées pouvant atteindre 2 mètres de long, aux inflorescences en panicules ouvertes qui pousse dans des milieux humides. C'est une plante fourragère appréciée pour ses qualités nutritives mais qui s'est avérée envahissante dans certaines régions, notamment au Canada, aux États-Unis, en Australie et en Nouvelle-Zélande. En Australie et Nouvelle-Zélande, la grande glycérie est susceptible d'accumuler de l'acide cyanhydrique en quantité suffisante pour provoquer l'empoisonnement au cyanure du bétail.

Description

Glyceria maxima est une plante herbacée, vivace, aquatique, aux rhizomes allongés, épais. Les tiges (chaumes) robustes, dressées, ont de 80 à 200 cm de long et jusqu'à 10 mm de diamètre. La plante produit de nombreuses pousses végétatives et un tapis de rhizomes rampants en été et en automne, qui contribuent à son expansion^[2],[3].

Les feuilles, glabres, vert vif, sont parfois teintées de rouge lorsqu'elles sont jeunes, surtout dans la gaine. La gaine est tubulaire sur une grande partie de sa longueur, principalement à nervation croisée. La ligule est une membrane non ciliée, de 3 à 6 mm de long, entière ou légèrement divisée. Le limbe foliaire est plat, brusquement pointu à l'apex, de 30 à 60 cm de long sur 7 à 20 mm de large, rugueux sur les bords et parfois sur la face inférieure (abaxiale), lisse sur la face supérieure (adaxiale)^[2],[4].

Panicule.

L'inflorescence est une panicule ouverte, lâche, devenant plus dense par la suite, de contour oblong ou ovale, de 15 à 45 cm de long, aux épillets nombreux. Les ramifications primaires de la panicule sont étalées,au nombre de 4 à 10 par nœud, ascendantes obliquement, relativement épaisses, scabres^[2],[3].

Les épillets, jaunes ou verts, teintés de violet, oblongs, comprimés latéralement, de 5 à 12 mm de long sur 2 à 3,5 mm de large, comprennent 4 à 10 fleurons fertiles, avec des fleurons atrophiés à l'apex. Les épillets fertiles sont pédicellés, avec un pédicelle de 1 à 10 mm de long. Il se désarticulent à maturité sous chaque fleur fertile. Les glumes, similaires entre elles, persistantes, étroitement ovales, à 1 nervure, sont plus courtes que l'épillet. La glume inférieure, oblongue ou ovale, fait 2 à 3 mm de long sur 0,6 à 0,8 mm de large. La glume supérieure, oblongue ou ovale, à l'apex obtus ou aigu, fait 3 à 4 mm de long. Les fleurons ont une lemme fertile, lancéolée ou ovale, à l'apex obtus, de 3 à 4 mm de long, membraneuse, à 7 nervures, et une paléole, à l'apex obtus, aussi longue que la lemme. Les lodicules, au nombre de 2, sont oblongs, charnus. Les étamines, au nombre de 3, portent des anthères de 1,5 à 2 mm de long. Les fleurons apicaux, stériles, ressemblent à des fleurs fertiles mais sous-développées.^[2],[3],[4].

• Port de la plante.

• Gaine.

• Ligule.

• Épillets.

Le fruit est un caryopse de forme ellipsoïde, de 1,5 à 2 mm de long, au péricarpe adhérent. L'embryon a une longueur égale à 20 de celle du caryopse. Le hile linéaire est aussi long que le caryopse.

Cytologie

Glyceria maxima est une espèce hexaploïde à 60 chromosomes (2n = 6x = 60)^[5].

Distribution et habitat

L'aire de répartition originelle de Glyceria maxima couvre une grande partie de l'Eurasie, depuis l'Europe de l'Ouest (Îles Britanniques, France, Benelux, Scandinavie, etc.) jusqu'à la Sibérie occidentale (Russie), le Kazakhstan et le Xinjiang (Chine) vers l'Est. L'espèce a été introduite en Amérique du Nord, Canada, Alaska (États-Unis) et en Australie^[4].

Peuplement de Glyceria maxima en Nouvelle-Galles du Sud (Australie).

Glyceria maxima pousse dans les zones humides ou occasionnellement inondées, le long des berges des cours d'eau à faible débit, canaux d'irrigation, fossés de drainage, lacs et étangs, principalement dans les régions tempérées. Cette plante pousse bien dans l'eau jusqu'à 75 cm de profondeur et peut supporter des profondeurs allant jusqu'à 1,5 mètre. Dans les eaux plus profondes, elle forme souvent des nattes flottantes qui restent attachées aux berges des ruisseaux ou des étangs. Dans son aire de répartition d'origine, Glyceria maxima pousse depuis les plaines jusqu'à des altitudes élevées dans les zones de montagne^[3].

Taxinomie

Étymologie

• Le nom générique, Glyceria, dérive du grec ancien γλυκερός (glyceros), « doux », en référence à la saveur des graines de Glyceria fluitans, consommées en grande quantité dans les pays slaves, sous forme de bouillie^[6].
• L'épithète spécifique, maxima, est un adjectif latin, superlatif de magnus « grand », en référence à la taille de cette plante par rapport aux autres espèces du genre^[7].

Synonymes

Selon The Plant List (4 octobre 2020)^[1] :

Sous-espèces et variétés

Selon Tropicos (4 octobre 2020)^[9] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :

• sous-espèces :
  • Glyceria maxima subsp. arundinacea (Kunth) Hayek
  • Glyceria maxima subsp. grandis (S. Watson) Hultén
  • Glyceria maxima subsp. maxima
  • Glyceria maxima subsp. triflora (Korsh.) Hultén
• variétés :
  • Glyceria maxima var. americana (Torr.) B. Boivin
  • Glyceria maxima var. grandis (S. Watson) Breitung

Notes et références

Is planda é an milseán mór.

Wulka porčizna (Glyceria maxima) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je porč^[2][3].

Wopisanje

Stejnišćo

Rozšěrjenje

Wužiwanje

Noty

1. ↑ W internetowym słowniku: Schwaden
2. ↑ Jurij Kral: Serbsko-němski słownik, ISBN 3-7420-0313-5, strona 363
3. ↑ Prawopisny słownik, Hornjoserbski słownik, ISBN 3-7420-1920-1, strona 357

Žórła

• Aichele, D., Golte-Bechtle, M.: Was blüht denn da: Wildwachsende Blütenpflanzen Mitteleuropas. Kosmos Naturführer (1997)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), ^[1] er stórvaxin grastegund, ættuð frá Evrópu og vestur Síberíu og vex á rökum svæðum eins og árbökkum og við tjarnir. Þetta er mjög ágeng tegund og oft talin ágeng tegund utan náttúrulegs útbreiðslusvæðis síns. Hún var hinsvegar ræktuð sem fóðurplanta og kom þannig til vestur Evrópu og Norður Ameríku.^[2]

Tilvísanir

Ytri tenglar

• USDA PLANTS Profile
• Glyceria maxima in Flora of China
• Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)
• Den virtuella floran

Wikimedia Commons er með margmiðlunarefni sem tengist

Fenjapuntur

Wikilífverur eru með efni sem tengist

Fenjapuntur

Þessi líffræðigrein er stubbur. Þú getur hjálpað til með því að bæta við greinina.

Il gramignone maggiore (Glyceria maxima, Hartm. et Holmb., 1919) è una specie di pianta spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (sottofamiglia Pooideae).^[1]

Etimologia

Il nome generico (Glyceria) deriva da una parola greca (glykeros o glukeroj) il cui significato è dolce e si riferisce alla dolcezza del grano della specie Glyceria fluitans.^[2][3] L'epiteto specifico (maxima) significa più grande (= superlativo di magnus).^[4][5]

Il nome scientifico è stato definito inizialmente dal fisico e botanico svedese Carl Johan Hartman (1790–1849) e perfezionato successivamente dal botanico svedese Otto Rudolf Holmberg (1874–1930) nella pubblicazione Botaniska Notiser (Bot. Not. 1919: 97) del 1919.^[1]

Descrizione

Il portamento

Le foglie

Infiorescenza

Spighetta

Ligule e guaine del culmo

Spighetta generica con tre fiori diversi

Queste piante arrivano ad una altezza di 1-3 metri. La forma biologica prevalente è idrofita radicante (I rad), sono piante acquatiche perenni le cui gemme si trovano sommerse o natanti e con un apparato radicale che le ancora al fondale. In queste piante è presente anche la forma biologica geofita rizomatosa (G rhiz), ossia piante perenni erbacee che portano le gemme in posizione sotterranea; durante la stagione avversa non presentano organi aerei e le gemme si trovano in organi sotterranei come bulbi, tuberi e rizomi, fusti sotterranei dai quali, ogni anno, si dipartono radici e fusti aerei. In queste piante non sono presenti i micropeli.^{[6][7][8][9][10][11][12][13]}

Radici

Le radici sono secondarie da rizomi stoloniferi. I rizomi sono allungati e normalmente immersi nell'acqua.

Fusto

I culmi, eretti, sono cavi a sezione più o meno rotonda. Alla base sono robusti e ingrossati (1 cm di diametro). Sono fogliosi fin quasi all'apice. Sono radicanti ai nodi.

Foglie

Le foglie lungo il culmo sono disposte in modo alterno, sono distiche e si originano dai vari nodi. Sono composte da una guaina, una ligula e una lamina. Le venature sono parallelinervie e trasversali (appena visibili). Non sono presenti i pseudopiccioli e, nell'epidermide delle foglia, le papille.

• Guaina: la guaina è abbracciante il fusto (tubolare per gran parte della lunghezza, interamente chiusa) ed è priva di auricole; è carenata con setti trasversali; la superficie è liscia o scabra verso la lamina.
• Ligula: la ligula è membranosa (raramente cigliata); è tronca ed è lunga 2–4 mm.
• Lamina: la forma è piana e lineare con apice acuto e margini scabrosi; la superficie è glabra (liscia sulla faccia superiore, scabra su quella inferiore) e colorata di verde chiaro. Dimensioni della lamina: larghezza: 8–16 mm; lunghezza 25–50 cm.

Infiorescenza

Infiorescenza principale (sinfiorescenza o semplicemente spiga): le infiorescenze, ramificate, ascellari e terminali, formate da diverse spighette, hanno la forma di una pannocchia ampia e lassa dalla forma lanceolata (o oblunga o ovata). La fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli, anche se le successive ramificazioni la fa apparire a spirale. I rami sono eretto-patenti. Il peduncolo è liscio o scabroso. Lunghezza della pannocchia: 2-4 dm.

Spighette

Infiorescenza secondaria (o spighetta): le spighette, pedicellate, compresse lateralmente con forme da lanceolate o oblunghe, sottese da due brattee distiche e strettamente sovrapposte chiamate glume (inferiore e superiore), sono formate da 5-7 fiori e sono screziate di bruno. I fiori sono colorati di verde-giallastro o viola sfumato. Possono essere presenti dei fiori sterili; in questo caso sono in posizione distale rispetto a quelli fertili. Alla base di ogni fiore sono presenti due brattee: la palea (un profillo) e il lemma. La disarticolazione avviene con la rottura a maturità della rachilla tra i fiori o sopra i glumi. Dimensione delle spighette: larghezza 2 mm; lunghezza 7–8 mm.

• Glume: le glume, persistenti, sono lunghe 2,5 mm (più corte del lemma) e sono troncate; hanno una sola venatura; le forme sono da oblunghe a ovate.
• Palea: la superficie della palea si presenta con due venature ed è cigliata.
• Lemma: la superficie del lemma ha 7-11 nervature longitudinali prominenti non convergenti all'apice; la forma è troncata; a volte è pubescente; il lemma è lungo 2,5–3 mm.

Fiore

I fiori fertili sono attinomorfi formati da 3 verticilli: perianzio ridotto, androceo e gineceo.

• Formula fiorale. Per la famiglia di queste piante viene indicata la seguente formula fiorale:^[7]

• , P 2, A (1-)3(-6), G (2–3) supero, cariosside.

• Il perianzio è ridotto e formato da due lodicule, delle squame traslucide, poco visibili (forse relitto di un verticillo di 3 sepali). Le lodicule sono carnose e non vascolarizzate.
• L'androceo è composto da 3 stami ognuno con un breve filamento libero, una antera sagittata e due teche. Le antere sono basifisse con deiscenza laterale. Il polline è monoporato. Lunghezza delle antere: 1,2-1,8 mm.
• Il gineceo è composto da 3-(2) carpelli connati formanti un ovario supero. L'ovario, glabro, ha un solo loculo con un solo ovulo subapicale (o quasi basale). L'ovulo è anfitropo e semianatropo e tenuinucellato o crassinucellato. Lo stilo, allungato e persistente, è unico con due stigmi papillosi e distinti.
• Fioritura: da luglio a agosto.

Frutti

I frutti sono del tipo cariosside, ossia sono dei piccoli chicchi indeiscenti, con forme ellissoidali, nei quali il pericarpo è formato da una sottile parete che circonda il singolo seme. In particolare il pericarpo è fuso al seme ed è aderente. L'endocarpo non è indurito e l'ilo è lungo e lineare. L'embrione è piccolo e provvisto di epiblasto ha un solo cotiledone altamente modificato (scutello senza fessura) in posizione laterale. I margini embrionali della foglia non si sovrappongono. Lunghezza del frutto: 1,5–2 mm.

Riproduzione

• Impollinazione: in generale le erbe delle Poaceae sono impollinate in modo anemogamo. Gli stigmi più o meno piumosi sono una caratteristica importante per catturare meglio il polline aereo.
• Riproduzione: la fecondazione avviene fondamentalmente tramite l'impollinazione dei fiori (vedi sopra).
• Dispersione: i semi cadendo (dopo aver eventualmente percorso alcuni metri a causa del vento – dispersione anemocora) a terra sono dispersi soprattutto da insetti tipo formiche (disseminazione mirmecoria).

Distribuzione e habitat

Distribuzione della pianta
(Distribuzione regionale^[14] – Distribuzione alpina^[15])

• Geoelemento: il tipo corologico (area di origine) è Circumboreale / Eurasiatico.
• Distribuzione: in Italia è una specie comune (specialmente al Nord). Raramente si trova anche al Sud. Nelle Alpi è presente in modo discontinuo. Fuori dall'Italia, sempre nelle Alpi, questa specie si trova in Francia (dipartimento di Alpes-de-Haute-Provence), Austria (Länder del Salisburgo, Carinzia e Stiria) e in Slovenia. Sugli altri rilievi europei collegati alle Alpi si trova nella Foresta Nera, Vosgi, Massiccio del Giura, Massiccio Centrale, Monti Balcani e Carpazi.^[15] Nel resto dell'Europa la G. maxima si trova ovunque (più rara nella Penisola Iberica); si trova anche in Anatolia.^[16] Fuori dall'Europa si trova in Asia temperata e occidentale, in Cina, nel Kazakistan e in Siberia. Nel Nord America e in Australia è una specie introdotta.^[12]
• Habitat: l'habitat tipico per questa pianta sono i fossi, le paludi e le sponde dei ruscelli. Il substrato preferito è calcareo con pH basico, alti valori nutrizionali del terreno che deve essere bagnato.^[15]
• Distribuzione altitudinale: sui rilievi queste piante si possono trovare fino a 800 m s.l.m.; nelle Alpi frequentano quindi i seguenti piani vegetazionali alpini: collinare (oltre a quello planiziale – a livello del mare).

Fitosociologia

Areale alpino

Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:^[15]

• Formazione: delle comunità delle megaforbie acquatiche.

• Classe: Phragmito-Magnocaricetea Klika, 1941

• Ordine: Phragmitetalia communis Kock, 1926

• Alleanza: Phragmition communis Kock, 1926

Areale italiano

Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene tra le altre alla seguente comunità vegetale:^[17]

• Macrotipologia: vegetazione anfibia di fiumi, sorgenti e paludi.

• Classe: Phragmito australis-Magnocaricetea elatae Klika in Klika & Novák, 1941

• Ordine: Phragmitetalia australis Koch, 1926

• Alleanza: Phragmition communis Koch, 1926

• Suballeanza: Phragmitenion communis Rivas-Martínez in Rivas-Martínez, Costa, Castroviejo & E. Valdés, 1980

Descrizione: la suballeanza Phragmitenion communis è relativa a vegetazione costituita da graminacee alte, sensibili ai periodi di emersione e comprende tutte le associazioni che sono strettamente legate ad ambienti di acqua dolce, distinguendosi quindi da altre suballeanza come Scirpenion maritimi relative a comunità di ambienti salmastri. Questa associazione è potenzialmente distribuita su tutto il territorio italiano. Inoltre è caratterizzata da una certa ricchezza floristica, ma sono presenti anche popolamenti monospecifici, caratterizzati da individui che si riproducono per via vegetativa. Le cenosi del Phragmiteni communis colonizzano le aree marginali dei sistemi di acqua dolce italiani; sono quindi tipici delle zone prossime alla costa dei laghi, alle rive dei fiumi e delle aree umide ad essi limitrofi.^[18]

Specie presenti nell'associazione: Mentha spicata, Mentha aquatica, Lythrum salicaria, Lycopus europaeus, Calystegia sepium, Agrostis stolonifera, Bidens frondosa, Bidens tripartita, Schoenoplectus lacustris, Alisma plantago-aquatica, Veronica anagallis-aquatica, Sparganium erectum, Typha latifolia, Phalaris arundinacea.

Tassonomia

La famiglia di appartenenza di questa specie (Poaceae) comprende circa 650 generi e 9.700 specie (secondo altri Autori 670 generi e 9.500^[10]). Con una distribuzione cosmopolita è una delle famiglie più numerose e più importanti del gruppo delle monocotiledoni e di grande interesse economico: tre quarti delle terre coltivate del mondo produce cereali (più del 50% delle calorie umane proviene dalle graminacee). La famiglia è suddivisa in 11 sottofamiglie, il genere Glyceria è descritto all'interno della sottofamiglia Pooideae (tribù Meliceae) e raccoglie 48 specie distribuite nelle zone umide in regioni temperate in tutto il mondo.^[6][7]

Il basionimo per questa specie è: Molinia maxima Hartm., 1820.^[1][15]

Filogenesi

Il genere di questa specie (Glyceria) è descritto all'interno della supertribù Melicodae Soreng, 2017 (tribù Meliceae Link ex Endl., 1830).^[6] La supertribù Melicodae, dal punto di vista filogenetico, è la seconda supertribù, dopo la supertribù Nardodae Soreng, 2017, ad essersi evoluta nell'ambito della sottofamiglia Pooideae.^[19]

All'interno del genere Glyceria la specie di questa voce è descritta della sezione Hydropoa o Hydrochloa.^[20]

Per il genere di questa voce sono descritte le seguenti sinapomorfie: (1) le venature dei lemmi sono prominenti e non convergono all'apice; (2) gli stami sono due o tre.

Il numero cromosomico di G. maxima è: 2n = 28, 56 e 60.^[12][21]

Sottospecie

Per questa specie è segnalata la seguente sottospecie:^[16]

• Glyceria maxima subsp. micrantha H. Scholz, 2002 - Distribuzione: Germania

Sinonimi

L'entità di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:^[22]

Altre notizie

La gliceria maggiore in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:

• (DE) Großes Südßgras, Wasser-Schwaden
• (FR) Grande glycérie
• (EN) Reed Sweer-grass

Note

Bibliografia

Vandeninė monažolė (Glyceria maxima) – miglinių (Poaceae) šeimos augalų rūšis. Paplitusi Eurazijoje.

Tai 90–100 cm aukščio žolinis augalas. Lapai platūs, linijiški, šiurkštūs, 50–70 cm ilgio, 2 cm pločio. Žiedynas – 20–40 cm ilgio šluotelė.

Auga upių, ežerų pakrantėse, lankose. Lietuvoje dažna Nemuno, Nevėžio užliejamose pievose^[1].

Šaltiniai

Žiedynas

Vikiteka

Liesgras (Glyceria maxima, synoniem: Glyceria aquatica) is een vaste plant, die behoort tot de grassenfamilie (Poaceae). Het is de grootste Glycera-soort. De plant komt van nature voor in Europa en Azië en heeft zich als invasieve soort verder over de wereld verspreid. Voor aanplant in vijvers in de siertuin is er de cultivar Glyceria maxima 'Variegata'.

De plant wordt 0,9-2 m hoog, heeft een holle stengel en vormt lange uitlopers. Van de holle stengel is een fluitje te maken door met een scheermesje een lengtesnede in een stukje te maken. De glanzend, helder groene bladeren zijn 25-60 cm lang. De bladschede is rolrond of naar boven zwak afgeplat. Het tongetje (ligula) is breed afgerond en meestal in een lange punt uitlopend.

Tongetje

Liesgras bloeit in juli en augustus met grote pluimen. De 5 tot 12 mm lange aartjes hebben vaak gedeeltelijk een goudachtige of paarse kleur. De onderste kroonkafjes zijn 2,5-3,5 mm lang en de bovenste kroonkafjes zijn ongevleugeld. De vrucht is een graanvrucht.

Aartjes

De plant komt voor op voedselrijke gronden in ondiepe sloten, aan waterkanten en in drassige beekdalgraslanden. In de jonge scheuten komt blauwzuur voor.

Namen in andere talen

De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.

• Duits: Wasser-Schwaden
• Engels: (Reed) mannagrass, Reed sweetgrass
• Frans: Glycérie aquatique

Externe link

• Liesgras (Glyceria maxima) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Manna mielec (Glyceria maxima (Hartm.) Holmb.) - gatunek rośliny należący do rodziny wiechlinowatych. Nazywana jest też manną wodną, manną dużą, manną wielką. Gatunek rodzimy pospolity. Występuje w całym kraju, również w Europie i Azji. W Polsce najczęściej spotykana jest na niżu.

Morfologia

Pokrój

Zielona roślina, tworząca pełzające rozłogi i luźne kępy.

Łodyga

Źdźbła proste, rynienkowato prążkowane osiągają wysokość od 90 do 200 cm. Dość obficie i równomiernie ulistnione. Obok pędów kwiatostanowych wykształca wydłużone pędy wegetatywne, o długich, jasnozielonych blaszkach liściowych. Długie podziemne czołgające się kłącza.

Liście

Liście koloru szarozielonego, o kształcie lancetowatym, szorstkie w dotyku, szczególnie na spodnim nerwie środkowym. Języczek liściowy krótki do 3 mm, tępy, podparty. Pochwy liściowe szorstkie i klinowate. Blaszka liścia o długości od 50 do 70 cm i szerokości do 2 cm, niewyraźnie unerwiona. Na liściach widoczne poprzeczne przegrody kanałów powietrznych, w postaci ciemniejszych punktów. Liść w pączku złożony.

Kwiaty

Na szczycie sztywnego, prostego, trzcinowego źdźbła bardzo duże od 20 do 40 cm długości wiechy, bogatokłoskowe, z 5-8 kwiatowymi kłoskami. Dolne gałązki u podstawy wiechy mają liczne gałązki boczne. Kłoski najpierw jasnozielone, później brunatne lub lekko fioletowe.

Nasiona

Oplewione ziarniaki o barwie czarno brunatnej.

Korzeń

Korzenie przybyszowe wyrastające z kłączy.

Biologia

Bylina, mrozoodporna, wiosną rozwija się wolno, później rośnie szybko. Kwiaty wiatropylne. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Rozmnaża się przez wysiew ziarn oraz wegetatywnie przez rozłogi, fragmentację kłącza i pędów.

Manna mielec

Ekologia

• Biotop: pospolita wodna trawa, występująca na wilgotnych, mokrych, żyznych łąkach, długotrwale zalewanych (szuwarowy makrofit). Nad mulistymi brzegami wód wolno płynących, w płytkich jeziorach eutroficznych. Tworzy prawie jednogatunkowe zbiorowiska (szuwar mannowy).
• Zbiorowisko: gatunek charakterystyczny dla: klasy (Cl.) Phragmitetea i zespołu (Ass.) Glycerietum maximae^[2].

Zastosowanie

Dobra roślina łąkowa. Daje dość wysoki plon, o średniej wartości pokarmowej. Przy późniejszym zbiorze nadaję się tylko na ściółkę. Roślina zawiera glikozyd cyjanogenny, spasanie jej na zielono jest niebezpieczne.

Przypisy

Jättegröe (Glyceria maxima) är en växtart i familjen gräs.

Jättegröe hör egentligen hemma i Östeuropa men har spritt sig till stora delar av Europa och Nordamerika som foderväxt. Carl von Linné var initiativtagare till att arten ifördes i Uppsalatrakten. I Nordamerika har arten blivit ett besvärligt ogräs som skadar våtmarker genom att konkurrera ut annan grönska.^[1]

Synonymer ^[2]

• Kasevija Glyceria aquatica
• Källgräs Catabrosa aquatica

1. ^ Europeiska kulturlandskap - Hur människan format Europas natur, Urban Emauelsson., 2009. s. 76
2. ^ Checklista över Nordens kärlväxter

Externa länkar

• Den virtuella floran
• Jättegröe i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)
• Wikimedia Commons har media som rör Jättegröe.
  Bilder & media

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

• 1 Назва
• 2 Поширення та екологія
• 3 Ботанічний опис
• 4 Значення і застосування
  • 4.1 У харчуванні
• 5 Примітки
• 6 Посилання

1. ↑ ^{а б} GRIN Taxonomy for Plants(англ.) Помилка цитування: Некоректний теґ ; назва «GRIN» визначена кілька разів з різним вмістом
2. ↑ М. Л. Рева, Н. Н. Рева Дикі їстівні рослини України / Київ, Наукова думка, 1976—168 с. — С.79
3. ↑ ^{а б} Манник большой в Био-энциклопедии(рос.)
4. ↑ Сокровища северных болот // Т. В. Цветкова. — Вестник Кирилло-Белозерского музея. — 2007. — № 11.(рос.)
5. ↑ Рева М. Л. Растения в быту. — Донецк: Донбас. — 1982. — с.240(рос.)
6. ↑ М. Л. Рева, Н. Н. Рева Дикі їстівні рослини України / Київ, Наукова думка, 1976—168 с. — С.81

Glyceria maxima là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (Hartm.) Holmb. mô tả khoa học đầu tiên năm 1919.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Glyceria maxima tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Glyceria maxima tại Wikispecies

• 1 Распространение и экология
• 2 Ботаническое описание
• 3 Значение и применение
• 4 Примечания
• 5 Литература
• 6 Ссылки

水甜茅（学名：Glyceria maxima）为禾本科甜茅属下的一个种。

参考文献

扩展阅读