La pomera comuna (Malus domestica), o simplement la pomera, és una espècie de planta del gènere Malus (el gènere de les pomeres) i és l'espècie de pomera més cultivada a tot el món.[1]
L'any 2005 com a mínim es van produir, a tot el món, 55 milions de tones amb un valor de 10.000 milions de dòlars. La República Popular de la Xina va ser el principal productor seguit de l'Estat Units, Iran,i Turquia, Rússia, Itàlia i Índia. L'origen d'aquesta espècie sembla estar al Caucas i les vores de la Mar Càspia, el centre de diversitat del gènere Malus és a Turquia. Actualment n'existeixen i se'n creen moltes varietats.
És un arbre caducifoli de mida mitjana d'uns 12 metres d'alçada però en conreu és molt més baix, sovint menys de dos metres per tal de facilitar-ne el cultiu i especialment la recol·lecció del fruit. En estat natural (sense esporgar) presenta la capçada arrodonida o oberta amb nombroses branques gairebé horitzontals. Les fulles són de forma ovada, dentades a les vores i de color glauc amb el revers de la fulla pubescent.
Les flors, hermafrodites, tenen una corona 5 pètals blancs, arrodonits sovint amb betes vermelles o rosades, amb peduncle. El calze té cinc sèpals i amb nombrosos estams. Les flors formen agrupacions en corimbes. Floreix a principi de primavera i els fruits, les pomes maduren a principi de la tardor (n'hi ha varietats que maduren l'estiu). La pomera comuna silvestre té la pell del seu fruit de color groguenc i el gust més agre.
Entre els progenitors de la pomera comuna Malus domestica es troben les espècies silvestres Malus sieversii M.Roem., de les muntanyes d'Àsia central, al sud del Kazakhstan, Kirguizistan, Tadjikistan i Xinjiang (Xina). Amb aquesta espècie es treballa per crear varietats de pomera comuna més resistents a plagues i malalties i la tolerància al fred. També es creu, però no és tan segur, que les espècies Malus baccata i Malus sylvestris podrien haver intervingut en la formació de la pomera comuna.
El 2010, un consorci italià va anunciar que havia descodificat el genoma complet de la pomera comuna (del cultivar Golden delicious).[2] Té uns 57.000 gens, el nombre més alt entre qualsevol planta estudiada fins ara i més que els 30.000 gens del genoma humà.[3]
La pomera es pot cultivar en climes temperats com que és un dels fruiters adaptats a zones relativament fredes i d'estiu poc càlid però les pomes de calibre més gros s'obtenen en zones d'estiu càlid i en regadiu (com el de la Terra Ferma (ponent de Catalunya). Es planten durant el període del repòs de la saba. Es multipliquen generalment per empelt o esqueix com que la majoria de les varietats són autoincompatibles. Les llavors doncs difícilment reprodueixen les característiques de la pomera d'on provenen.[4]
La pomera requereix que es faci una aclarida dels fruits quan aquests tenen la mida d'una avellana, deixant el de la part central del corimbe. Presenten el fenomen de la contranyada o alternança de producció, si un any no s'aclareixen els fruits, l'any següent la producció serà molt baixa.
La pol·linització és per insectes (entomòfila), per això si es produeix un període de pluges continuades durant la florida la producció de pomes pot davallar molt.
Els vergers de pomeres es formen generalment amb plantes adquirides en un viver empeltades en els patrons adequats, molts d'ells formen plantes poc vigoroses, de mida molt petita i de ràpida entrada en producció. Les formes amb les que es cultiven les pomeres són les anomenades obligades (palmeta, bandera, fus, etc.) que permeten una gran densitat de plantes per hectàrea i tenen molts avantatges pel cultiu (sobretot facilitat pels tractament fitoparasitaris i de recollida del fruit). Aquestes plantes empeltades tenen una vida molt curta (d'uns 20 anys) que contrasta amb les pomeres originades per llavors que poden viure al voltant de cent anys però que poden trigar més de 10 anys a entrar en producció.
Les pomeres comunes són susceptibles a l'atac de nombrosos tipus de fongs i bacteris a més de plagues d'insectes.
Altres:
Les majors zones de producció de pomes de la península són a Catalunya principalment a les comarques del pla de Lleida. Les pomes de ponent es cultiven sota la denominació Poma de Lleida, indicatiu de qualitat del tipus Productes de la Terra.[6] També es conrea amb menys importància, a Girona. La Poma de Girona està registrada com una Indicació Geogràfica Protegida de la Unió Europea.
A Espanya el pomer ocupa el segon lloc, en la producció de fruita, després del presseguer, amb una superfície de 52000 hesctàrees. Altres zones de gran importància són Astúries i el País Basc, on també és utilitzada per fer la sidra, beguda típica del nord d'Espanya que s'obté per la fermentació del suc de pomes.
La pomera comuna s’aprofita principalment per a obtenir pomes comestibles o pomes més adequades per a fer sidra.[7] Però també és útil la fusta de la pomera, tradicionalment emprada per a diverses funcions.
La fusta de la pomera és densa i pesant (densitat de 0,7 g/cm3 o superior, un cop seca) , resistent i tenaç. Admet bé la talla i pot polir-se amb bons resultats. Es pot aplicar en fusteria i ebenisteria, tenint en compte que es deforma i clivella amb facilitat. Es tracta d’una fusta valuosa i preuada, gairebé tan bona com la de la perera.[8] Quan es talla o serra emet un perfum agradable i no provoca al·lèrgies ni irritacions (com algunes fustes tropicals).[9]
En general, és millor la fusta de les pomeres silvestres que la de les empeltades per l’home.[23][24]
La llenya de pomera és de gran qualitat i molt aromàtica. Crema de forma lenta.[25][26]
Hi ha més de 7.500 cultivars de pomera comuna. En pomera hi ha una constant creació de noves varietats, algunes deixen d'utilitzar-se i se n'adopten de noves. Es poden agrupar les varietats pel color de la pell del fruit en vermelles (per exemple Starking) i grogues (del nombrós grup Golden)
En les moltíssimeses varietats de pomeres comunes, es distingeixen alguns grups majors:
La cultura és sotmesa a moviments de moda i igualment a les exigències del comerç, que per la facilitat cerca varietats que es conserven bé i que no sempre cerca la qualitat organolèptica. Tot i això, hi ha un moviment per a conservar «varietats velles», passades de mode, com per exemple la Poma roja de Beneixama i moltes altres.[4]
El llibre Guinness dels Rècords Mundials informa que la poma més pesant coneguda era una que pesava 1,849 kg i va ser cultivada a Hirosaki, Japó l'any 2005.[29]
Els autors de llibres d’agricultura de l’època clàssica escrigueren sobre les pomeres, el seu conreu, els empelts adequats i altres temes relacionats.
Vitis insitio una est per ver, altera est cum uva floret, ea optima est. Pirorum ac malorum insitio per ver, et per solstitium dice quinquaginta, et per vindemiam. Oleae et ficorum insitio est per ver.
» —XLI. Manera d’empeltar la vinya, la perera i la pomera. La vinya pot empeltar-se en primavera o quan floreix. Aquesta darrera opció és millor. Les pereres i les pomeres s’empelten en primavera, durant cinquanta dies del solstici i per la verema. Les oliveres i les figueres s’empelten en primavera. , De Agri Cultura. Marc Porci Cató Censorí .
Les pomes i les pomeres estan profusament representades en tota mena d’obres purament literàries. A vegades com un simple recurs. En altres ocasions evocant un jardí idíl·lic o formant part d’una trama. Moltes obres escrites expliquen mites i llegendes, contes o biografies de personatges relacionades amb les pomes o les pomeres.
Les referències més antigues a les pomes es troben en alguns llibres de l'Antic testament.
Algunes versions indiquen que aquest faraó va plantar pomeres en el seu jardí del delta del Nil. Altres opinions dubten del fet.[44]
Algunes frases llatines estan relacionades amb les pomes: Ab ovo ad malum, des de l'ou fins a la poma, que significa «“Des del començament fins al final». Els romans acostumaven a començar els àpats amb ous i a les postres eren freqüents les pomes.[61]
La pomera comuna (Malus domestica), o simplement la pomera, és una espècie de planta del gènere Malus (el gènere de les pomeres) i és l'espècie de pomera més cultivada a tot el món.
L'any 2005 com a mínim es van produir, a tot el món, 55 milions de tones amb un valor de 10.000 milions de dòlars. La República Popular de la Xina va ser el principal productor seguit de l'Estat Units, Iran,i Turquia, Rússia, Itàlia i Índia. L'origen d'aquesta espècie sembla estar al Caucas i les vores de la Mar Càspia, el centre de diversitat del gènere Malus és a Turquia. Actualment n'existeixen i se'n creen moltes varietats.
És un arbre caducifoli de mida mitjana d'uns 12 metres d'alçada però en conreu és molt més baix, sovint menys de dos metres per tal de facilitar-ne el cultiu i especialment la recol·lecció del fruit. En estat natural (sense esporgar) presenta la capçada arrodonida o oberta amb nombroses branques gairebé horitzontals. Les fulles són de forma ovada, dentades a les vores i de color glauc amb el revers de la fulla pubescent.
Les flors, hermafrodites, tenen una corona 5 pètals blancs, arrodonits sovint amb betes vermelles o rosades, amb peduncle. El calze té cinc sèpals i amb nombrosos estams. Les flors formen agrupacions en corimbes. Floreix a principi de primavera i els fruits, les pomes maduren a principi de la tardor (n'hi ha varietats que maduren l'estiu). La pomera comuna silvestre té la pell del seu fruit de color groguenc i el gust més agre.
Jabloň domácí (Malus domestica) je ovocný strom z čeledi růžovitých. Jeho plody jablka jsou v mírném klimatickém pásu jedněmi z nejpěstovanějších a nejoblíbenějších. Je pěstována v mnoha odrůdách. Podle nedávných výzkumů vznikly současné odrůdy jabloní vývojem ze středoasijského druhu Malus sieversii, bez významnější účasti jiných druhů (tedy ne např. hybridizací). Šlechtitelskou činností byla po celém světě vypěstována pestrá škála odrůd, známé jsou např. Jonathan, Ontario, Golden Delicious, Spartan. Jabloň je v České republice nejpěstovanější ovocnou dřevinou. V roce 2003 rostlo v ovocných sadech 9 945 883 jabloní. [1] V ČR vyšlechtěné odrůdy jabloní jsou populární i ve světě.
Jablka jsou důležitou součástí lidského jídelníčku. Vyrábí se z nich mošty a džusy, džemy, kompoty, čaje, aromata do jiných jídel. Jablka mají také zdravotní význam – obsahují celou řadu látek prospěšných organismu, zvyšují imunitu, mají vliv na odolnost vůči stresu – v populární literatuře a časopisech se opakuje často doporučení konzumovat nejméně jedno jablko denně.
Stromy různých odrůd značně liší co do velikosti koruny, bujnosti růstu, habitu koruny, vzhledu letorostů a plodnosti. Některé konkrétní odrůdy jsou si ale velmi podobné v těchto ohledech. Velikostně lze například najít odrůdy obvykle velké jako Northern Spy nebo malé, jako Oldenburgovo. Stromy některých odrůd jsou rovnoměrně plodné, u dalších odrůd se objevuje tendence k střídavé plodnosti. Lokalita má přitom značný vliv na plodnost odrůdy, jak v klimatu tak v půdních a vlhkostních podmínkách, k nimž může být ta která odrůda nejlépe přizpůsobena.[2]
Mezi pojmy používané při popisu plodů odrůd jabloní (v pomologii) jsou důležité především tyto: velikost, forma, barva povrchu plodu, textura a barva dužniny, chuť a kvalita dužniny, tvar dutiny a forma osemení. Velikost plodu je vyjádřena slovy zvláště velké, velké, spíše střední, střední, menší střední, malá a velmi malá. Tyto termíny jsou, samozřejmě, relativní, proto nemohou být definovány. Wolf River je příkladem velmi velkého jablka. Baldwin a Jonathan jsou příklady středně velkých plodů. Při popisu formy jablka jsou používány termíny kulaté, zploštělé, kónické, vejčité, podlouhlé, soudkovité, a zkosené v odkazu na vzhled směrem k svislé ose kolmo k linii pohledu. Kulaté jablko je to, který se jeví okrouhlé, zploštělé je to, který se jeví mírně zploštělé. Kónické jablko je to, které se výrazně zužuje směrem ke konci květu. Vejčité jablko je ve tvaru vejce. To znamená, že jedna strana plodu se zužuje směrem ke stonku a druhá rozšiřuje ke květu. Podlouhlé jablko je to, jehož výška směrem od stopky ke konci květu je větší než příčný průměr. Soudkovitý plod je náhle zploštělý na konci. Zkosený plod je ten, jehož vertikální osa je skloněna šikmo. Podmínky pravidelné a nepravidelné se používají k popisu formy, když je jablko je zobrazeno v pravém úhlu k příčnému průměru. Pokud je forma je téměř kruhová, jablko je nazývané pravidelné, pokud je to eliptické nebo hranaté, plod je nazýván nepravidelným.[2]
Barva plodu určité odrůdy se bude lišit v závislosti na podmínkách, v nichž se pěstuje. Nicméně, ovoce dané odrůdy obvykle má určité vlastnosti barvy, které jeví jako různé od ostatních. Při popisu barvy jablka je rozdíl je obvykle vyjádřen jako základní barva a barvou krycí. Základní barva je často žlutá nebo světle zelená. Krycí barva, je barva, která u některých odrůd překrývá základní barvu v podobě líčka, žíhání, mramorování, pruhů, rozmytých skvrn. Jde obvykle o nějaký odstín červené barvy. Termín líčko se používá k označení, že povrch je pokryt načervenalým odstínem, který je dost výrazný. Barva jablek je také ovlivněna body nacházejícími se na pokožce plodu. Tyto skvrnky jsou nazývány lenticelami. Toto tečkování, lenticely, mohou být zřetelné nebo nevýrazné, to znamená, že mohou body vystupovat viditelně, nebo mohou být sotva postřehnutelné, barvy mohou být bílé, šedé nebo červenohnědé. Pokud jsou tečky ve tvaru hvězdy jsou nazývány hvězdicovité. Poznávacím znakem je i rzivost slupky, která může být pro některé odrůdy typická.[2]
Barva dužniny je dalším charakteristickým odrůdovým znakem. Dužnina může být bílá, jako u McIntosh a Fameuse, může být s nádechem žluté, ta jako má Jonathan a Baldwin, nebo to může být nazelenalá bílá, stejně jako u Rambo. U několika odrůd je dužnina žíhaná červeně. Textura dužniny jablek se výrazně liší, je jemná nebo hrubě zrnitá (Boskoopské červené), křehká, pevná nebo měkká. Kromě toho dužnina může být šťavnatá, jako má Jonathan, nebo může postrádat šťavnatost, být suchá, tak jako dužnina plodů Ben Davis.[2]
Chuť dužniny může být kyselá, jako je tomu v případě odrůdy Astrachán červený, nakyslá, jako je tomu v případě Jonathanu, nebo sladká, což znamená, že kyselina jsou téměř zcela nedostačující. Při popisu kvality dužniny jsou používány termíny dobrá (Ontario, Prima), harmonická, velmi dobrá, vynikající. Ovšem jablko popisované jako velmi dobré může mít někdy pouze průměrnou kvalitu dužniny.[2]
Je známo více než 7500 kultivarů jabloní. Liší se nejen plody a plodností, ale i způsobem a rychlostí růstu, vhodností do daných půdních a klimatických podmínek, odolností vůči chorobám i dalšími znaky. Za významné je považováno zda jablka jsou vhodná spíše pro vaření, přímou konzumaci, nebo jablečný mošt a cider. Důležitým kritériem je obliba daných odrůd jabloní spotřebiteli, která je významná při výběru množitelského materiálu školkami.
Výběr půdy vhodné pro komerční sady by měla být pečlivě zvážen. Je samozřejmě pravda, že se jabloním daří na nejrůznějších půdách. Kdo plánuje jen malý domácí ovocný sad může použít k tomuto účelu i takové půdy, která není úplně vhodná. Na druhé straně člověk, který zakládá komerční sad nebude, zpravidla, používat půdu, která je vadná v nějakém ohledu a nebude se pokoušet o rozsáhlé experimenty při výsadbě.[2]
Obecně platí, že jabloním se daří nejlépe v hluboké, propustné , štěrkovité až kamenité půdě. Prof F.A.Waugh tvrdí, že zpravidla štěrkovité půdě, která je poměrně bohatá na výživu. Štěrkové a kamenité půdy jsou obvykle propustné lehké půdy.[2]
Hloubka půdy je velmi důležitým požadavkem při výběru místa pro komerční jablečný sad. Ačkoliv dobré, hluboké půdy jsou vhodné pro téměř všechny plodiny, jsou nezbytné pro pěstování jabloní. Hlavní námitka k mělkým půdám je ta, že poskytuje nedostatečnou zásobu vlhkosti. V případě jednoletých rostlin se poškození suchem omezuje zpravidla na rok, ve kterém dochází k období sucha, v případě poškození stromů suchým obdobím může být zničeno úsilí na velkou řadu let. Růst stromů během daného roku závisí na stavu v předchozích letech. Strom není schopen přizpůsobit se suchu, a proto je mnohem vážněji poškozen suchem než byliny. [2]
Půda by měla být také dobře odvodněná. Kořeny stromů rostou hlouběji, než je hloubka do které je půda dobře provzdušněná. Sprašové půdy jsou také vynikající a jsou zvažovány některými jako téměř ideální půda pro ovoce. [2]
Nadmořská výška je jedním z nejdůležitějších faktorů při určování vhodnosti polohy pro jablečný sad je vliv pozdních jarních mrazů a umístění sadu s ohledem na předcházení poškození z tohoto vlivu. Nadmořská výška je do značné míry určující nakolik pozdní jarní mrazy poškodí květy. [2]
Sklon pozemku může mít vliv na poškození jarními mrazy. Je-li sklon je poměrně strmý a stromy jsou velké, mohou kvést stromy později na severním svahu než na jižním svahu.[2]
Jabloně lze pěstovat v různých tvarech a různým způsobem upravovat koruny řezem a ohýbáním větví. Zřejmě nejrozšířenější v intenzivních výsadbách je pěstování zákrsků. V zahradách větších rozměrů lze efektivně využít extenzivní tvary s vyšší korunou ale i na práci náročné pěstování v ovocných stěnách (palmeta). Použití nějakého tvaru by mělo efektivně odpovídat především použitému materiálu, zvolenému prostředí, plánované údržbě a požadavkům na velikost a kvalitu sklizně.[2]
Pěstební tvary kde je použito duté (kotlovitá) koruny mohou zlepšit zdravotní stav dřeviny a vyzrání plodů, je snazší údržba, tyto tvary jsou obvykle vhodnější. Dřeviny s použitím terminálu (4 nebo 5+1) v koruně lépe rostou a také se snáze nahrazují poškozené silnější větve.[2]
Pro účely tohoto popisu, může být považován ovocný strom za objekt složený ze dvou částí, a to kmene, který se skládá ze spodní části hlavního stonku sahajícího od země až po rozvětvení prvních větví a koruny, která obsahuje část stromu nad tímto bodem. [2]
Ovocnář rozpoznává několik odlišných typů koruny. Jabloně se mohou prořezávat různě podle toho, zda jde o vysokokmen nebo zákrsek, nebo palmeto či vřetenovitý zákrsek. V případě, že půda je bohatá a stromy musí být ponechány, aby byly vzrůstem velmi velké, může být vysoká koruna nutná. Vysokokmeny mohou být správnou volbou v případě velmi vzrůstných odrůd, jako je North Spy. Omezování velikosti prořezáváním může mít za následek příliš bujný růst dřeva na úkor růstu plodů.[2]
Moderní ovocnář proti vysokokmenům u jabloní však vznese námitky, že postřik vysokých stromů je pomalý, drahý a neefektivní. Sběr ovoce a prořezávání je náročné a další drobná péče je také drahá a není pravděpodobné, že by měla významné efekty. Téměř ve všech oblastech pěstování jabloní pěstitelé preferují stromy s nízkými tvary koruny. Hnojí půdu, obdělávají okolí dřevin, silně prořezávají a jsou obvykle schopni vyzískat stejně dobré výsledky s menšími stromy, pouze s poněkud větším počtem rostlin na akr.[2]
U zákrsků jabloní jsou pěstovány dvě formy koruny, koruny s terminálem (pyramidální koruny) a otevřené koruny. Pyramidální koruny, mají hlavní vertikální větev, navazující na kmen, terminál, který je víceméně kolmou osou koruny a dosahuje až k vrcholu stromu. Bočních větvě vyrůstají z tohoto terminálu a tak je tvořena koruna. Ve stromu s otevřenou korunou terminál chybí a korunu tvoří čtyři nebo pět bočních kosterních větví. U mnoha dřevin je otevřená koruna vhodnější, ale u jabloně jsou si z více specifických důvodů tyto varianty rovnocenné.[2]
Výhody koruny s terminálem jsou:[2]
Nevýhody koruny s terminálem jsou:
Výhody otevřené koruny:[2]
Nevýhody otevřené koruny:[2]
Prořezávání spočívá v odstranění nadbytečných nebo nežádoucích větví ze stromů a rostlin a je jednou z důležitých operací při údržbě jablečného sadu. V některých případech, například při výsadbě je nutné řezem snížit asimilační plochu, protože kořeny byly omezeny a tím se snižuje schopnost stromu přijímat vodu z půdy. Pokud je ponechána plná asimilační plocha, je zde nebezpečí, že odpařování může být tak velké, jak oslabí podstatně strom, nebo dokonce způsobí jeho úhyn během suchého léta.[2]
Úspěšní pěstitelé jabloní zjistili, že není zpravidla žádoucí dovolit, aby na stromu dozrálo všechno ovoce, které je nasazeno. Praxe ruční probírky části ovoce před dozráním je známá jako probírka, a je nyní prováděna běžně ve většině jabloňových sadů.[2]
Tím, že jsou odstraněna některá jablka ze stromu, ty které zůstanou se vyvíjí k větší velikosti, lepší formě a získávají lepší barvu, než by bylo možné, pokud probírka nebyla provedena. Probírka se běžně doporučuje nejen pro zlepšení kvality sklizně, ale také k zlepšení plodnosti pro následující období. Aby se zabránilo střídání období dobrých a špatných sklizní. Většina ovocnářů se shoduje, že probírka nemá být omezena na zabránění střídavé plodnosti. Větší velikost plodů a větší zisk z prodeje většího objemu kvalitních plodů má kompenzovat snížení počtu kusů ovoce. Prakticky ve všech případech byl vyšší zisk dosažen u ovoce kde byla provedena probírka, než u ovoce ze stromů, kde nebyla provedena. Plody ze stromů, kde byla provedena probírka, měly ve všech experimentech výrazně lepší barvu než z dalších stromů.[2]
Probírka má zvláštní význam v případě některých odrůd, které mají silnou tendenci k nadúrodě a proto tvoří ovoce, které je malé a nepravidelné. Na druhé straně, tam jsou některé druhy, které nejsou pravidelně silně úrodné, a zde probírka plodů nemusí být nutná. I v tomto případě však odstranění několika málo plodů v místech, kde je jich seskupeno několik, může být vhodné. Probírky se obvykle provádí od prvního června do prvního července. Pokud bude probírka provedena na začátku léta, je tím lépe. Obvyklá praxe je ponechat na tenkých větévkách pouze jeden plod a nenechat žádné dva plody blíže než 6 centimetrů od sebe.[2]
Prvky, které budou jako výživa pravděpodobně v omezeném množství v půdě jsou dusík, fosfor, draslík, a příležitostně vápník. Většina plodin nedostatek jednoho z těchto prvků vnímá jako limitující faktor pro příjem ostatních a tedy i celkový růst plodiny. Zdravý a silný růst dřeva ukazuje, že dusíkem je půda zásobena, a nedostatek dusíku v půdě se projevuje omezením růstu. Nedostatek draslíku nebo fosforu má také za následek poměrně slabý růst, ale účinek nedostatku těchto dvou prvků na růst není tak výrazná, jako je tomu v případě dusíku. Vápník je užitečný jako prostředek pro úpravu pH v kyselých půdách, ale protože půda v jablečných sadech je zřídka kyselá, vápno může být zcela v hnojení jablečného sadu vynecháno.[2]
Je dobře známo, že jabloně přináší dobré úrody i na velmi chudé půdě, ale analýzy ukazují, že jablko jako plodina skutečně vydá ve sklizni každoročně z půdy více dusíku a draslíku než úroda obilí. Jakkoliv je tedy v sadech používáno zelené hnojení, vápnění, pěstování náročných meziplodin, dopad těchto kroků a výživa jabloní má obvykle menší dopad na úrodu než je předpokládáno.[2] Pokud se sadař se zabývá plodinami, které je tak cenné, že i malé procento zvýšení výnosu zaplatí hnojiva, používání hnojiv v sadu, zdá se nabízí lepší výsledky než použití hnojiv u obilovin, které často výrazně zvyšují výnos. To však neplatí u návratnosti nákladů na hnojiva u jabloní, protože hodnota plodiny na hektar v žádném případě není velká.[2]
Lze nyní zjistit z experimentálních výsledků, že jsou tyto předpoklady jsou potvrzeny zkušenostmi. Byl proveden počet dlouhodobých experimentů poměrně rozsáhlé povahy kde byly vyzkoumány tyto výsledky. Jedním z prvních z nich, které byly zveřejněny, byl experiment vedený po dvanáct let na stromech více než čtyřicet let starých, na středně živné půdě v západním New Yorku. Tento experiment byl omezen na význam použití draslíku a fosfátů. Některé odrůdy vykazovaly zjevný zisk z hnojení, ostatní vykazovaly ztrátu. Čistý výsledek byl přínosem asi 99 dolarů na 5 akrů, a náklady na hnojivo, byly asi 74,50 dolarů, tedy zisk byl ve výši jen asi 24,50 dolarů. To však neplatí pro použití hnojiv a tento rozdíl se pohybuje v rozmezí chyby experimentu a naznačuje, že vhodnost použití hnojiv v sadu, která má půdu přiměřené plodnosti je poněkud diskutabilní. Další experiment trval patnáct let s mladými stromy, a neprokázaly se žádné výhody plynoucí z použití buď draslíku, fosforu nebo dusíku.[2]
Na pokusné stanici Woburn, v Anglii, v bohaté půdě dlouhodobý experiment neprokázal žádné pozitivní výsledky, a to ani na starých stromech, při použití jakékoli formy hnojiv. Nicméně se uvádí, že na stanovišti se slabou vrstvou půdy při stejném experimentu stanice zjistila zisky z používání hnojiv. Massachusetts Experiment Station zjistila zisky z využívání draslíku, dusíku a fosforu, a to zejména při používání statkových hnojiv. Na Pennsylvania Experiment Station, se ukázal být cenným hnojivem dusík aplikovaný v sadu. Draslík neukázal jednotně žádné výhody, stejně jako použití fosfátů. Použití statkových hnojiv s kombinovaným hnojivem na bezorebních půdách v kombinaci s mulčováním dal mimořádně vhodný výsledky. Mnohem výhodnější výsledky než na obdělávané sadu na stejném druhu půdy. Ve skutečnosti, použití dusíkatých hnojiv zdá se zcela kompenzovalo nedostatek kultivace. V žádné pokusné stanici stanicí draslík neukázal žádný pozitivní vliv na zlepšení barvy ovoce. Mohlo by se zdát z těchto experimentů, že využití buď draslíku nebo fosforečných hnojiv může být ziskové, pokud by jeden nebo oba tyto prvky byly v půdě v nedostatečné zásobě. Dusík může být nedostatečně přítomen v půdě častěji, než draslík nebo fosfor. Je však zjištěno, že prakticky ve všech případech, je přihnojování dusíkem na újmu barvě ovoce. V Pensylvánii v pokusné stanici se ukázalo, že je zřejmé, že použití draslíku a fosfátu v kombinaci s dusíkem do jisté míry snižuje škodlivý účinek dusíku. Stájový hnůj, i když je dražší, než chemické dusíkaté hnojiva, se zdá být v případě bezorební mulčovací údržbě sadu více prospěšný. V případě udržovaných sadů byly příznivé výsledky z používání chemických hnojiv stejně velké jako při použití stájových hnojiv.[2]
Je sotva možné přijmout nějaké obecné doporučení, která se mohou vztahovat na všechny druhy půd. Nicméně, první takové by to bylo, že lze dobře předpokládat, že stromy, jsou-li dobře udržovány, zdravě rostou a dobře plodí, nepotřebují přihnojení. A také je to pravda v případě, že stromy neplodí dobře, z důvodu mrazu, hmyzu, nebo houbovitých chorob. Pokud je půda dostatečně úrodná a sad není zanedbaný, je dobře prořezávány a jabloně nejsou vitální a nerostou dobře, lze se určitě uchýlit ke hnojení. Může být výhodné použít průmyslová hnojiva, zejména hnojiva obsahující dusík. Ve všech případech je dobré uvážit výsledky , které mohou být získány použitím různých směsí a je vhodné rozborem půdy zjistit, co půda skutečně potřebuje.[2]
Vážné poškození chladem bývá často spojeno s předčasnými a pozdními mrazy, s nevyzrálými rostlinnými částmi, neukončenou vegetací. To může mít mimo teplotní extrémy a nevhodnou lokalitu také spojení s přehnojením dusíkem, nevhodnou zálivkou, napadením některými patogeny a nevhodně provedeným řezem či nevhodně provedenou ochranou rostlin.
Zimní počasí může způsobit různý stupeň poškození ovocných pupenů mrazem. Stupeň poranění závisí na teplotě, převládajících větrech, zda je vzduch suchý nebo vlhký, na stavu stromu na začátku chladného počasí a jiných podmínkách, které nejsou známy. Pokud je poškození velmi těžké, ovocné pupeny a plodné větévky mohou být zničeny. V méně závažných případech květní pupeny zhnědnou a neotvírají se v době květu. V ostatních případech jsou poškození méně závažná a poupata vykvétají. Mnoho z pestíků, nebo centrální části každého květu, které v případě že nejsou poškozeny dozrává do plodu, je zničeno. [2]
Stupeň poranění výhonů a větví mrazem závisí na teplotě, převládajících větrech, zda je vzduch suchý nebo vlhký, na stavu stromu na začátku chladného počasí a jiných podmínkách, stejně jako poškození květních pupenů. Nejdůležitější z faktorů je stav stromu v době, kdy chladné počasí udeří. Poškozené dřevo je tmavší než živé , aktivní dřeva a obvykle lze snadno rozpoznat . Jsou-li výhony a větve mrazem poškozeny během prvních mrazů, je to pravděpodobně způsobeno tím, že chladné počasí přichází dříve, než stromy dosáhnou dostatečně stavu dormace a vyzrálé dřevo dokáže odolávat chladu. V době, kdy opadá listí, zvláště je-li poškozeno mrazem, mohou stromy být náchylnější k poškození nízkou teplotou více než o měsíc později. V oblastech, kde je pravděpodobné, že se vyskytují rané mrazy, je vhodné pro sadaře se uchýlit k metodám, které budou nutit stromy uspíšit přechod do fáze dormace. To je obvykle ukončením pěstování a výsadeb, většinou v srpnu.[2]
Je-li dřevo poškozeno během druhé části zimy (leden, únor), poškození je pravděpodobně způsobeno velmi chladným obdobím, které trvá několik týdnů. Během těchto dní letorosty a větve ztrácí vlhkost odparem, a protože větve jsou zmrazeny nemohou přijmout vláhu jako náhradu za odpařenou vodu.
K takovým poškozením dochází i při střídání teplého slunečného dne a mrazivé noci v době kdy je půda zamrzlá. V kmeni mohou namrznout ovocné dřeviny, není li kmen obalen. Vlivem stoupajících teplot přichází strom do mízy, která stoupá sluncem ohřátým kmenem a následně udeří mrazivé počasí. Takové riziko hrozí například u meruněk na svazích.
Bylo zjištěno, že největší poškození mrazem ovocných stromů se vyskytuje v sadech, které nejsou dobře odvodněné a na těch stromech , které stojí v nízkých nebo vlhkých místech v sadech, které jsou jinak dobře odvodněné. V takových případech jsou stromy stále ve stavu vegetace až do pozdního podzimu a nedosáhnou včas dormace a vyzrání dřevní hmoty v době, kdy přijde chladné počasí. Velmi vlhké půdy v sadu je obvykle důkladně a řádné meliorovat.[2]
Kořeny ovocných stromů se obvykle nepřežijí teplotu nižší, než -7° až -10 °C. Proto může k poškození nejsnáze v případě, že jsou kořeny vystaveny mrazivému vzduchu v zimním období. Teplota půdy obvykle neklesá zdaleka tak nízko jako teplota vzduchu a jen zřídka může poškodit mráz kořeny stromů.[2]
Květní poupata, i poté, co jsou dost otevřené, takže je bílí barva okvětních lístků vidět na špičce pupenů, nejsou často těžce poškozeny ani teplotou -7 °C. Nicméně jsou i případy, kdy teplota -14 °C takto zbarvené květní pupeny vážně nepoškodila poupata. Ale v takových případech mohlo jít o kombinaci neobvyklých podmínek. Je to bezpečné říci, že u jabloní květní pupeny, jenž začínají ukazovat bílou barvu na špičkách pupenů, jsou téměř vždy zničeny, nebo alespoň vážně poškozeny při teplotě -12 °C a méně .[2]
Po odkvětu a počátku tvorby mladých jablek, plody obvykle netrpí vážnými poškozeními chladem, tvrdí někteří pozorovatelé s tím, že poškozené plody se zotaví a často dále rostou, ovšem na zralém jablku jsou červenohnědé korkové zóny. Jiní pozorovatelé a výzkumníci tvrdí, že velmi mladá jablka, jsou snadněji poškozeny mrazem než květy. Nové plůdky pravděpodobně poškodí teplota od -2 do 4 °C.[2]
Mulčování slámou z vikve nebo žita má tendenci udržovat půdu v stabilní teplotě, a tím může docházet ke zpomalení času kvetení. Účinek je však velmi mírný, protože je do značné míry teplota větviček a pupenů, nikoliv půdy, která určuje dobu kvetení.
Obílení ovocných stromů může mít za následek že je mírně zpomaleno období kvetení. Nicméně oddálení je tak malé, že bílení stromů pro tento účel není obecně považováno za praktické. Princip využívající vápennou barvu je, že bílý povrch kůry, větviček a pupenů, poté, jenž jsou obílené, nebude absorbovat sluneční paprsky, a tedy nedosáhne teploty tak vysoké jako okolní atmosféra.
Zavlažování se používá jako prostředek pro prevenci poškození mrazem v zavlažovaných oblastech, když teplota klesne tak nízko, že se očekává, že voda použitá při zavlažování vydává teplo a obvykle brání vážnému poškození, za předpokladu, že teplota nemá klesnout pod -4 °C (bod mrznutí vody).[2]
Postřik ovocných rostlin vodou je účinný v prevenci poškození mrazem, ale sprej musí být použit po celou dobu, dokud nízká teplota pokračuje. Je-li postřik zastaven, teplota rostlin se rychle snižuje a mokré rostliny neobstojí bez zranění během nízkých teplot, stejně jako suché rostliny.[2]
Zadýmení, fumigace porostu, je spalování nějaké látky, která vytvoří oblak hustého, vlhkého kouře. Ten je prostředkem, který zabraňuje poškození mrazem. Toto je stará praxe, a je účinná v prevenci poškození mrazem, pokud jsou podmínky kolem ovocných plantáží takové, že hustý dým může jako deka pokrýt plantáže v době nebezpečí mrazu. Palivo musí být takového druhu, které hoří pomalu, lepších výsledků se dosáhne, je-li použito vlhké palivo, nebo pokud se přidá voda do ohně tak, že je vytvořena pára, což je vhodnější než případ, že se oheň nechá sálat. Vhodný materiál je vlhké listí, staré seno, sláma, hnůj, piliny, tráva, a ve skutečnosti každá pomalu hořící hmota. Směs 1 dílu černouhelného dehtu a 2 dílů pilin byla doporučena jako velmi žádoucí palivo. Palivo by mělo být při ruce, aby se oheň může být založen, jakmile se objeví náznaky mrazu. Zadýmení je často účinné v prevenci, pokud se sad nachází na rovném pozemku, spíše než je-li na svahu, s ohledem na vzdušné proudy, které zabraňují kouři držet se nad porostem. Princip ochrany je takový, že že oblak kouře a par působí jako přikrývka nad sadem a tím zabraňuje teplu uloženému v půdě a ve stromech v sadu vyzařovat.[2]
Přitopení vzduchu v sadu je metoda ohřívání vzduchu pomocí ohňů stále hořících v době mrazu v sadu. Jde to staro metodu která je považována za jeden z nejpraktičtějších prostředků prevence mrazů v sadech. Jako palivo se používá ve Spojených státech topný olej, často destilát ropy v údolí Mississippi a východních států, topný olej získaný z rafinace ropy a uhlí, dřeva, slámy, hnoje a hoblin. Při hoření tvoří hustý těžký kouř a v některých úsecích je používán i pro zadýmení. Pokud je na ochranu před mrazem použito uhlí, je obvykle nutné mít v sadu nějaký podpal, aby nahořelo uhlí v topných tělesech již několik hodin předtím, než teplota dosáhne nebezpečně nízkého mrazu. Z tohoto důvodu jsou ve velké míře pro tento účel používány oleje.[2]
Nejhorší jablka ze sadu lze použít na výrobu jablečného moštu a jablečný mošt může být použit k výrobě jablečného vína (cider) a jablečného octa. Zisky z jablečného moštu jsou malé, a je-li mnoho času zapotřebí, aby se ovoce navezlo do moštárny, je často výhodnější zkrmit tyto jablka hospodářskými zvířaty na statku.[2]
Rekonstrukce starých jabloňových sadů je důležitá fáze ovocnářství a může být často rentabilní. Není v žádném případě pravda, že všechny staré, zanedbané sady mohou poskytovat uspokojivé výnosy po rekonstrukci. V mnoha případech zanedbání je tak vážné a poškození hmyzem a houbovými chorobami tak destruktivní, že čas a peníze vynaložené na rekonstrukci by byly značně vysoké, ne-li zcela zbytečné. Ale na druhou stranu, existuje mnoho případů, v nichž byly uskutečněny úpravy pomocí rozumných výdajů na renovaci starého sadu a výsledkem byl zisk. Zda renovovat nebo ne, v každém konkrétním případě bude záviset na mnoha faktorech. Možná, že jedním z nejdůležitějších z nich je otázka volného kapitálu. V mnoha případech alespoň první rok po rekonstrukci nelze očekávat žádnou úrodu. Bez kapitálu na úhradu této nezbytné péče, bez naděje na brzkou úrodu, by pravděpodobně mělo být rozhodnutí dobře zváženo. Stav stromů s ohledem na věk, vitalitu, výšku, tvar a spon je dalšími faktory které by měly mít vážnou pozornost. Pokud se stromy nejsou staré nemusí nutně být neplodné a lze je vrátit zpět do dobrého stavu. Zvláště je to pravda, v poměrně dobré půdě. Ale v případě, že stromy příliš vysoko korunu, aby byly udržovány se ziskem bude muset být proveden hluboký řez. Tato úprava může zahrnovat ztrátu úrod v následujících letech.[2]
Stav porostu stromů je dalším důležitým faktorem. Obecně řečeno, pokud je 50 nebo 60 procent stromů je v dobrém stavu, a 15 nebo 20 procent z nich je natolik zdravých aby byly navráceny do dobré kondice pečlivým ošetřením, pak se jen stěží vyplatí pokus obnovit sad pro komerční účely. Obecně lze říci, že v případě že sad zpustl, protože byl neúrodný, zpravidla se doporučuje, aby nebyly marněny peníze na rekonstrukci. Poškození hmyzími škůdců a houbovitým chorobami má také význam. Je pravda, že s těmito problémy lze v mnoha případech úspěšně bojovat, ale v případě že stromy jsou těžce poškozeny hmyzem, nebo v případě, že je sad napaden různými formami rakoviny, jeho rekonstrukce může být nevhodná, neboť v mnoha případech by bylo nemožné, stromy uzdravit a udržet je tak delší dobu.[2]
Po r. 1989 došlo k importu ovoce ze zahraničí. Jablka ze zahraničí byla při srovnání cenově, chuťově i celkově jakostně lepší, často méně poškozená dopravou a manipulací a vyznačovaly se tedy vyšší skladovatelností. Vzhledem k sortimentu pěstovaných odrůd bylo třeba provádět pravidelnou chemickou údržbu, nemohly se české jablka chlubit ani žádaným přídomkem „ekologický produkt“.[2]
České ovocné sady vedené jako zemědělská družstva po několik let neobstály dobře v zahraniční konkurenci, zejména díky snížení zájmu velkých odběratelů. Tisíce jabloní v sadech i jiných místech bylo vykáceno anebo až do roku 2014 ošetřovatelsky zanedbáno a jejich využití z důvodů snížené efektivity kleslo na zlomek původního stavu.[3] Produkty, které se vyráběly tradičně z vykupovaných padaných jablek, z českého trhu do velké míry do roku 2013 vymizely. Dobrým příkladem takového produktu je levné dezertní jablečné víno (čučo).
Některé menší subjekty podnikající v oboru výroby ovoce vzniklé po roce 1989, zaměřené na maloodběratele se naopak stabilně rozvíjí a kromě kvality plodů, která je zde podstatně vyšší než obvykle u importovaného ovoce, nabízí konkurenceschopnou cenu a nemají často problémy s odbytem. [4]
Obrázky, zvuky či videa k tématu jabloň domácí ve Wikimedia Commons
Jabloň domácí (Malus domestica) je ovocný strom z čeledi růžovitých. Jeho plody jablka jsou v mírném klimatickém pásu jedněmi z nejpěstovanějších a nejoblíbenějších. Je pěstována v mnoha odrůdách. Podle nedávných výzkumů vznikly současné odrůdy jabloní vývojem ze středoasijského druhu Malus sieversii, bez významnější účasti jiných druhů (tedy ne např. hybridizací). Šlechtitelskou činností byla po celém světě vypěstována pestrá škála odrůd, známé jsou např. Jonathan, Ontario, Golden Delicious, Spartan. Jabloň je v České republice nejpěstovanější ovocnou dřevinou. V roce 2003 rostlo v ovocných sadech 9 945 883 jabloní. V ČR vyšlechtěné odrůdy jabloní jsou populární i ve světě.
Tarhaomenapuu (Malus domestica) on omenapuiden (Malus) sukuun kuuluva kasvi. Sen hedelmä, omena, on valkeamaltoinen ja syötävä. Kypsänä pinta on punainen, vihreä tai keltainen tai niiden sekoitus.
Tarhaomenapuu kasvaa villinä varsinkin Keski-Aasiassa. Sitä viljellään yleisesti lähes kaikkialla lauhkeassa ilmastovyöhykkeessä.
Kasvitieteellisesti omena on epähedelmä, koska sen pääosa ei ole muodostunut emin sikiäimestä vaan kukkapohjuksesta. Kun omenapuun kukkapohjus kasvaa omenaksi, sikiäin ja siinä olevat siemenet jäävät sen sisään ja siitä tulee omenan siemenkota, joka siis on omenapuun varsinainen hedelmä termin kasvitieteellisessä merkityksessä.
Omena on parhaiten Suomessa hyvällä menestyksellä viljeltävä hedelmäpuu.[1] Tarhaomenapuun leikkaukseen kestää kolme vuotta sen istutuksesta.
Yleisiä omenalajikkeita ovat esimerkiksi Royal Gala, Golden Delicious, Red Delicious ja Granny Smith.
Ensimmäisenä omenapuita alettiin viljellä Keski-Aasiassa. Nykyään omenoita kasvatetaan suurimmassa osassa maapallon viileähköjä osia.
Omenat jaotellaan kesä-, syys- ja talvilajikkeisiin hedelmien kypsymisajankohdan mukaan. Kesäomenat säilyvät n. 1–2 viikkoa, syysomenat 1–2 kuukautta, mutta talviomenat vain paranevat säilöttäessä. Kesäomenista saadaan 2–3 satoa, talvi- ja syyslajikkeista yksi sato.
Suomen kotipuutarhoissa kasvatetaan muun muassa seuraavia lajikkeita:[2]
Suomeen omenan arvellaan tuodun Ruotsista ristiretkeläisten mukana eli 1100–1200-lukujen paikkeilla. Ensimmäinen varma tieto suomalaisesta omenan istuttajasta kertoo valtaneuvos Erik Flemingistä, joka perusti Kuitian kartanoon Paraisille hedelmätarhan vuonna 1539. Taimet hankittiin Tallinnasta.[3] Kristoffer Kuninkaan todennäköisesti vuonna 1548 valmistuneen maanlain varkaudhen kaaren kohta 25 määrää rangaistuksen omenavarkaudesta seuraavasti:
"Warasta mies Toisen puutarhast omenit eli muita hedhelmä, Tule Talonpoika ia käsittä hänen sijtä, nijn ottakan hänen waatteens merkixi, taita hän tunnusta cahden miehen Todhistoxella nijn maxakan 3. ma~rka ia wahingon iällens, ia ei mahda hän saadha sitä wariella. Tule miehen Tappo, haauat eli Sinist taicka punaist heidhän waihellens olkan se caxi maxos quin Isände saapi, ia se maxamatt quin se saapi ioka tuli warkais.
Hacka mies omenapuun mahan eli muun hedhelmäitzeuän puun, puu Tarhas, maxakan 3. ma~rka. Mwrta hän oxan hedhelmä puusta, maxakan 6. äyri, ios hän tyköä otetan tunnustaiain cansa, Nytt soimatan se hänelle, warielkan 12. miehelle, eli maxakan quin ennen on sanottu."
Novgorodin ja sittemmin Moskovan Venäjän hallussa olleilta Inkerinmaalta ja Karjalankannaksen itäosasta on asiakirjamainintoja omena- ja hedelmätarhoista jo keskiajalta ja myös 1500-luvulta.
1600-luvulla kreivi Pietari Brahe hankki omena- ja kirsikkapuun taimia Ristiinan ja Tarvasjoen kartanoihinsa.[4] Juho Kurki, Turun hovioikeuden presidentti, on ensimmäisiä menestyneitä hedelmänviljelijöitä Suomessa. Hän perusti maatilalleen Aurajoen rannalle suuren hedelmätarhan vuosina 1635–40. Satoa tuli niin paljon, että hän toimi Tukholman hovin hedelmänhankkijana.[5]
Vuonna 1709 oli kova pakkastalvi, jonka seurauksena lähes kaikki Pohjoismaiden ja jopa Pohjois-Saksankin hedelmäpuut tuhoutuivat. Suomenkielisten Tieto-Sanomien 11. numeron artikkeli vuoden 1776 kesäkuulta kertoo valtiovallan halusta innostaa kansalaisia aivan kilvoitukseen saakka viljelemään omenoita. Lehti kirjoitti: "Kilwoitus aine Kunnia-palkkioon. Kuninkall. Isän Maata holhowa Seura Ruotzisa lupaa yhden kaunistetun Hopia-Rahan sille, joka kaswattaa, ja taikka itze pitä eli muille myy sata wesaa eli wähää Omena- taikka Päärynä-Puuta, kuuden wuoden wanhaa taikka myöskin wanhempaa."
Suomen valtionarkistossa on professori Böckerin keräämä tilasto, jonka mukaan Suomessa oli 1820-luvulla 3 942 hedelmätarhaa. Näistä 2 472 oli Turun ja Porin läänissä. 1920-luvulla pomologi Olavi Collanin tilaston mukaan Suomessa oli vähintään 1 680 000 hedelmäpuuta 5 900 hehtaarilla ja vuoteen 1939 mennessä määrän arvioidaan nousseen jo kolmeen miljoonaan puuhun. Suomessa omenan viljely oli suurimmillaan 1930-luvun lopulla, mutta sota-ajan kylminä pakkastalvina suurin osa omena- ja päärynäpuista tuhoutui ja jäljelle jäi vain kolmannes puutarhapuista. Nyt Suomessa on taas yhtä paljon hedelmäpuita kuin ennen sotia ja vuosittain istutetaan lähes 100 000 tainta lisää pääosin kotipuutarhoihin.
Ongelma Suomeen tuoduissa puutarhapuissa oli pitkään se, että puut tuotiin eteläisemmistä maista, eivätkä ne olleet tottuneet Suomen olosuhteisiin. 1800-luvulla avautuivat kauppasuhteet Pietariin, josta venäläiset omenalajikkeet levisivät Suomeen ja ne olivatkin kestävyydeltään parempia kuin etelästä tulleet serkkunsa. Suurin osa silloisista Suomeen tuoduista uusista lajikkeista tuotiin professori Regelin taimistolta Pietarista. Vielä nykyäänkin suosituimpien lajikkeiden joukossa ovat Harlamovski, Antonovka, Sokerimiron ja kanelit. Venäläiset lajikkeet ovat ilmeisesti risteytyneet jossain vaiheessa Malus baccatan eli marjaomenan ja Malus prunifolian eli siperianomenan kanssa, joilta ne ovat saaneet talvenkestävyyttä. Ruotsalaiset ja saksalaiset lajikkeet ovat polveutuneet "roomalaisista kannoista". Talvikestävyyttä on parannettu kotimaisten perusrunkojen käytöllä. Suomessa yleisin kotipuutarhojen perusrunko on yhä Antonovkan siemenestä kasvatettu, mutta ammattitarhoissa on pari viime vuosikymmentä käytetty paljon kotimaista perusrunkoa, joka on Malus baccatan vapaapölytteinen jälkeläinen.
Tietojen ja taitojen kasvaminen on myös parantanut omenien viljelymahdollisuutta Suomessa. Valtiopomologin virka perustettiin Suomessa vuonna 1893. Viran ensimmäinen haltija oli vaasalainen Aleksandra Smirnoff, jonka pääteos nimeltään Suomen pomologiian käsikirja ilmestyi vuonna 1894. Perustettiin sekä puutarhaseuroja että puutarhakouluja, joista valmistui ammattilaisia. Omenatietoutta jaettiin kansalle ja kohta oli joka talon pihassa yksi omenapuu tai useampia. Suunnitelmallinen ja ammatillinen risteytystoiminta aloitettiin 1800-luvun puolella, ja Suomen Talousseura perusti vuonna 1861 Turun Ruissaloon ensimmäisen suomalaisen hedelmäpuutaimiston. Parikymmentä vuotta myöhemmin Suomen puutarhayhdistys perusti oman taimistonsa Helsinkiin. 1800–1900-lukujen taitteessa myös Viipurin puutarhayhdistys kasvatti omenapuuntaimia ja oli yhteistyössä muiden muassa pietarilaisen Regelin puutaimiston kanssa. Tehokkaaseen jalostukseen päästiin 1950-luvun lopulla, jolloin aloitettu ohjelma jatkuu yhä. Tuolloin valittiin 17 lähinnä venäläistä, kanadalaista ja kotimaista emolajiketta, joita sittemmin valvotusti risteytettiin keskenään. Näin syntyi n. 10 000 tainta, joista nyttemmin n. 200 käytetään emopuuna jatkojalostusta varten.[6]
1980-luvulla taimituotanto keskittyi Helsinki-Turku-Tampere-alueelle taloudellisista syistä. Pohjoisten vyöhykkeiden lajikkeita poistettiin käytöstä ja ne olivat lähellä hävitä sukupuuttoon, jolta niitä ryhdyttiin pelastamaan 1980-luvun lopulla. Pohjoisemmilla vyöhykkeillä usein epäonnistuttiin yritettäessä kasvattaa liian eteläisiä lajikkeita. Epäonnistumisen seurauksena monet menettivät kiinnostuksensa omenanviljelyyn. Tilanne muuttui 1990-luvulla nopeasti, jolloin perustettiin paljon uusia, paikallisia, hedelmäpuihin erikoistuneita taimistoja. Nyt saatavilla on taas n. 300 omenalajiketta, joista 10 menestyy jopa Lapin läänin alueella. Suomalainen omenalajikkeisto on maailmanlaajuisesti ainutlaatuinen. Ainoastaan Kanadan kylmien seutujen omenalajikkeisto on siihen verrattava.
Suomen liityttyä Euroopan unioniin omenan tullisuoja poistui ja suomalaiselle omenanviljelykselle ennustettiin jopa kadotusta. Kuluttajat ovat kuitenkin arvostaneet kotimaista omenaa ja ostaneet sitä huolimatta siitä, että se on hinnakkaampaa kuin ulkomainen kilpailijansa. Ammattiviljelyksillä omenaa tuotetaan Suomessa pääosin Ahvenanmaalla, Varsinais-Suomessa ja Uudellamaalla. Sato on vuosittain 2,5–3 miljoonaa kilogrammaa. Suomeen tuodaan omenoita vuodessa 40–50 miljoonaa kilogrammaa ja kotitarveviljelystä on vain arvioita, jotka liikkuvat muutamassa kymmenessä miljoonassa kilogrammassa.
Ammattiviljelmillä on viime vuosina Suomessa alettu käyttää ns. kääpiöiviä ja puolikääpiöiviä omenapuita, jotka kasvavat ainoastaan 2–2,5 metriä korkeiksi. Ne ovat runsassatoisia ja niiden tuottamien hedelmien poiminta ja hoitotoimet ovat vähemmän työtäitä, kuin korkeilla, isoksi kasvavilla omenapuilla. Lisäksi hedelmät ovat niissä suurempia, paremmin värittyneitä ja muotopuhtaampia.[7].
Omenan puuaines on painavaa ja kovaa, itse asiassa kovempaa kuin muiden Suomessa kasvavien puiden. Puuaines on esimerkiksi soitinrakentajien suosiossa.[8]
Tarhaomenapuu (Malus domestica) on omenapuiden (Malus) sukuun kuuluva kasvi. Sen hedelmä, omena, on valkeamaltoinen ja syötävä. Kypsänä pinta on punainen, vihreä tai keltainen tai niiden sekoitus.
Tarhaomenapuu kasvaa villinä varsinkin Keski-Aasiassa. Sitä viljellään yleisesti lähes kaikkialla lauhkeassa ilmastovyöhykkeessä.
Kasvitieteellisesti omena on epähedelmä, koska sen pääosa ei ole muodostunut emin sikiäimestä vaan kukkapohjuksesta. Kun omenapuun kukkapohjus kasvaa omenaksi, sikiäin ja siinä olevat siemenet jäävät sen sisään ja siitä tulee omenan siemenkota, joka siis on omenapuun varsinainen hedelmä termin kasvitieteellisessä merkityksessä.
Omena on parhaiten Suomessa hyvällä menestyksellä viljeltävä hedelmäpuu. Tarhaomenapuun leikkaukseen kestää kolme vuotta sen istutuksesta.
De appel (Malus domestica Borkh.) is een boom uit het geslacht Malus, waaraan de vooral op het noordelijk halfrond algemeen bekende handappels groeien. De appel groeit in de gematigde streken.
De appel werd al 10.000 v.Chr. in Europa in het wild verzameld en al in het Nabije Oosten geteeld in 4000 v.Chr. Waarschijnlijk is de appel langs de oude zijderoute verspreid, omdat ook het genencentrum van de appel in de omgeving van deze route ligt. De eetbare handappel is het eindresultaat van een eeuwenlang proces van kruising in Centraal-Azië, waar meer dan 25 wilde appelsoorten voorkomen. Geselecteerde rassen werden later in stand gehouden door de door Chinezen uitgevonden techniek van enting.
Ten tijde van de Oude Grieken en Romeinen tussen de achtste eeuw v.Chr. en de vijfde eeuw na Chr. was er een florerende teelt van appels. De Romeinen hebben deze rassen verder verspreid over West-Europa. Later is dit gevolgd door verschillende herintroducties vanuit het genencentrum. In de negentiende eeuw hadden vele steden in Europa en Nederland hun eigen rassen. Deze rassen waren zoet of halfzuur, verschillend gekleurd en met verschillende vormen en grootte. Enkele voorbeelden hiervan zijn 'Lunterse Pippeling', 'Brabantse Bellefleur', 'Groninger Kroon', 'Eijsdener Klumpke' en 'Gronsvelder Klumpke'. Europeanen introduceerden de appel in Noord-Amerika . Met het verdwijnen van de hoogstamboomgaarden zijn veel rassen weer verloren gegaan. De verschillende pomologische verenigingen in Nederland proberen zo veel mogelijk oude rassen in stand te houden.
De boom bloeit afhankelijk van het ras gemiddeld van half april tot eind mei.[1] Tijdens de bloei kan er nachtvorstschade optreden, doordat de bloemen bevriezen en dus niet kunnen uitgroeien tot vruchten. Ook jonge vruchten kunnen beschadigd worden. Nachtvorstschade kan voorkomen worden door bij 0,5 °C met beregenen te beginnen en door te gaan tot de temperatuur boven nul is gekomen. Door de vrijkomende stollingswarmte blijvende de met ijs bedekte bloemen en bloemknoppen rondom de nul graden.[2]
Niet bevroren bloesem
Bruinzwart geworden stijlen en stampers door nachtvorstschade
Zie Malus voor het hoofdartikel over dit onderwerp. In Nederland komt alleen de wilde appel (Malus sylvestris) voor. Hij is uiterst zeldzaam en groeit alleen hier en daar nog op de Veluwe, langs beken in de Achterhoek en Drenthe en op de heuvelrand bij Nijmegen. In bermen en bosranden komen wel regelmatig verwilderde handappels voor die hun oorsprong vinden in een weggeworpen klokhuis.
Er bestaan duizenden appelrassen, terwijl er ook nog steeds nieuwe rassen verschijnen.
Zie Lijst van appelrassen De bladeren kunnen aangetast worden door onder andere de schimmels meeldauw en schurft. De stam en de takken door vruchtboomkanker (Nectria galligena). De vruchten door onder andere Monilia-rot en Botrytis-rot.
Insecten tasten naast de bladeren en bloemknoppen ook de vruchten aan. Enkele insecten zijn de bladrollers (o.a. fruitmot Cydia pomonella), appelbloedluis, bladluis en appelzaagwesp.
Sinds het eind van de jaren 1990 komt in Nederland in toenemende mate de heksenbezemziekte voor in appelbomen. De oorzaak is aantasting door fytoplasmen. Overdracht kan gebeuren door enten van een aangetaste boom te gebruiken en door zuigende insecten zoals de appelbladvlo of de cicade Fiebriella florii.[3]
Externe link
Zoek appel in het WikiWoordenboek op. 
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Malus domestica op Wikimedia Commons. De appel (Malus domestica Borkh.) is een boom uit het geslacht Malus, waaraan de vooral op het noordelijk halfrond algemeen bekende handappels groeien. De appel groeit in de gematigde streken.
Hasło w Wikisłowniku Jabłoń domowa (Malus domestica Borkh.) – gatunek rośliny z rodziny różowatych. Jest to gatunek który powstał w wyniku samoczynnego krzyżowania dwóch dziko rosnących na Kaukazie jabłoni – Malus pumila Mill. oraz Malus sylvestris Mill., a następnie w wyniku działań hodowlanych człowieka uzupełnionego o geny kilku innych naturalnie występujących w Azji i Europie gatunków[2]. Należy do najbardziej popularnych w uprawie drzew owocowych w strefie klimatu umiarkowanego.
Jest gatunkiem łatwo się krzyżującym z innymi jabłoniami przez co spotyka się czasem mieszańce wzdłuż dróg, w zadrzewieniach śródpolnych i w czyżniach. Kwitnie na przełomie od kwietnia i maja[3]. Jest rośliną owadopylną i miododajną.
W uprawie są liczne (ok. 10 tys.) odmiany hodowlane jabłoni domowej. W Polsce rośnie ok. 40 mln jabłoni, które dostarczają ok. 2–2,5 mln ton owoców[9].
Struktura odmianowa jabłoni uprawianych w Polsce w 2012 roku przedstawiała się następująco[10]:
Według raportu z kwalifikacji materiału szkółkarskiego przeprowadzonego przez Państwowa Inspekcja Ochrony Roślin i Nasiennictwa w 2011 roku największą liczbę roślin w szkółkach sadowniczych miały odmiany[11]:
Światowa produkcja jabłek wynosi ok. 75,6 milionów ton. Do największych producentów jabłek należą: Chiny (47,6% światowej produkcji w 2011 roku), Stany Zjednoczone (5,6%) i Turcja (3,8%). Polskie sadownictwo w 2011 roku miało 3,3% udział w światowej produkcji jabłek. Wielkość produkcji jabłek w Polsce ze względu na ryzyko przyrodnicze podlega znacznym wahaniom. W latach 2001–2010 w dwóch latach (2004 i 2010) produkcja wyniosła mniej niż 2 mln ton, natomiast w trzech latach (2004, 2008 i 2009) przekroczyła 2,5 mln ton. Rekordowym rokiem był 2008 kiedy zebrano 2 mln 831 tys. ton, co uplasowało Polskę na trzecim miejscu na świecie[12]
10 największych producentów jabłek w 2011 roku[12]Jabłoń domowa (Malus domestica Borkh.) – gatunek rośliny z rodziny różowatych. Jest to gatunek który powstał w wyniku samoczynnego krzyżowania dwóch dziko rosnących na Kaukazie jabłoni – Malus pumila Mill. oraz Malus sylvestris Mill., a następnie w wyniku działań hodowlanych człowieka uzupełnionego o geny kilku innych naturalnie występujących w Azji i Europie gatunków. Należy do najbardziej popularnych w uprawie drzew owocowych w strefie klimatu umiarkowanego.
Mărul este o specie de plante din familia Rosaceae. Această specie cuprinde între 44 și 55 de soiuri, care se prezintă ca pomi sau arbuști. Varietățile de măr cresc în zona temperată nordică din Europa, Asia și America de Nord, printre acestea existând un număr mare de hibrizi.
Cea mai răspândită formă a mărului este mărul de cultură.
Chiar dacă este un aliment, calitățile sale terapeutice sunt cunoscute încă din timpuri străvechi. Plinius cel Bătrân îl recomandă în bolile de stomac, iar ceva mai târziu, călugărița Hildegard von Bingen recomandă mărul contra migrenelor, a durerilor de ficat și de splină.[necesită citare]
Mărul are acțiune tonică, diuretică, uricolitică, depurativă, antiseptică, intestinală, laxativă. Este indicat în astenie, surmenaj, convalescență, graviditate, anemie, reumatism, gută, litiază urică, hepatită, colibaciloză, stări febrile, ulcer gastric, gastrite, insomnie, diabet și altele.[necesită citare]
Partea comestibilă a mărului este receptaculul (o prelungire a codiței), iar fructul în sine este ceea ce se numește în termeni populari „cotor”, parte care în cele mai multe cazuri nu este comestibilă.
Cercetările sugerează că merele pot reduce riscul de cancer la colon, cancerul de prostată și cancerul pulmonar.[2] Cojile de mere conțin acid ursolic, care, pe baza experimentelor pe șobolani, crește masa mușchilor scheletici și a țesutul adipos brun, de asemenea scade grăsimea de culoare albă, reduce obezitate, intoleranța la glucoză și steatoza hepatică.[3]
China 33.263.000 35.985.000 37.000.000 2 
Statele Unite ale Americii 4.214.599 4.275.108 4.110.046 3 
Turcia 2.600.000 2.680.075 2.889.000 4 
Polonia 1.877.906 2.493.078 2.877.000 5 
India 1.777.200 2.891.000 2.203.000 6 
Italia 2.204.972 2.411.201 1.991.312 7 
Iran 1.662.430 1.842.972 1.700.000 8 
Chile 1.624.242 1.588.347 1.625.000 9 
Rusia 992.000 1.200.000 1.403.000 10 
Franța 1.778.433 1.857.349 1.382.901 — Lumea 60.271.191 65.800.145 63.454.495 Sursă: FAO [4] În lume există peste 7.500 de soiuri de mere, iar în România există aproape 60 de soiuri de mere recunoscute oficial.[5] Printre soiurile de mere din România se pot enumera: [6]
Soiul de mere „Idared“.
Mar Starkrimson, Bot de iepure, cultivat in Panciu, VN
Soiul de mere "Ionatan"
Soiul "Golden delicios"
Mărul este o specie de plante din familia Rosaceae. Această specie cuprinde între 44 și 55 de soiuri, care se prezintă ca pomi sau arbuști. Varietățile de măr cresc în zona temperată nordică din Europa, Asia și America de Nord, printre acestea existând un număr mare de hibrizi.
Cea mai răspândită formă a mărului este mărul de cultură.
Äppelträd, eller trädgårdsapel, (Malus domestica) är en domesticerad art i familjen rosväxter och är ett av de mest odlade fruktträden. Arten ingår i Apelsläktet och familjen rosväxter.[3][4] Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.[3]
Tidigare ansågs arten vildapel (M. sylvestris) ha spelat stor roll i utvecklingen av det odlade äppelträdet, men numera anses en annan art, M. sieversii från Centralasien ha spelat större roll.[5]
Trädet, ibland kallat apel, är relativt litet, cirka 5–12 meter högt, med en rikt förgrenad krona. Det översållas i maj–juni av vita eller rosa blommor. Äppelträdets blomhylle, särskilt kronan, har samma form som hos vilda, enkla rosor, det vill säga 5 fria, likformiga, oskaftade kronblad av omvänt äggrund form.
I Sverige finns två äppelarter som räknas till vår vilda flora: vildapel (Malus silvestris) och apel eller äpple (Malus domestica). Apeln härstammar ursprungligen från Malus sieversii som ännu växer vild i Centralasiens bergstrakter. När och hur apeln kom till Sverige vet vi inte, kanske via människor som kom invandrande.
Förr fick äppelsorterna ofta namn efter yttre och inre egenskaper som kantäpple, glasäpple, druväpple och järnäpple.
Den vilda apeln förekommer i Norden ganska allmänt i lövdungar och hagar inom södra och mellersta Sverige och Norge (upp till Gästrikland och Trondheimsfjorden) samt sydvästliga Finland. Den finns också på skogskullar över hela Europa och Nordasien. Man kan urskilja varieteter med kala och med gråludna blad och fruktämnen.
Äppelträden är tydliga exempel på den stora förändring och rika formväxling som domesticering (odling) kan medföra hos en växtart. De vilda formerna är ofta höga träd (upp till 10 m) med en del kvistar utbildade till kraftiga tornar. Vildaplarna utgör därför ofta en stor del av de törnsnår, som frodas på torra ställen i lundar och skogsbryn, fredade som de genom sin beväpning är mot människans och de större djurens angrepp. Även vildäpplena blir därigenom svåra att komma åt, så länge de sitter kvar på trädet. De vilda frukterna är även som mogna för kärva och beska för att människor ska vilja äta dem. Men det finns några allätande djur som äter de frukter som fallit till marken, till exempel älg, vildsvin, grävling och kråka. Jämför dessa vilda äppelträd med de låga, yvigt greniga äppelträden i en fruktträdgård och deras saftiga äpplen med sin friska syra och behagliga doft. I Sverige och Finland skördas mogna trädgårdsäpplen ända upp till 63° nordlig bredd (ungefär vid Sundsvall och Kuopio) och i Norge ännu nordligare. Redan i förhistorisk tid fanns både vilda och odlade äppelträd i Europa. Man har upptäckt att pålbyggnadsfolken vid södra och mellersta Europas sjöar använde vildäpplen och gömde dem, skurna på längden och torkade, som vinterförråd. Vildäpplena är användbara till äppelvin (cider). I England har 50 000 fat cider under ett år utvunnits av vilda äpplen på ett område av 150 km2.
Äppelträdets ved är bra till träsniderier. Det är hårt och segt, har en fin yta och blekbrun eller gulaktig färg.
De flesta äppelträd har ympats till en rot av en annan sort, en så kallad grundstam. När man odlar äpplen, är det viktigt vilken grundstam trädet har. Rotens egenskaper påverkar nämligen äppelträdets utseende och flera andra viktiga egenskaper.
Ett vildväxande äppelträd på egen rot är ofta runt 10 meter högt. För att få ett mindre träd kan man ympa det på en svagväxande grundstam, till exempel grundstam M9. Det färdigvuxna trädet blir då 3 à 4 meter högt.
Typen av grundstam påverkar även bland annat mängden frukt, härdighet, tid för invintrande. I plantbutiker säljs vanligen äppelträd som är ympade på A2 eller den lite nyare B9
Vid inympning av andra sorter uppe i kronan är det lämpligt att kombinera samma typer av äpplen, alltså helst ympa sommaräpplen på andra sommaräpplen och senare sorter på senare sorter. Till exempel sägs hållbarheten bli sämre för vinterfrukt som ympas in på sommarfruktträd.
Blomman har ca 20 ståndare och 1 pistill med 5 märken. Färgen på blomman är oftast vit och rosa. Äppelträdet är beroende av insekter för sin pollinering, och ger bra med nektar och pollen till bin och andra insekter.[6][7]
Äpplen är knytnävsstora och söta (sura förekommer [8]) vanligen röda, gula eller gröna skenfrukter som äts i hela världen.[9] De kan ätas både råa och tillagade.[8]
Wikimedia Commons har media som rör Äppelträd.
Wiktionary har ett uppslag om äppelträd.
Wikispecies har information om Malus pumila.
Äppelträd, eller trädgårdsapel, (Malus domestica) är en domesticerad art i familjen rosväxter och är ett av de mest odlade fruktträden. Arten ingår i Apelsläktet och familjen rosväxter. Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.
Tidigare ansågs arten vildapel (M. sylvestris) ha spelat stor roll i utvecklingen av det odlade äppelträdet, men numera anses en annan art, M. sieversii från Centralasien ha spelat större roll.
Рослина 4-12 м заввишки, з щільними кронами.
Листя 3-10 см завдовжки, чергові, прості, з зубчастим краєм.
Квіти мають п'ять пелюсток, які можуть бути білими, рожевими або червоними; зазвичай з червоними тичинками. Цвітіння відбувається навесні і варіюється значно залежно від підвиду і сорту.
→ Основна стаття: Яблуко
Яблука були улюбленим фруктом стародавніх греків і римлян, вони символізували любов. Для стародавніх кельтів з'їсти яблуко означало отримати знання предків і, в результаті, безсмертя.
Саме яблуко було мірою багатьох речей, і коли в середньовічній Європі з'являвся черговий заморський «фрукт», його насамперед порівнювали з яблуком: помідор, наприклад, удостоївся честі прозватися «золотим яблуком», а картопля — всього лише «чортовим». Яблуко брало участь у людській історії так несподівано, що подекуди ми про це навіть не підозрюємо. Наприклад, йому ми зобов'язані появою губної помади (до речі, її назва походить саме від французького pomme — «яблуко»): відомий кардинал Рішельє дуже любив запах стиглих яблук, і одного разу попросив аптекаря приготувати з них мазь для губ.
За підрахунками учених, сьогодні яблуневі сади займають на землі п'ять мільйонів гектарів (значно більше всіх інших фруктів!), при цьому ближче до Півночі дев'ять дерев з кожних десяти плодових — це яблуні.
Сорти яблуні за термінами споживання плодів у свіжому вигляді діляться на літні, осінні і зимові[1]. У літніх сортів знімна стиглість плодів збігається із споживчою, тобто, плоди, зняті з дерева, одразу придатні до вживання[1]. У лісостеповій зоні України у літніх сортів вона настає в третій декаді липня — першій половині серпня, осінніх сортів — у другій половині серпня-перших двох декадах вересня і у зимових сортів — в третій декаді вересня — першій половині жовтня. Зимові сорти дають найбільш лежкі плоди. Вони в підвалі без холодильних установок можуть зберігатися до травня червня і навіть до нового врожаю. Залежно від погодних та кліматичних умов термін знімної зрілості і лежкість плодів одного й того ж сорту може істотно змінюватися[1]. Чим далі на південь, тим раніше настає знімна зрілість плодів. Нижче викладається коротка господарська і біологічна характеристика найбільш поширених і перспективних сортів цієї породи[1].
Папіровка. Ранньолітній сорт, районований в усіх областях України, за винятком Криму[1]. Знімна стиглість плодів настає в третій декаді липня. Дерева дуже зимостійкі, скороплідні, при перевантаженні плодами переходять на періодичне плодоношення, плоди дрібнішають[1]. Стійкість до парші та борошнистої роси висока, в загущених насадженнях плоди пошкоджуються плодовою гнилизною, при затримці зі зніманням осипаються, отримуючи ушкодження, сильно помітні на світлій шкірці[1].
Мелба. Зимостійкий сорт. Плоди дозрівають на початку серпня, відрізняються високими смаковими якостями. Дерева середніх розмірів, врожайні, скороплідні[1]. У вологі роки досить сильно уражуються паршею, тому вимагають хімічного захисту від хвороб[1].
Слава переможцям. Літній або піздньолітній сорт. Сорт досить зимостійкий, але недостатньо посухостійкий, що і позначається на обсипаємості плодів. Дерева врожайні, зимостійкі, з високою якістю плодів.
Антонівка звичайна. Ранньоосінній сорт, особливо поширений в полісській зоні. Дерева відрізняються високою зимостійкістю, врожайністю, слабо пошкоджуються паршею. Плодоносить періодично. Плоди порівняно недовго зберігаються, але хороші для мочіння і технічної переробки. Дерева цього сорту часто використовують для перещеплення в крону слабозимостійких сортів.[1]
Уелс. Американський, зимостійкий, пізньоосінній сорт. Дерева дуже врожайні, скороплідні, стійкі до парші та інших захворювань. Плодоносять періодично. Плоди красиві, середніх розмірів, смачні, але осипаються, особливо при нестачі вологи і запізненні із збиранням, зберігаються до січня.[1]
Пепінка золотава. Сорт Млеєвської дослідної станції садівництва. Дерева середніх розмірів, відрізняються скороплідністю, високою врожайністю, але пошкоджуються паршею і борошнистою росою. Плоди великі, хороших смакових якостей, зеленувато-золотисті зі світло-червоним рум'янцем.[1]
Макінтош. Дуже хороший пізньоосінній сорт канадського походження. Районований майже у всіх зонах України, але на присадибних ділянках може вирощуватися тільки із застосуванням пестицидів для боротьби з паршею.[1]
Сніговий кальвіль. Найпоширеніший зимовий сорт, районований в усіх областях України, за винятком Закарпатської і Кримської. Дерева відрізняються високою зимостійкістю щорічним і рясним плодоношенням, стійкі до захворювань.[1]
Джонатан. Сорт з США. В Україні районований майже у всіх областях. Плоди високих смакових якостей. Дерева відрізняються скороплідністю, високою врожайністю, схильні до загущення, пошкоджуються борошнистою росою, в суворі зими підмерзають, вимагають досить зволожених і родючих ґрунтів. Плоди високих смакових якостей. Не втрачають смакових якостей до травня. При високих врожаях дрібнішають.[1]
Бойкен. Пізньозимовий сорт західноєвропейського походження, районований в поліській та лісостеповій зонах. Дерева середньорослі, високоврожайні, з незагущеною кроною, починають плодоносити на 5-6-й рік, уражуються борошнистою росою, особливо в південних областях. Плоди великі або середньої величини, зберігаються довго, але кислі.[1]
Ренет Симиренка. Сорт пізньозимовий терміну, широко поширений. В Україні не районований тільки а поліській та карпатській зонах. Відрізняється скороплідністю, високою врожайністю, хорошим смаком і лежкістю плодів. Найголовніший недолік сорту — низька стійкість до хвороб, особливо до парші. Для отримання високоякісних плодів необхідно застосування пестицидів і отрут проти хвороб.
Делішес. Сорт американського походження, все більшого поширення набуває в південних, південно-заході області України та в Закарпатті. У більш північних районах для нього не вистачає тепла, тому плоди, особливо в холодне літо, не досягають смакових якостей, притаманних сорту. Дерева скороплідний, високоврожайні, можуть підмерзати, пошкоджуються борошнистою росою і паршею.[1]
Делішес і його клони. З основного сорту отримані клони з гарнішим забарвленням плодів (Ред делішес, Старкінг, Рояль ред делішес, Річаред та ін.) Всі ці сорти відрізняються малим вмістом органічних кислот (0,20-0,25%) в плодах і тому солодкі на смак. Сорт Старкінг з цієї групи у свою чергу дав ряд почкових мутацій, що відрізняються скороплідністю, низьким ростом дерев, кільчаточний типом плодоношення та іншими цінними якостями. Цю групу називають спуровими сортами (Старкрімеон, Велспур, Редепур, Старкепур та ін.) Всі спурові і неспурові сорти групи делішес дають плоди високої якості тільки в південних районах при достатній кількості тепла і вологи.[1]
Зимове Плесецького. Плоди великі, плоскі з яскраво-червоним покривним забарвленням, доброго смаку, зберігаються до травня — червня. Дерева зимостійкі, високоврожайні, відносно стійкі до грибних захворювань. Районований у Хмельницькій, Вінницькій, Полтавській, Сумській і Рівненській областях.[1]
Київське зимове. Плоди середнього розміру, покриті смугастим рум'янцем, доброго смаку, зберігаються до травня. Дерева зимостійкі, високоврожайні, стійкі до парші. Районований у Вінницькій, Черкаській і Жітомирській областях.[1]
Зимове лимонне. Плоди середнього розміру, світло-зелене, іноді із слабкою засмагою, смак задовільний і хороший, найкращий у східній частині лісостепової зони. Дерева зимостійкі, відносно стійкі до парші. Районований у Полтавській, Харківській і Сумській областях.[1]
Антор (спуровий сорт). Плоди середнього розміру, покриті червоним розмитим рум'янцем, доброго смаку, зберігаються до лютого — березня. Дерева слаборослі, зимостійкі, скороплідні, кільчастого типу плодоношення, стійкі до парші. Районований у Київській області.[1]
Зоря Поділля. Плоди середніх розмірів, яскраво забарвлені, хороших смакових якостей, зберігаються ло квітня. Дерева врожайні, частково пошкоджуються паршею. Сорт районований в Луганській, Кіровоградській та Сумській областях. Перспективний для Лісостепу України.[1]
Ренетне Дуки. Плоди середнього розміру або великі, яскраво забарвлені, доброго смаку, зберігаються до травня. Дерева високоврожайні, зимостійкі, стійкі до грибних захворювань. Перспективний для Лісостепу України.[1]
Росавка. Український пізній зимовий сорт[2]. Плоди великі, світло-зеленого забарвлення з темно-червоним рум'янцем, який вкриває більшу площину поверхні плоду. Районований у Лісостеп, Степ, перспективний для Полісся[3].
Рубінове Дуки. Плоди рубіновою забарвлення, середнього розміру, доброго смаку, зберігаються до квітня. Дерева, як і у попереднього сорту, середньорослі, зимостійкі, врожайні, стійкі до парші. Сорт перспективний для південних і південно-західних областей.[1]
Муцу. Пізньозимовий японський сорт, відносно зимостійкий і стійкий до парші в умовах Лісостепу України. Дерева скороплідні, врожайні, середніх розмірів. Плоди великі, світло-жовті, іноді мають слабкий рум'янець, дуже смачні, зберігаються до травня. Перспективний для Степу н Лісостепу.[1]
Ундіне. Пізньозимовий сорт з Німеччини. Плоди середніх розмірів, зеленувато-жовті з червоно-коричневим рум'янцем, зберігаються до нового врожаю, гарного смаку. Дерева зимостійкі, не ушкоджуються паршею, трохи виражена періодичність плодоношення. Перспективний для лісостепової та поліської зон.[1]
Кід орданж ред. Новозеландський сорт, перспективний для Степу та Лісостепу України. Чим далі на північ, тим більше йому не вистачає тепла. Плоди доброго смаку в південних районах. Дерева невисокі, скороплідні, високоврожайні, стійкі до парші.[1]
Джонаред. Клон сорту Джонатан, що відрізняється від нього більш забарвленими плодами, дещо кращим їх смаком, особливо в більш північних районах. Як і Джонатан, пошкоджується борошнистою росою.[1]
Джонаголд. Отриманий від схрещування Голден Делішес з Джонатаном. Плоди середнього розміру подовжено-конічної форми, з довгими плодоніжками, мають гарне розмите покривне забарвлення, смачні, зберігаються до травня. Стійкість до грибних захворювань відносно висока. Перспективний для Лісостепу та Степу України.[1]
Сари Синап. Промисловий сорт високої врожайності з бочковидними плодами середньої величини, добре витримують перевезення і довге зберігання. Пошкоджується паршею.
Кандиль Синап. Урожайний сорт, з великими циліндричними плодами, пофарбованими яскравим рум'янцем, цінний промисловий сорт, придатний для експорту. Недолік Кандиль-Сиапу — легка обсипаємість плодів з дерева, необхідна посадка в захищених від вітру місцях.
Ред делішес (red delicious) Це один з класичних сортів — одне з найпопулярніших яблук для десерту. Цей плід у формі серця важко сплутати з плодами інших сортів. Темно-карміновий, витончений, з міцною глянсовою шкіркою. Хрусткі яблука з ніжним солодким смаком і біло-кремовою соковитою м'якоттю краще всього підходять для салатів. «Делішес» довгий час зберігається.
Голден делішес (golden delicious) Це яблуко підходить для всього. Цими солодкими, соковитими і хрусткими яблуками можна ласувати просто так, використовувати у випічці і для салатів. Аромат у цього сорту яблук густий, схожий на грушевий. Їх м'якоть залишається білосніжною довше за будь-які інші яблука.
Гала (gala) Дозріває цей сорт в кінці серпня. Його гладка, блискуча шкірка може мати різні кольори: лимонно-жовті, вогненно-оранжеві та червоні. Яблука Гала хрусткі, з щільною і соковитою м'якоттю, ароматні і солодкі. Яблуко виділяє аромат свіжості, горіхів і карамелі. В основному, яблука вживають просто так або для салатів і соусів. Не зважаючи на те, що збирають їх рано, плоди добре зберігаються в холодильнику до лютого-березня.
Фуджі (fuji) Дозріває в кінці жовтня. «Фуджі» — справжня екзотика родом з Японії. Фуджі добре підходить для використання у випічці і салатах. Яблука фуджі округлі, червоний-малинового кольору з хрусткою соковитою м'якоттю і прекрасним солодким смаком. Цей зимовий сорт яблук в звичайних умовах зберігається чотири місяці. У холодильнику він здатний зберігати свіжість і щільність до травня.
Гренні Сміт (granny smith) Кругле яблуко насиченого яскраво-зеленого кольору із щільною шкіркою, незвичайно кислим смаком і твердою м'якоттю. Ці яблука підходять як для використання в кулінарії, так і для вживання в свіжому вигляді. Але особливо Гранні Сміт хороші в пирогах. Цей сорт ще називають — «зелений тонік».
Бреберн (braeburn) Це солодке, пряне яблуко. Гамма кольорів — від оранжевого до червоного на жовтому тлі. Міцне, соковите, хрустке щільне яблуко.
Пінк леді (pink lady) Яблуко з щільною, хрусткою м'якоттю і незвичайним кислуватим смаком. Його можна використовувати і просто так, і в салатах, соусах та випічці. Пінк Леді — один з останніх за часом збирання сортів, його збирають в кінці жовтня. Прохолодні осінні ночі додають цьому сорту його рожевий колір, завдяки якому яблуко отримало свою назву.
Bài này nói về loài thực vật theo tên khoa học. Về loại quả, xem Táo tây
Malus domestica là một loài cây rụng lá trong họ Hoa hồng được biết đến vì quả ngọt của nó (quả táo tây). Nó được trồng trên toàn thế giới như một cây ăn quả, và là những loài được trồng rộng rãi nhất trong chi Hải đường (Malus). Cây táo có nguồn gốc ở Trung Á, nơi tổ tiên của nó - loài táo dại Tân Cương - vẫn còn tồn tại cho đến ngày hôm nay.
Cây táo tây cao khoảng 3–12 m, tán rộng và rậm.[4] Đến thu cây rụng lá. Lá táo hình bầu dục, rộng 3–6 cm, dài 5–12 cm; đầu lá thắt nhọn với cuống lá (petiole) khoảng 2–5 cm. Rìa lá dạng răng cưa.
Hoa táo nở vào mùa xuân cùng lúc khi mầm lá nhú. Hoa sắc trắng, có khi pha chút màu hồng rồi phai dần. Hoa có năm cánh, đường kính 2,5-3,5 cm. Trái chín vào mùa thu và thường có đường kính cỡ 5–9 cm. Ruột táo bổ ra có năm "múi" (carpel) chia thành ngôi sao năm cánh. Mỗi múi có 1-3 hột.[4]
Cây táo tây (Malus domestica) có nguồn gốc là loài táo dại Tân Cương (Malus sieversii) ở Trung Á, hiện vẫn còn mọc ở vùng núi Trung Á, phía nam của Kazakhstan, Kyrgyzstan, Tajikistan, và Tân Cương, Trung Quốc.[4][5]. Việc gieo trồng táo, nhiều khả năng bắt đầu từ hai cánh rừng của dãy núi Thiên Sơn, tiến triển trong một thời gian dài, cho phép dung hợp các gen từ loài khác vào những hạt giống thụ phấn. Nhờ trao đổi gien đáng kể với loài Malus sylvestris, đã tạo ra các quần thể hiện tại của loài táo thường là liên quan nhiều hơn đến crabapples hơn là với nguyên bản táo dại Malus sieversii.[6][7]
Có hơn 7500 giống táo trồng với nhiều đặc tính mong muốn. Các giống táo trồng có năng xuất và kích thước cây khác nhau, kể cả khi mọc từ cùng loại gốc ghép.[8]
Trong năm 2010, một tập đoàn của Ý thông báo họ đã giải mã hoàn chỉnh bộ gien của quả táo khi hợp tác với các nhà sinh học chuyên về gien làm vườn tại Đại học bang Washington,[9] sử dụng giống táo Golden delicious.[10] Có khoảng 57.000 gien, số lượng cao nhất của bất cứ bộ gien thực vật được nghiên cứu cho đến nay[11], thậm chí nhiều hơn số bộ gien của con người (khoảng 30.000).[12] Sự hiểu biết mới này về bộ gien của loài táo sẽ giúp các nhà khoa học trong việc xác định các gien và các biến thể gien chống bệnh tật và hạn hán, và các đặc tính mong muốn khác. Hiểu biết về các gien đằng sau những đặc điểm này sẽ cho phép các nhà khoa học thực hiện nhân giống chọn lọc tốt hơn. Giải mã bộ gien cũng cung cấp bằng chứng rằng Malus sieversii là tổ tiên hoang dã của táo tây - một vấn đề gây tranh cãi từ lâu trong cộng đồng khoa học.[13]
Hoa táo
Vườn ươm
Một quả táo đỏ
.jpg)
Quả của nhiều giống táo khác nhau
-02.jpg)
-02.jpg)
.jpg)
_23.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|accessdate= (trợ giúp) |dateformat= (trợ giúp) Bài này nói về loài thực vật theo tên khoa học. Về loại quả, xem Táo tây
Malus domestica là một loài cây rụng lá trong họ Hoa hồng được biết đến vì quả ngọt của nó (quả táo tây). Nó được trồng trên toàn thế giới như một cây ăn quả, và là những loài được trồng rộng rãi nhất trong chi Hải đường (Malus). Cây táo có nguồn gốc ở Trung Á, nơi tổ tiên của nó - loài táo dại Tân Cương - vẫn còn tồn tại cho đến ngày hôm nay.
Я́блоня дома́шняя (лат. Malus domestica) — вид деревьев из рода Яблоня семейства Розовые. Широко распространённое плодовое дерево, выращиваемое ради его плодов — яблок.
В 2010 году группой учёных из разных стран расшифрован полный геном яблони домашней (сорт Голден Делишес). Он содержит около 57 тысяч генов[2]. Также по ДНК-анализу установлено, что известные 2500 сортов яблони домашней происходят от яблони Сиверса[3][4][5][6]. Тем не менее, другой ДНК-анализ показал, что дикая лесная яблоня также внесла существенный вклад в происхождение яблони домашней[7].
С яблоней и яблоками связано множество преданий и легенд. К примеру, существует поверье, что яблоко было причиной первородного греха (хотя в Книге Бытие речь о яблоке не идёт). Также известен древнегреческий миф о яблоке раздора. Бытует легенда о том, что именно яблоко, упавшее на голову Ньютона, послужило причиной к открытию закона всемирного тяготения…
По данным Национального центра биотехнологической информации:
По данным The Plant List[8]:
Долговечное растение, живёт до 100 лет, дикорастущие экземпляры — до 300 лет.
Начинает плодоносить (в зависимости от сорта и условий культуры) обычно на 4—12-й год, продуктивный период — 40—50 лет. Плодоношение на концах укороченных ветвей (кольчатках, копьецах, плодовых прутиках). Цветёт в апреле-мае. Цветение продолжается 8—12 суток. Опыление — перекрёстное. При обильном цветении завязывается и развивается до зрелых плодов около 30 % завязей, остальные осыпаются (неоплодотворённые завязи, и в июне — плоды).
Формула цветка: 
∗ K ( 5 ) C 5 A ∞ G ( 5 ¯ ) {displaystyle ast K_{(5)};C_{5};A_{infty };G_{({overline {5}})};} 
Яблоня зимостойка и морозостойка (выдерживает до −42 °C), произрастает на разных почвах. Недостаток влаги, минерального питания, весенние заморозки и другие неблагоприятные факторы приводят к значительному осыпанию завязей.
Родина яблони домашней — территория современного Казахстана и Киргизии.
Яблони имеют преимущественно шарообразные плоды различных цветов (красные, зелёные или жёлтые) и размеров — от горошины до 15 см в диаметре.
По времени созревания отличают летние, осенние и зимние сорта, более поздние сорта отличаются хорошей стойкостью.
Плоды содержат яблочную, винную, лимонную и другие органические кислоты, сахара (глюкозу, сахарозу и другие), витамины С, А, В1, каротин, дубильные и пектиновые вещества, микроэлементы (железо, калий, кальций, магний и другие), эфирное масло, и другие вещества.
Плоды употребляют в свежем виде и в виде сухофруктов; они пригодны также для различных видов переработки: получения соков, компотов, киселей и плодового вина, сидра, приготовления варенья, а благодаря содержанию пектина — джемов, повидла, желе и мусса. Яблоки запекают с сахаром в тесте, приготовляют начинки для пирогов, тортов и пирожных, очень популярны яблочные пироги.
Сушеные яблоки являются хорошим источником легкоусваиваемых сахаров (содержат от 8 до 15 %), микроэлементов (до 0,5 % различных минеральных солей), а в семенах одного среднего плода содержится около суточной нормы иода
Например, яблоки антоновского сорта в 100 граммах при калорийности в 48 ккал. содержат: 0,3 гр. белков, 11,5 гр. углеводов, 0,02 мг витамина B1, 4,9 мг витамина С, 16 мг кальция и 86 мг калия.
Плоды дикорастущих видов в основном перерабатывают.
Неочищенные необработанные яблоки
(Пищевая ценность в 100g)
Яблоня домашняя даёт медоносным пчёлам очень ценный весенний взяток нектара. Жёлтый, иногда темновато-жёлтый мёд из нектара с цветков яблони ароматен, приятного вкуса, но более жидкий, чем из нектара цветущих летом растений[10].
Яблоко раздора в древнегреческой мифологии — золотое яблоко с надписью «прекраснейшей», которое подбросила богиня раздора Эрида на свадебном пиру смертного Пелея и богини Фетиды за то, что её забыли пригласить на эту свадьбу. Гера, Афина и Афродита стали претендовать на это яблоко. Богини попросили Зевса решить этот спор, но Зевс повелел Гермесу передать яблоко Парису, чтобы тот присудил яблоко достойнейшей (суд Париса). Гера пообещала Парису власть и богатство, Афина — мудрость и воинскую славу, а Афродита — отдать в жены самую красивую женщину. И Парис признал самой прекрасной из богинь Афродиту. Исполняя своё обещание, богиня помогла Парису похитить самую красивую из смертных женщин — Елену, супругу спартанского царя Менелая. С этого похищения началась Троянская война.
Райское яблоко— христианский символ греха, запретный искусительний плод, росший в раю, которым дьявол в образе Змея-искусителя соблазнил Еву. Хотя в Библии яблоко не упоминается, возможно, что запретный плод стал ассоциироваться с ним из-за омонимичности латинских слов malum «зло» и mālum «яблоко».
Молодильное яблоко — предмет славянских сказок, делающий молодым того, кто его съест.
Яблочный Спас — русское название христианского праздника Преображение Господне, в который по традиции освящаются новые сборы плодов и ягод, в дни предшествующей недели в Греции собираются первые урожаи винограда, в садах центральной России созревают первые яблоки и сливы.
Я́блоня дома́шняя (лат. Malus domestica) — вид деревьев из рода Яблоня семейства Розовые. Широко распространённое плодовое дерево, выращиваемое ради его плодов — яблок.
В 2010 году группой учёных из разных стран расшифрован полный геном яблони домашней (сорт Голден Делишес). Он содержит около 57 тысяч генов. Также по ДНК-анализу установлено, что известные 2500 сортов яблони домашней происходят от яблони Сиверса. Тем не менее, другой ДНК-анализ показал, что дикая лесная яблоня также внесла существенный вклад в происхождение яблони домашней.
С яблоней и яблоками связано множество преданий и легенд. К примеру, существует поверье, что яблоко было причиной первородного греха (хотя в Книге Бытие речь о яблоке не идёт). Также известен древнегреческий миф о яблоке раздора. Бытует легенда о том, что именно яблоко, упавшее на голову Ньютона, послужило причиной к открытию закона всемирного тяготения…
_2.jpg)
