Image of Dog Tapeworm
Creatures » » Animals » » Flatworms » » Cestodes » » Taeniidae »

Dog Tapeworm

Echinococcus granulosus (Batsch 1786) Batsch 1786

Echinococcus granulosus ( Catalan; Valencian )

provided by wikipedia CA

Echinococcus granulosus, anomenat cuc de la hidátide, és un cestode que parasita l'intestí prim de cànids en la seva forma adulta, i del bestiar oví en la seva fase larvària (cisticerc), encara que de forma secundària o accidental els cisticercs també parasiten molts altres animals, incloent al bestiar caprí, boví, equí, porcí, alguns rosegadors, cérvols, ants, marsupials, així com als primats i a l'home, produint la hidatidosi o equinococcosi quística,[1] en la qual cosa radica la seva importància com a agent patogen. E. granulosus té una diversitat genotípica i fenotípica molt àmplia.[2]

El paràsit predomina a zones rurals on abunda la ramaderia basada en el pasturatge i té caràcter endèmic entre molts grups de població nòmades, seminòmades i transhumants.[3]

El cuc adult és una de les tènies més petites, ja que la seva estròbila (cos del paràsit) mesura uns 5 mil·límetres de llarg (de 2 a 6 mm) i posseeix 3 a 5 proglotis (segments). L'E. granulosus té quatre ventoses en el seu escòlex (cap), com tots els ciclofilïdeus, i posseeix, distintivament, un rostellum amb usualment 30 a 36 ganxos (28 a 50), en doble filera. La vida mitjana dels paràsits adults oscil·la entre 6 i 30 mesos.

El seu genoma està format per nou parells de cromosomes i té 151,6 milions de parells de bases que codifiquen 11.325 gens.[4]

Els ous d'E. granulosus presents en els excrements canins poden contaminar una àrea molt gran, ja que tenen una capa externa adherent i poden ser transportats mecànicament per mosques, formigues i altres d'insectes copròfags i/o que efectuïn la seva oviposició sobre la femta, afavorint la possibilitat de ser ingerides pel bestiar. La supervivència dels ous potencialment infecciosos depèn de la temperatura i de la humitat relativa ambiental. En condicions favorables poden mantenir-se viables dos anys i mig a 2ºC, 3 setmanes a 30ºC, més de 200 dies a 6ºC ° i 32 dies a at 10-21ºC, però són sensibles a la dessecació i a l'acció directa de la radiació solar. Es mantenen vius un temps considerable en fòmits domèstics sense desinfectar. No resisteixen les solucions d'hipoclorit de sodi a l'1% ni les de glutaraldehid al 2%.[5] Generalment, en pastures de zones temperades i amb una humitat moderada, jardins o llocs amb aigua i/o sorra mullada sobreviuen dos o tres mesos.[6]

Habitualment, l'albendazole, el mebendazole, el praziquantel (emprat sobretot en gossos) i l'oxfendazole (en bestiar)[7] són fàrmacs que actuen amb eficàcia contra aquest cestode.[8]

Existeixen mètodes basats en la tècnica de la PCR múltiple que permeten simultàniament detectar i genotipificar E. granulosus, un avenç que facilita molt l'estudi epidemiològic temporal-espacial del paràsit.[9]

Referències

  1. Armiñanzas C, Gutiérrez-Cuadra M, Fariñas MC «Hidatidosis: aspectos epidemiológicos, clínicos, diagnósticos y terapéuticos» (en castellà). Rev Esp Quimioter, 2015 Jun; 28 (3), pp: 116-124. ISSN: 0214-3429. PMID: 26032995 [Consulta: 29 setembre 2018].
  2. Romig T, Ebi D, Wassermann M «Taxonomy and molecular epidemiology of Echinococcus granulosus 'sensu lato'» (en anglès). Vet Parasitol, 2015 Oct 30; 213 (3-4), pp: 76-84. DOI: 10.1016/j.vetpar.2015.07.035. ISSN: 0304-4017. PMID: 26264250 [Consulta: 29 setembre 2018].
  3. Craig P, Mastin A, van Kesteren F, Boufana B «Echinococcus granulosus: Epidemiology and state-of-the-art of diagnostics in animals» (en anglès). Vet Parasitol, 2015 Oct 30; 213 (3-4), pp: 132-148. DOI: 10.1016/j.vetpar.2015.07.028. ISSN: 0304-4017. PMID: 26321135 [Consulta: 29 setembre 2018].
  4. Zheng H, Zhang W, Zhang L, Zhang Z, et al «The genome of the hydatid tapeworm Echinococcus granulosus» (en anglès). Nat Genet, 2013 Oct; 45 (10), pp: 1168-1175. DOI: 10.1038/ng.2757. ISSN: 1546-1718. PMID: 24013640 [Consulta: 29 setembre 2018].
  5. Office of Laboratory Security «Echinococcus granulosus» (en anglès). Infectious Substances: Material Safety Data Sheet, MSDSonline. Public Health Agency of Canada, 2001; Gen, pàgs: 9 [Consulta: 2 octubre 2018].
  6. Thevenet PS, Jensen O, Drut R, Cerrone GE, et al «Viability and infectiousness of eggs of Echinococcus granulosus aged under natural conditions of inferior arid climate» (en anglès). Vet Parasitol, 2005 Oct 10; 133 (1), pp: 71-77. DOI: 10.1016/j.vetpar.2005.05.048. ISSN: 0304-4017. PMID: 15994009 [Consulta: 30 setembre 2018].
  7. PubChem «Oxfendazole» (en anglès). Compound Summary. National Center for Biotechnology Information, US National Library of Medicine, 2018 Set 29; CID 40854 (rev), pàgs: 33 [Consulta: 2 octubre 2018].
  8. Gavidia CM, Gonzalez AE, Barron EA, Ninaquispe B, et al «Evaluation of oxfendazole, praziquantel and albendazole against cystic echinococcosis: a randomized clinical trial in naturally infected sheep» (en anglès). PLoS Negl Trop Dis, 2010 Feb 23; 4 (2), pp: e616. DOI: 10.1371/journal.pntd.0000616. ISSN: 2826409. PMID: 20186332 [Consulta: 2 octubre 2018].
  9. Boubaker G, Macchiaroli N, Prada L, Cucher MA, et al «A multiplex PCR for the simultaneous detection and genotyping of the Echinococcus granulosus complex» (en anglès). PLoS Negl Trop Dis, 2013 Gen; 7 (1), pp: e2017. DOI: 10.1371/journal.pntd.0002017. PMC: 3547860. PMID: 23350011 [Consulta: 30 setembre 2018].

Enllaços externs

 src= A Wikimedia Commons hi ha contingut multimèdia relatiu a: Echinococcus granulosus Modifica l'enllaç a Wikidata
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autors i editors de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia CA

Echinococcus granulosus: Brief Summary ( Catalan; Valencian )

provided by wikipedia CA

Echinococcus granulosus, anomenat cuc de la hidátide, és un cestode que parasita l'intestí prim de cànids en la seva forma adulta, i del bestiar oví en la seva fase larvària (cisticerc), encara que de forma secundària o accidental els cisticercs també parasiten molts altres animals, incloent al bestiar caprí, boví, equí, porcí, alguns rosegadors, cérvols, ants, marsupials, així com als primats i a l'home, produint la hidatidosi o equinococcosi quística, en la qual cosa radica la seva importància com a agent patogen. E. granulosus té una diversitat genotípica i fenotípica molt àmplia.

El paràsit predomina a zones rurals on abunda la ramaderia basada en el pasturatge i té caràcter endèmic entre molts grups de població nòmades, seminòmades i transhumants.

El cuc adult és una de les tènies més petites, ja que la seva estròbila (cos del paràsit) mesura uns 5 mil·límetres de llarg (de 2 a 6 mm) i posseeix 3 a 5 proglotis (segments). L'E. granulosus té quatre ventoses en el seu escòlex (cap), com tots els ciclofilïdeus, i posseeix, distintivament, un rostellum amb usualment 30 a 36 ganxos (28 a 50), en doble filera. La vida mitjana dels paràsits adults oscil·la entre 6 i 30 mesos.

El seu genoma està format per nou parells de cromosomes i té 151,6 milions de parells de bases que codifiquen 11.325 gens.

Els ous d'E. granulosus presents en els excrements canins poden contaminar una àrea molt gran, ja que tenen una capa externa adherent i poden ser transportats mecànicament per mosques, formigues i altres d'insectes copròfags i/o que efectuïn la seva oviposició sobre la femta, afavorint la possibilitat de ser ingerides pel bestiar. La supervivència dels ous potencialment infecciosos depèn de la temperatura i de la humitat relativa ambiental. En condicions favorables poden mantenir-se viables dos anys i mig a 2ºC, 3 setmanes a 30ºC, més de 200 dies a 6ºC ° i 32 dies a at 10-21ºC, però són sensibles a la dessecació i a l'acció directa de la radiació solar. Es mantenen vius un temps considerable en fòmits domèstics sense desinfectar. No resisteixen les solucions d'hipoclorit de sodi a l'1% ni les de glutaraldehid al 2%. Generalment, en pastures de zones temperades i amb una humitat moderada, jardins o llocs amb aigua i/o sorra mullada sobreviuen dos o tres mesos.

Habitualment, l'albendazole, el mebendazole, el praziquantel (emprat sobretot en gossos) i l'oxfendazole (en bestiar) són fàrmacs que actuen amb eficàcia contra aquest cestode.

Existeixen mètodes basats en la tècnica de la PCR múltiple que permeten simultàniament detectar i genotipificar E. granulosus, un avenç que facilita molt l'estudi epidemiològic temporal-espacial del paràsit.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autors i editors de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia CA

Měchožil zhoubný ( Czech )

provided by wikipedia CZ

Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice z čeledi Taeniidae s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, u kterých tvoří měchýřovité larvocysty o průměru 1–15 cm.[1][2] E. granulosus se vyskytuje kosmopolitně, mezi oblasti s vysokým endemickým výskytem patří například oblast Středomoří, Blízký východ, jižní polovina Latinské Ameriky.[3] Člověk se může nakazit vajíčky E. granulosus jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí E. granulosus je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění charakterizované přítomností velkých cyst v játrech, plicích nebo jiných orgánech se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza.[1] Původně se druh členil na genotypy, dnes se rozlišuje 5 samostatných druhů: E. granulosus sensu stricto, E. equinus, E. ortleppi, E. canadensis a E. felidis.[4] Okolo 88 % případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1 (E. granulosus s. s.), jenž cirkuluje mezi psy a ovcemi. Zbylých 12 % případů u lidí způsobuje E. canadensis (genotypy 6 a 7).[5]

Výskyt E. granulosus na území ČR je vzácný. V letech 2005–2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu, prasat a ovcí na jateční prohlídce.[6] V České republice je cystická echinokokóza u lidí diagnostikována sporadicky a většinou se jedná o nákazu importovanou ze zahraničí.[3]

Morfologie a vývojový cyklus

ilustrovaný pes, ovce, člověk a stádia echinokoka
Vývojový cyklus měchožila zhoubného
larvální stádia tasemnic
Protoskolexy jsou zárodky tasemnic měchožila zhoubného uvnitř cysty

Dospělé tasemnice jsou dorsoventrálně zploštělé a jejich tělo je tvořeno skolexem (hlavička) a pouze třemi proglotidy (články) o celkové délce 2−7 mm.[1] Poslední článek je největší a obsahuje plně vyvinutou dělohu[7] s vajíčky. Skolex je vybaven čtyřmi přísavkami a jednou řadou háčků. Dospělci E. granulosus jsou uchyceni pomocí skolexu na sliznici tenkého střeva definitivního hostitele (pes).[1] Dospělci přijímají živiny ze střevního obsahu přes tegument[p 1]. Počet dospělců v tenkém střevě definitivního hostitele je většinou ve stovkách. Přítomnost dospělců ve střevě psa způsobuje jen omezenou lokální imunitní reakci ve střevě a samotná infekce psů je tak zcela bez klinických projevů. Vajíčka z terminálních článků E. granulosus se uvolňují kontinuálně do prostředí spolu s trusem. Vajíčka jsou kulatá o velikosti 32–40 µm, morfologicky neodlišitelná od vajíček rodu Taenia. Uvnitř vajíčka je larva zvaná „onkosféra“ se šesti háčky obklopená radiálně žíhanou vrstvou označovanou jako „embryofor“.[2] U infikovaných psů mohou vajíčka ulpívat na srsti nebo se při samočištění psů mohou dostat např. na tlamu či jazyk psů.[3] Vajíčka v prostředí kontaminují travnatý porost a půdu v místech kálení či pohybu nakažených psů. Mezihostitel (nejčastěji ovce) se nakazí pozřením vajíček na pastvě. V tenkém střevě se z vajíček líhne larva (onkosféra), jež penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do orgánů – u ovcí nejčastěji do jater nebo plic.[1] V játrech uchycená onkosféra dá vzniknout měchýřkovité cystě (hydatida). Z vnitřní tzv. zárodečné vrstvy se oddělují menší dceřiné cysty, jež se uvolňují do tekutého vnitřního prostoru cysty. V dceřiných cystách se formují zárodky malých tasemnic, tzv. protoskolexy.[1] Dochází zde k nepohlavnímu rozmnožování. Z jednoho vajíčka, respektive jedné onkosféry se tak vyvine jedna cysta ale s mnoha protoskolexy.[8] Cysty rostou pomalu a mohou dosáhnout značných rozměrů – nejčastěji mezi 1–15 cm, avšak cysty o průměru 20 cm a více nejsou výjimkou.[1] Zralá cysta je bělavé barvy s tenkou stěnou, obsahuje tekutinu se stovkami až tisíci volných protoskolexů (označuje se „hydatický písek“). Definitivní hostitel se nakazí pozřením orgánů s těmito cystami. V případě domácích zvířat jde o zkrmování orgánů z poraženého dobytka psům. U volně žijících zvířat jde o klasický cyklus býložravecpredátor.[1]

Vybrané biologické vlastnosti

Velikost genomu E. granulosus se pohybuje okolo 150 MBp. Počet genů se odhaduje mezi 10 300 až 11 300.[9] Zajímavostí u tasemnic rodu Echinococcus je přítomnost nediferencovaných tzv. zárodečných buněk, jež jsou jakousi obdobou kmenových buněk u savců. Zárodečné buňky jsou přítomny jak uvnitř vajíčka v onkosféře, tak v zárodečné vrstvě cysty a zárodku protoskolexu. Hrají významnou roli v metamorfóze z onkosféry v cystu, ale i při samotném růstu cysty a tvorbě protoskolexů.[10] Překvapivý byl i objev protinádorového působení mucinových peptidů E. granulosus. Tyto mucinové peptidy stimulují Th1-imunitní odpověď a činnost NK-buněk. Tato studie naznačuje, že nové vakcíny proti nádorům by se mohly připravovat z látek produkovaných parazity.[11]

Systematika v rámci druhu E. granulosus

Bylo popsáno celkem 11 různých genotypů E. granulosus. Jednotlivé genotypy se od sebe liší hostitelským spektrem a rozšířením. Morfologické rozdíly jsou minimální. Nejrozšířenějším genotypem měchožila zhoubného je genotyp 1 (G1, také označovaný jako E. granulosus sensu stricto). Globálně je G1 zodpovědný za 88 % případů CE u lidí. Genotypy G6 a G7 jsou původci 11 % případů CE u lidí.[5] Ostatní genotypy byly hlášeny jako původci onemocnění zcela sporadicky nebo u nich není žádný zoonotický potenciál.

Fylogenetické studie však vedly k vyčlenění některých genotypů E. granulosus do samostaných druhů. Všechny druhy způsobující CE se dnes označují jako Echinococcus granulosus sensu lato. Genotypy 1 až 3 patří k druhu E. granulosus sensu stricto.[4] Koňský genotyp G4 patří k druhu E. equinus. Africký kmen objevený u lvů se nyní označuje jako E. felidis. U velbloudího genotypu G6 a prasečího G7 byla prokázána blízká příbuznost s jelením G8 a G10. Dle některých autorů se tak na základě fylogenetických analýz řadí genotypy G6, G7, G8 a G10 do nového druhu Echinococcus canadensis.[12] Jiní autoři se kloní k rozdělení do dvou druhů: E. intermedius (G6/G7) a E. canadensis (G8/G10).[13][14] Lymbery et al. (2015) navrhuje členění do tří druhů: E. intermedius (G6/G7), Echinococcus borealis (G8) a E. canadensis (G10).[15] Systematika v rámci genotypů G6, G7, G8 a G10 tak zůstává dosud nevyřešena.[16] Genotyp G9 popsaný u pacientů s CE v Polsku[17] byl později identifikován jako G7 a samotná existence G9 tak byla zpochybněna.[5] V roce 2016 byl z jednoho pacienta s CE v Etiopii izolován zcela nový genotyp označovaný jako GOmo. Má se za to, že se jedná o jakýsi přechod mezi E. granulosus sensu stricto (G1-G3) a lvím kmenen E. felidis a pravděpodobně se vyskytuje pouze u volně žijících zvířat.[18] Přehled genotypů E. granulosus, jejich hostitelů a geografické rozšíření je shrnuto v tabulce níže.

Přehled genotypů Echinococcus granulosus sensu lato (tabulka sestavena dle několika publikací[1][12][5]) Druh Genotyp Mezihostitel Definitivní hostitel Rozšíření Infekce člověka E. granulosus s. s. G1 ovce, koza, skot, prase, velbloud, klokanovití pes, liška, dingo, šakal, hyena kosmopolitní ano E. granulosus s. s. G2 ovce, skot (?) pes, liška Tasmánie, Argentina ano E. granulosus s. s. G3 buvol pes Asie ? E. equinus G4 koňovití pes Evropa, Blízký východ, Jižní Afrika ne E. ortleppi G5 skot, buvol, ovce, koza pes Evropa, Jižní Afrika, Indie, Nepal,

Sri Lanka, Rusko

ano E. canadensis G6 velbloud, skot, koza pes Střední východ, Írán, Afrika, Čína,

Nepál, Argentina

ano E. canadensis G7 prase pes Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko, Pobaltské země, Argentina ano E. canadensis G8 jelenovití vlk, pes Severní Amerika, Eurasie ano E. canadensis G10 jelenovití vlk, pes Skandinávie, Pobaltí, Rusko ano E. felidis lví kmen zebra, pakůň, prase bradavičnaté,

buvol, antilopy

lev Afrika ?

Epidemiologie

Typy cyklů

stádo ovcí s ovčáckým psem a ovčí plíce
Schematicky zobrazený cyklus měchožila zhoubného (šipky ukazují směr přenosu)

Vývojový cyklus měchožila zhoubného existuje ve dvou hlavních formách. Domestikovaný cyklus, ve kterém je definitivním hostitelem pes domácí a mezihostitelem domácí kopytnatci. V sylvatickém cyklu je definitivním hostitelem volně žijící psovitá šelma a mezihostitelem volně žijící kopytnatci. Jednotlivé formy cyklů se mohou prolínat. Například domestikovaný cyklus v podobě pes–ovce je rozšířen v řadě oblastí s intenzivním pastevectvím. Ovšem v Austrálii se od ovcí často nakazí i volně žijící psi dingo, kteří potom mohou šířit tasemnici do volné přírody na klokany. Naopak u sylvatického cyklu známého např. ze Skandinávie (genotypy 8 a 10), kde echinokok koluje výhradně mezi vlky a soby polárními, může sporadicky dojít k infekci loveckých psů. Největší riziko z hlediska přenosu CE na člověka představuje domestikovaný cyklus pes–ovce[1].

Faktory ovlivňující přenos

U domestikovaného cyklu pes–ovce hraje z hlediska přenosu zcela zásadní roli zkrmování vnitřností porážených infikovaných ovcí psům. V rozvojových zemích, ale i na venkově některých vyspělých zemí (např. ve Středomoří) se domácí přežvýkavci často porážejí přímo v hospodářstvích, kde se chovají, a to bez jakékoli veterinární prohlídky. Vnitřnosti porážených zvířat se buď používají cíleně ke zkrmení psům, nebo se nechávají ležet volně na zemi a jsou tak psům dostupné.[1] Sociokulturní faktory, jako jsou např. náboženské rituály nebo kulturní tradice, také přispívají k šíření parazita. Například ve studii v Kosovu bylo prokázáno, že muslimský svátek obětování zvyšuje incidenci echinokokózy u tamních psů. V Kosovu na venkově jsou během tohoto svátku tradičně poráženy starší ovce, kozy či skot přímo v domácnostech. Orgány z poraženého dobytka jsou pak zkrmovány domácím psům.[19] Velmi silná korelace mezi zimním zkrmováním vnitřností psům a vysokou promořeností psů echinokokem byla pozorována v Tibetu.[20] Rovněž incidence CE u lidí může někdy být ovlivněna etnickou příslušností.[19]

Vnější faktory, jako je vlhkost a teplota, mají vliv pouze na délku přežívání a infektivitu vajíček E. granulosus v prostředí, ale nijak neregulují populaci parazita. Vajíčka v dostatečně vlhkém prostředí přežívají několik týdnů až měsíců bez ohledu na teplotu. Při vyschnutí však ihned hynou, respektive ztrácejí infekceschopnost. Vajíčka E. granulosus se s trusem infikovaných psů mohou dostat do půdy, vody nebo na travnatý porost. K šíření vajíček v prostředí by mohli přispívat i ptáci, brouci a mouchy.[1] Například mouchy bzučivky, které často sedají na trus zvířat, mohou pravděpodobně mechanicky přenášet vajíčka na další travnatý porost, ovocné plody a zeleninu.[21] Člověk se nakazí perorálně (ústy) při nedostatečné hygieně, konzumací neumyté zeleniny a ovoce či pitím vody kontaminované vajíčky. Rovněž se uvádí přímý kontakt se psem. Vajíčka měchožila totiž často ulpívají na srsti psa v oblasti řitě, stehen, tlamy či končetin.[1]

 src=
Příčný řez stěnou cysty Echinococcus granulosus

Rozšíření

Výskyt E. granulosus byl dokumentován minimálně ve 100 zemích na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nicméně problém CE u lidí se týká především zemí s vysokým endemickým výskytem. Mezi tyto oblasti patří oblast Středozemního moře, Rusko, Blízký východ, Čína, severní a východní část Afriky a jižní polovina Latinské Ameriky. Incidence CE v některých evropských zemích se pohybuje od méně než jednoho případu po více než 8 případů na 100 000 obyvatel ročně.[1] Rizikové faktory a demografické údaje ve vztahu k CE se liší mezi studiemi. Například v Lotyšsku bylo mezi lety 2002 a 2012 diagnostikováno celkem 93 pacientů s CE. Z toho 73 % byly ženy ve věku 56–65 let, 72 % pacientů pocházelo z venkova, 56 % vlastnilo psa a 35 % chovalo dobytek.[22] V Jordánsku a Kyrgyzstánu byla jako rizikový faktor uváděna pitná voda.[1] Naopak ve Walesu nebyl prokázán žádný vztah mezi přítomností psa či farmařením a onemocněním CE u lidí.[23]

Výskyt v ČR

E. granulosus se na území ČR vyskytuje sporadicky a zejména o výskytu u zvířat není mnoho informací. Údaje o výskytu u psů a volně žijících psovitých chybějí. Dle údajů z veterinárních prohlídek provedených v letech 2005–2007 byly cysty E. granulosus v ČR evidovány celkem u 6 kusů skotu, 267 prasat a 33 ovcí. S ohledem na počet porážených zvířat za rok (skot cca 200 000, prasata 2 600 000, ovce a kozy 10 000) se jedná o zanedbatelný výskyt.[6] V 70. letech 20. století byl dokumentován jeden případ cystické echinokokózy u kamzíka horského v Lužických horách.[24] V období 1987–2014 Národní referenční laboratoř pro tkáňové helmintózy vyšetřila serologicky na přítomnost protilátek proti E. granulosus celkem 23 078 lidí, přičemž nákaza byla potvrzena u 81 pacientů. Z toho 31 pacientů s CE bylo české národnosti. U většiny pacientů se cysty lokalizovaly v játrech. Pouze u několika z těchto případů uváděli pacienti v anamnéze, že nikdy nevycestovali do zahraničí, a tudíž se mohlo jednat o autochtonní infekci.[25]

Klinické příznaky

U definitivních hostitelů s dospělými tasemnicemi ve střevě se nevyskytují žádné klinické projevy, a to ani při vysokých počtech (tisíce) tasemnic. Měchožil zhoubný je tak nebezpečný pouze ve formě larvocysty (hydatida) v orgánech mezihostitele (kopytnatci a člověk).[2]

Klinické příznaky u lidí

7 ultrasonografických snímků
Příklady různých typů cyst u pacientů s CE při ultrazvukovém vyšetření

Inkubační doba cystické echinokokózy (CE) se pohybuje od 1 roku do 20 let. Nemoc je proto diagnostikována mnohem častěji u dospělých než u mladistvých a dětí. Vzhledem k délce života člověka v porovnaní s kopytnatci mohou larvocysty u lidí dorůstat daleko větších rozměrů než u zvířat. Nejčastěji jsou diagnostikovány cysty velikosti 1–15 cm. Byly dokumentovány i cysty o průměru větším než 20 cm. Největší zdokumentovaná cysta u člověka na světě měřila 45 × 35 × 25 cm.[26] U většiny pacientů (40–80 %) bývají cysty solitérní – tedy jedna cysta v jednom orgánu. Mnohočetné cysty vznikající při uchycení více onkosfér v těle jsou ojedinělé. Nejčastěji zasaženým orgánem jsou játra (69–74 % případů) a dále plíce (18–22 % případů). Průměrný poměr infekcí jater a plic je 2,5 : 1. Záchyt cyst v jiných orgánech je méně častý. Cysty byly zjištěny např. v dutině břišní a pánevní (<5,2 %), ledvinách (<3,7 %), slezině (<3,3 %), svalech a kůži (<2,2 %), mediastinu (<1,1 %), mozku (<0,9 %), kostech (<0,6 %) a vaječnících (<0,2 %).[1]

Klinický obraz nemoci závisí na velikosti a lokalizaci cysty a stavu pacienta. Asymptomatický průběh je nejčastější v prvních několika letech infekce. Studie z Argentiny ukazují, že u lidí s cystou do průměru 4–7,5 cm nejsou zpravidla žádné klinické potíže. Proto také bývají cysty u zdravých nosičů diagnostikovány jako náhodný nález při ultrazvukovém či tomografickém vyšetření.[27][28] Po překonání bezpříznakové fáze se CE projevuje v závislosti na lokalizaci cyst. Cysty v játrech se manifestují bolestí v nadbříšku, zvětšením jater, cholestázou, biliární cirhózou, portální hypertenzí a ascitem. Při prasknutí cysty může dojít k anafylaktickému šoku nebo vzniku sekundární CE – tzn. dojde k rozesetí protoskolexů do dalších orgánů a vzniku dalších cyst.[1] Dle studie z Lotyšska si většina diagnostikovaných pacientů s CE stěžovala na bolesti nebo napětí břicha, nevolnost, žloutenku a svědění kůže.[22] Plicní forma CE se projevuje nejčastěji chronickým kašlem, vykašláváním, dušností, hemoptýzou, zánětem pohrudnice, zánětem plic či vznikem abscesů.[1] Cysty v mozku způsobují neurologické příznaky, jako jsou bolesti hlavy, epileptické záchvaty a kóma.[29]

játra s boulemi
Hydatické cysty v játrech ovce

Klinické příznaky u zvířat

Vzhledem k relativně krátké době života dorůstají cysty u ovcí velikosti ping-pongového míčku, u koní pak míčku tenisového. V oblastech s endemickým výskytem může být prevalence u ovcí až 98%. Cysty se lokalizují přibližně ve stejném poměru v játrech a plicích u ovcí, převážně v játrech u koní a převážně v plicích u skotu. S ohledem na malou velikost cyst nedochází u ovcí k žádným výrazným klinickým projevům.[2] Dle OIE může u infikovaného dobytka docházet ke snížení hmotnostních přírůstků a produkce mléka, kvality vlny a reprodukčních parametrů. Ztráty pro chovatele souvisejí i s konfiskací orgánů na jatkách.[30]

Diagnostika

Diagnostika u lidí

Cystická echinokokóza u lidí se diagnostikuje pomocí zobrazovacích a serologických metod. Ze zobrazovacích metod jde především o ultrasonografické a rentgenové vyšetření, výpočetní tomografii a magnetickou rezonanci. V oblastech s vysokým endemickým výskytem dochází k záchytu cyst často jako náhodného nálezu při ultrazvukovém či rentgenovém vyšetření hrudníku a dutiny břišní indikovaném z jiných důvodů. WHO klasifikuje charakter cyst při ultrazvukovém vyšetření na kategorie aktivní cysty, přechodné stadium a cysty neaktivní. Další standardní vyšetřovací metodou je serologie, která slouží k potvrzení nálezů ze zobrazovacích metod. S využitím nativního nebo rekombinantního antigenu lze detekovat specifické protilátky (IgG) v séru pacientů metodou ELISA nebo metodou Western blot. Senzitivita i specificita metody s rekombinantním 32kDa antigenem je vyšší než s nativním antigenem. Problém nativního antigenu spočívá především ve zkřížené reakci s protilátkami proti příbuznému E. multilocularis.[31]

Diagnostika u psů

Psi a volně žijící psovité šelmy vylučují zralé články s vajíčky nebo již volná vajíčka echinokoka trusem. Přítomnost vajíček E. granulosus v trusu je však velmi kolísavá. Navíc vajíčka nelze morfologicky odlišit od příbuzného rodu Taenia. Proto klasické koprologické vyšetření s izolací vajíček ze vzorku trusu a jejich mikroskopickou identifikací není průkazné a informativní.[2]
V minulosti byla jako standardní diagnostický postup používána pitva psů nebo klystýrování psů. Při pitvě se suspektním psům odebírá tenké střevo, které se promývá. Vzhledem k malé velikosti tasemnic je indikováno mikroskopické vyšetření seškrabů ze sliznice. Specificita tohoto patologického vyšetření je až 100 % v oblastech, kde se nevyskytuje E. multilocularis. V případě výskytu obou druhů na daném území a pro genotypové určení je nutné použít molekulární metody. Sensitivita pitvy je vysoká (až 97 %), u slabých infekcí však klesá a hrozí riziko falešně negativního nálezu. Z intravitálních metod je desítky let používaným postupem tzv. pročištění střev silným projímadlem, kdy je ze střeva vypuzena i část tasemnic. Vyšetřovaní psi jsou umístěni na plastikové podložky (zpravidla velký igelitový pytel) a podává se jim silné rostlinné či chemické (soli) projímadlo. Zpravidla do 30–60 min dochází k evakuaci střevního obsahu, který se následně mikroskopicky vyšetří. Nevýhodou je, že u některých psů dochází k nedostatečnému projímacímu efektu. Krom toho na některé jedince může mít projímadlo i vedlejší toxické účinky. Kvůli vysokému riziku infekce člověka platí jak pro pitevní vyšetření, tak pro metodu s projímadlem přísné bezpečnostně-hygienické zásady (ochranné oděvy, rukavice a roušky).[32]

Z moderních metod se nejčastěji používají koproantigen ELISA anebo koproPCR. Při metodě koproantigen ELISA se ve vzorku trusu detekuje přítomnost specifických antigenů E. granulosus pomocí imuno-enzymatické reakce. Obdobně lze prokázat v trusu i přítomnost DNA metodou PCR. V neposlední řadě lze stanovit specifické protilátky proti E. granulosus v séru infikovaných psů. Serologické vyšetření psů má z uvedených metod nejnižší citlivost.[32]

Diagnostika u domácích přežvýkavců

Cysty měchožila u ovcí, koz a skotu jsou diagnostikovány při veterinární jateční prohlídce, při které se mimo jiné játra a plíce kontrolují zrakem, palpačně a naříznutím. Malé cysty mohou být přehlédnuty. Alternativou může být vyšetření živých zvířat ultrazvukem. To se však provádí jen v endemických oblastech při cíleném screeningu.[32]

Terapie

Při léčbě cystické echinokokózy u lidí se uplatňují 4 základní postupy: chirurgické odstranění cysty, metoda PAIR (drenáž cysty), anthelmintika nebo pouhé pozorování pacienta.[1][33] Chirurgické odstranění je poměrně efektivní, s minimem recidiv. Ne vždy je však chirurgický přístup možný. Navíc vždy existuje malé riziko prasknutí cysty spojené s rozesetím protoskolexů po těle pacienta.[33] Při metodě PAIR (zkratka anglických výrazů: Punction, Aspiration, Injection, Reaspiration) se cysta napíchne kanylou přes kůži pod kontrolou ultrazvuku a odsaje se tekutý obsah s protoskolexy. Dovnitř se poté aplikuje 95% ethanol (nebo silně koncentrovaný roztok soli), jenž zahubí protoskolexy a buňky zárodečné vrstvy cysty. Ethanol se následně odsaje a cysta se nakonec promyje fyziologickým roztokem.[34] Výhodou drenáže cysty je neinvazivnost (není třeba operace). Drenáž je kontraindikována v případě cyst v mozku, srdci nebo páteři, u cyst menších než 5 cm, cyst ležících v blízkosti velkého rozvětvení žlučovodů.[35] Jak chirurgickou, tak drenážní metodu lze podpořit anthelmintickou léčbou. Samostatně se anthelmintika podávají pouze tehdy, pokud nelze aplikovat chirurgii ani drenáž. V těchto případech je doporučována dlouhodobá aplikace albenadazolu (10–15 mg/kg) nebo mebendazolu (40–50 mg/kg) po dobu minimálně 3–6 měsíců. Samostatná anthelmintická terapie však má pouhou asi 30% úspěšnost a vysoký podíl recidiv.[1][33]

Domácí přežvýkavci se neléčí. U psů stačí jednorázová aplikace prazikvantelu.[1]

Prevence a eradikace

5 mikroskopických snímků vajíček a 5 makroskopických snímků jater
Za jedno z preventivních opatření lze považovat tepelnou úpravu vnitřností; experimentální studie ukázala, že minimální doba varu pro bezpečnou devitalizaci protoskolexů je 30 minut[36]

Prevence a eradikace měchožila zhoubného stojí na několika opatřeních. V prvé řadě je to vzdělávání lidí, zejména chovatelů dobytka v endemických oblastech. Cílem je snížit nebo zcela omezit domácí porážky přežvýkavců bez veterinárních prohlídek a především zamezit zkrmovaní čerstvých orgánů psům. Dále sem patří pravidelné odčervování psů (prazikvantel). Existuje i vakcína pro ovce se zhruba 90% účinností. Důležitý je rovněž diagnostický monitoring dobytka a pasteveckých psů.[1][31] Na těchto pilířích je postavena eradikace E. granulosus v chovech dobytka na národní či lokální úrovni. Mezi země s úspěšnou eradikací CE patří Island, Nový Zéland a Tasmánie. Tyto státy mají status země dočasně prosté E. granulosus.[31] Nicméně i 30 let po eradikaci CE v Tasmánii jsou zde stále hlášeny ojedinělé nálezy cyst u skotu.[37] Částečně úspěšný ozdravovací program proběhl v Uruguayi a jednom regionu Argentiny. V ostatních zemích ozdravovací programy zatím selhávají.[31]

V oblastech s endemickým výskytem platí vysoké bezpečnostní požadavky pro lidi manipulující se s kadávery psů a psovitých šelem, jejich střevy či trusem. Ochranné oděvy, gumové rukavice a holínky i roušky jsou nutností zejména při klystýrování psů a manipulaci s kadávery a trusem psů. Dekontaminaci kadáverů, střev a trusu lze provést hlubokým mrazením při teplotách −80 °C minimálně po dobu 48 hodin nebo při −70 °C minimálně po dobu 96 hodin. Vajíčka E. granulosus jsou stále infekční při −20 °C. Inaktivaci vajíček lze provést vysokou teplotou, a to při 60–80 °C po dobu minimálně 5 minut.[1] Jako preventivní opatření se uvádí i tepelná úprava vnitřností z ovcí a koz před zkrmením psům. Minimální doba varu vnitřností nutná k devitalizaci protoskolexů je 30 minut.[38]

Při cestování se psy vyžaduje řada států jako ochranu před zavlečením parazita jejich odčervení širokospektrálními anthelmintiky a prazikvantelem.[31] Povinná dehelmintizace platí pro import psů např. na Island[39], do Tasmánie[40] či Norska[41]. Hlavním smyslem takového opatření je právě ochrana území před zavlečením E. granulosus a E. multilocularis.[42]

Příbuzný druh

Příbuzným druhem je měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis), lidově „liščí tasemnice“, jenž způsobuje alveolární formu echinokokózy u lidí.[43]

Odkazy

Poznámky

  1. Měchožilům chybí trávicí soustava stejně jako všem ostatním tasemnicím.

Reference

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004-01-01, roč. 17, čís. 1, s. 107–135. PMID: 14726458 PMCID: PMC321468. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 0893-8512. PMID 14726458.
  2. a b c d e JACOBS, D.; FOX, M.; GIBBONS, L. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester: Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. S. 126-129.
  3. a b c KOLÁŘOVÁ, L.; STEJSKAL, F. Hydatidóza cystická a alveolární (multilokulární) [online]. [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.
  4. a b THOMPSON, R. C. A. Biology and Systematics of Echinococcus. Advances in Parasitology. 2017, roč. 95, s. 65–109. PMID: 28131366. Dostupné online [cit. 2017-10-05]. ISSN 2163-6079. DOI:10.1016/bs.apar.2016.07.001. PMID 28131366.
  5. a b c d ALVAREZ ROJAS, Cristian A.; ROMIG, Thomas; LIGHTOWLERS, Marshall W. Echinococcus granulosus sensu lato genotypes infecting humans--review of current knowledge. International Journal for Parasitology. 2014-01-01, roč. 44, čís. 1, s. 9–18. PMID: 24269720. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.08.008. PMID 24269720.
  6. a b SVOBODOVÁ, Vlasta. Výskyt tasemnic rodu Echinococcus u zvířat v České republice [online]. [cit. 2016-07-13]. S. 8-9. Dostupné online.
  7. SMRŽ, Jaroslav. Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Praha: Karolinum Press, 2015. 194 s. ISBN 9788024622583.
  8. HORÁK, Petr; VOLF, Petr a kol. Paraziti a jejich biologie. 1.. vyd. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9. S. 189.
  9. ZHENG, Huajun; ZHANG, Wenbao; ZHANG, Liang. The genome of the hydatid tapeworm Echinococcus granulosus. Nature Genetics. 2013-10-01, roč. 45, čís. 10, s. 1168–1175. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1061-4036. DOI:10.1038/ng.2757. (anglicky)
  10. KOZIOL, U.; BREHM, K. Recent advances in Echinococcus genomics and stem cell research. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 92–102. PMID: 26296590. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.031. PMID 26296590.
  11. NOYA, Verónica; BAY, Sylvie; FESTARI, María Florencia. Mucin-like peptides from Echinococcus granulosus induce antitumor activity. International Journal of Oncology. 2013-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 775–784. PMID: 23817837. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1791-2423. DOI:10.3892/ijo.2013.2000. PMID 23817837.
  12. a b NAKAO, Minoru; LAVIKAINEN, Antti; YANAGIDA, Tetsuya. Phylogenetic systematics of the genus Echinococcus (Cestoda: Taeniidae). International Journal for Parasitology. 2013-11-01, roč. 43, čís. 12-13, s. 1017–1029. PMID: 23872521. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.06.002. PMID 23872521.
  13. THOMPSON, R. C. A. The taxonomy, phylogeny and transmission of Echinococcus. Experimental Parasitology. 2008-08-01, roč. 119, čís. 4, s. 439–446. PMID: 18539274. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1090-2449. DOI:10.1016/j.exppara.2008.04.016. PMID 18539274.
  14. SAARMA, U.; JÕGISALU, I.; MOKS, E. A novel phylogeny for the genus Echinococcus, based on nuclear data, challenges relationships based on mitochondrial evidence. Parasitology. 2009-03-01, roč. 136, čís. 3, s. 317–328. PMID: 19154654. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1469-8161. DOI:10.1017/S0031182008005453. PMID 19154654.
  15. LYMBERY, Alan J.; JENKINS, Emily J.; SCHURER, Janna M. Echinococcus canadensis, E. borealis, and E. intermedius. What's in a name?. Trends in Parasitology. 2015-01-01, roč. 31, čís. 1, s. 23–29. PMID: 25440521. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1471-5007. DOI:10.1016/j.pt.2014.11.003. PMID 25440521.
  16. SORIANO, Silvia Viviana; DEBIAGGI, María Florencia; PIERANGELI, Nora Beatriz. First study about the development of adult Echinococcus canadensis G6 genotype of goat origin in experimentally infected dogs. Veterinary Parasitology. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. DOI:10.1016/j.vetpar.2016.08.008.
  17. SCOTT, J.C. a kol. Molecular genetic analysis of human cystic hydatid cases from Poland: identification of a new genotypic group (G9) of Echinococcus granulosus. Parasitology. Roč. 114, čís. 1, s. 37-43. Dostupné online.
  18. WASSERMANN, Marion; WOLDEYES, Daniel; GERBI, Banchwosen Mechal. A novel zoonotic genotype related to Echinococcus granulosus sensu stricto from southern Ethiopia. International Journal for Parasitology. Dostupné online [cit. 2016-08-16]. DOI:10.1016/j.ijpara.2016.04.005.
  19. a b ALISHANI, M.; SHERIFI, K.; REXHEPI, A. The impact of socio-cultural factors on transmission of Taenia spp. and Echinococcus granulosus in Kosovo. Parasitology. 2017/08, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2017-08-16]. ISSN 0031-1820. DOI:10.1017/s0031182017000750.
  20. WANG, Y. H.; ROGAN, M. T.; VUITTON, D. A. Cystic echinococcosis in semi-nomadic pastoral communities in north-west China. Transactions of The Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene. 2001-03-01, roč. 95, čís. 2, s. 153–158. Dostupné online [cit. 2017-08-16]. ISSN 0035-9203. DOI:10.1016/s0035-9203(01)90142-7.
  21. LAWSON, J. R.; GEMMELL, M. A. Transmission of taeniid tapeworm eggs via blowflies to intermediate hosts. Parasitology. 1990-02-01, roč. 100, čís. 01. Dostupné online [cit. 2016-09-12]. ISSN 0031-1820. DOI:10.1017/s0031182000060224.
  22. a b MARCINKUTĖ, Audronė; ŠARKŪNAS, Mindaugas; MOKS, Epp. Echinococcus infections in the Baltic region. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 121–131. PMID: 26324242. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.032. PMID 26324242.
  23. DOWLING, P. M.; TORGERSON, P. R. A cross-sectional survey to analyse the risk factors associated with human cystic echinococcosis in an endemic area of mid-Wales. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2000-04-01, roč. 94, čís. 3, s. 241–245. PMID: 10884868. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 0003-4983. PMID 10884868.
  24. KOTRLÁ, Božena. Parazitózy zvěře. Praha: Academia Praha, 1984. S. 164-165.
  25. KOLÁŘOVÁ, L. RECENT SITUATION ON THE OCCURRENCE OF CYSTIC ECHINOCOCCOSIS IN THE CZECH REPUBLIC [online]. [cit. 2016-07-28]. Dostupné online.
  26. GOLE, Gautam N.; TATI, Shekar Y.; BASHETTY, Sujeethkumar. Pedunculated giant hepatic hydatid cyst: Largest ever reported. Tropical Parasitology. 2011-07-01, roč. 1, čís. 2, s. 132–134. PMID: 23507808 PMCID: PMC3593491. Dostupné online [cit. 2016-09-04]. ISSN 2229-5070. DOI:10.4103/2229-5070.86966. PMID 23507808.
  27. LARRIEU, E. J.; FRIDER, B. Human cystic echinococcosis: contributions to the natural history of the disease. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2001-10-01, roč. 95, čís. 7, s. 679–687. PMID: 11784421. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0003-4983. DOI:10.1080/00034980120094730. PMID 11784421.
  28. FRIDER, B.; LARRIEU, E.; ODRIOZOLA, M. Long-term outcome of asymptomatic liver hydatidosis. Journal of Hepatology. 1999-02-01, roč. 30, čís. 2, s. 228–231. PMID: 10068100. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0168-8278. PMID 10068100.
  29. FINSTERER, J.; AUER, H. Parasitoses of the human central nervous system. Journal of Helminthology. 2013-09-01, roč. 87, čís. 3, s. 257–270. PMID: 23046708. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 1475-2697. DOI:10.1017/S0022149X12000600. PMID 23046708.
  30. ANONYM. Echinococcosis or Hydatidosis [online]. OIE [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.
  31. a b c d e CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007-06-01, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. PMID: 17521591. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1473-3099. DOI:10.1016/S1473-3099(07)70134-2. PMID 17521591.
  32. a b c CRAIG, Philip; MASTIN, Alexander; VAN KESTEREN, Freya. Echinococcus granulosus: Epidemiology and state-of-the-art of diagnostics in animals. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 132–148. PMID: 26321135. Dostupné online [cit. 2016-07-19]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.028. PMID 26321135.
  33. a b c BRUNETTI, Enrico; GARCIA, Hector H.; JUNGHANSS, Thomas. Cystic echinococcosis: chronic, complex, and still neglected. PLoS neglected tropical diseases. 2011-07-01, roč. 5, čís. 7, s. e1146. PMID: 21814584 PMCID: PMC3144181. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 1935-2735. DOI:10.1371/journal.pntd.0001146. PMID 21814584.
  34. KHUROO, Mohammad Sultan; WANI, Nazir A.; JAVID, Gul. Percutaneous Drainage Compared with Surgery for Hepatic Hydatid Cysts. New England Journal of Medicine. 1997-09-25, roč. 337, čís. 13, s. 881–887. PMID: 9302302. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 0028-4793. DOI:10.1056/NEJM199709253371303. PMID 9302302.
  35. PAIR: Puncture, Aspiration, Injection, Re-Aspiration. An option for the treatment of Cystic Echinococcosis [online]. WHO [cit. 2016-07-24]. Dostupné online.
  36. LI, Jun; WU, Chuanchuan; WANG, Hui. Boiling sheep liver or lung for 30 minutes is necessary and sufficient to kill Echinococcus granulosus protoscoleces in hydatid cysts. Parasite (Paris, France). 2014-01-01, roč. 21, s. 64. PMID: 25456565 PMCID: PMC4251422. Dostupné online [cit. 2016-12-29]. ISSN 1776-1042. DOI:10.1051/parasite/2014064. PMID 25456565.
  37. JENKINS, D. Echinococcus granulosus in Tasmania, still there despite 30 years of control! [online]. [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.
  38. LI, Jun; WU, Chuanchuan; WANG, Hui. Boiling sheep liver or lung for 30 minutes is necessary and sufficient to kill Echinococcus granulosus protoscoleces in hydatid cysts. Parasite. 2014-01-01, roč. 21. PMID: 25456565 PMCID: PMC4251422. Dostupné online [cit. 2016-07-31]. ISSN 1252-607X. DOI:10.1051/parasite/2014064. PMID 25456565.
  39. Matvælastofnun | Live animals. www.mast.is [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
  40. Hydatid Disease. dpipwe.tas.gov.au [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
  41. Norway - Pet Passport - Current Dog and Cat Import Requirements. www.pettravel.com [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
  42. Importation of dogs to Iceland [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online.
  43. Měchožil zhoubný. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2017 [cit. 9. 11. 2017]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id43813/

Literatura

  • JACOBS, Dennis; FOX, Mark; GIBBONS, Lynda, HERMOSILA, Carlos:. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester: Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. (anglicky)
  • ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004, čís. 17, s. 107–135. Dostupné online. (anglicky)
  • CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W. et al. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. Dostupné online. ISSN 1473-3099. (anglicky)

Externí odkazy

Videa

Česky

  • Hydatidóza. Sborník z odborného semináře echinokokové infekce [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online.
  • Měchožil zhoubný. BioLib [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online.

Anglicky

  • What is Echinococcosis or Hydatidosis?. OIE [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
  • Echinococcosis. CDC [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autoři a editory
original
visit source
partner site
wikipedia CZ

Měchožil zhoubný: Brief Summary ( Czech )

provided by wikipedia CZ

Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice z čeledi Taeniidae s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, u kterých tvoří měchýřovité larvocysty o průměru 1–15 cm. E. granulosus se vyskytuje kosmopolitně, mezi oblasti s vysokým endemickým výskytem patří například oblast Středomoří, Blízký východ, jižní polovina Latinské Ameriky. Člověk se může nakazit vajíčky E. granulosus jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí E. granulosus je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění charakterizované přítomností velkých cyst v játrech, plicích nebo jiných orgánech se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza. Původně se druh členil na genotypy, dnes se rozlišuje 5 samostatných druhů: E. granulosus sensu stricto, E. equinus, E. ortleppi, E. canadensis a E. felidis. Okolo 88 % případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1 (E. granulosus s. s.), jenž cirkuluje mezi psy a ovcemi. Zbylých 12 % případů u lidí způsobuje E. canadensis (genotypy 6 a 7).

Výskyt E. granulosus na území ČR je vzácný. V letech 2005–2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu, prasat a ovcí na jateční prohlídce. V České republice je cystická echinokokóza u lidí diagnostikována sporadicky a většinou se jedná o nákazu importovanou ze zahraničí.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autoři a editory
original
visit source
partner site
wikipedia CZ

Dreigliedriger Hundebandwurm ( German )

provided by wikipedia DE
Wissenschaftlicher Name Echinococcus granulosus (Batsch, 1786)

Der dreigliedrige Hundebandwurm (Echinococcus granulosus), oft einfach nur als „Hundebandwurm“ bezeichnet, gehört zu den bei Hunden, Wölfen,[1] Füchsen und anderen Hundeartigen sowie im Dachs und bei Katzen auftretenden Bandwürmern. Die Fleischfresser, in deren Dünndarm er heranwächst und lebt, dienen als Endwirt. Als Zwischenwirt dienen vor allem wildlebende, pflanzenfressende Wiederkäuer, aber auch Hausrinder, -schafe, -ziegen, -schweine, -pferde, -esel sowie Kamele, Kaninchen, Affen und Menschen. Es existieren verschiedene Stämme des Hundebandwurms, die jeweils unterschiedliche Zwischenwirte bevorzugen.

Es gibt zwei Biotypen. Der nördliche Biotyp hat seinen Entwicklungszyklus zwischen Caniden (Wölfe, Haushunde) und wildlebenden Huftieren (Elch, Karibu, Ren, Weißwedelhirsch, Reh). Er kommt vor allem nördlich des 45. Breitengrads vor. Der südliche Biotyp hat seinen Entwicklungszyklus zwischen Haushunden und domestizierten Huftieren, besonders Schafen.[2]

In Europa dominiert der Schafstamm und der Parasit kommt vor allem in Ländern vor, in denen sehr viel Schäferei betrieben wird.[3] Eine Infektion des Menschen kann durch den Kontakt mit Ausscheidungen befallener Endwirte (vor allem nicht entwurmter Hunde) erfolgen oder durch Verzehr nicht ausreichend erhitzter Innereien, in denen sich Bandwurmfinnen befinden.

Merkmale

E. granulosus ist sehr klein (3–6 mm), wodurch es oft zu einem Massenbefall des Endwirtes kommen kann, da kein Crowding-Effekt zu beobachten ist. Der Kopf (Scolex) des Wurms weist ein vorstülpbares Rostellum sowie einen zweireihigen Hakenkranz auf. Es werden maximal vier (meistens drei) Bandwurmglieder (Proglottiden) ausgebildet, von denen die vorletzte geschlechtsreif ist. Die letzte Proglottide ist etwa 2 mm lang und enthält einige hundert Eier, welche bereits reife Larven, sogenannte sechshakige Onkosphären, enthalten.

Epidemiologie

 src=
Lebenszyklus und Wirtswechsel des Echinococcus granulosus

Der Hundebandwurm ist der Auslöser der zystischen Echinokokkose, einer sowohl für die tierischen Zwischenwirte als auch für den Menschen lebensgefährlichen Erkrankung. Die Larvenstadien siedeln sich dabei überwiegend in der Leber an, aber auch im Herz, der Lunge und anderen Organen. Bei den Hunden als Hauptwirte (Endwirt), in deren Darm der Bandwurm heranwächst, verläuft diese Erkrankung, im Gegensatz zu den anderen Bandwurmerkrankungen des Hundes, meist ohne klinische Symptome.

In Mitteleuropa sind autochthone Erkrankungen sehr selten, die meisten Erkrankungsfälle gehen auf Importe aus Endemiegebieten zurück.[3] Eine hohe Prävalenz besteht in Südosteuropa und auf Sardinien, aber auch in der Türkei und in den Staaten der Russischen Föderation. Auf den Britischen Inseln kommt der Dreigliedringe Hundebandwurm ebenfalls vor. Weltweit ist die Folgeerkrankung der Zwischenwirte, die zystische Echinokokkose, auch in Zentralasien mit dem tibetischen Hochland, in Afrika, in Australien und in Mittel- und Südamerika endemisch, ebenso in Kanada und Alaska sowie in Arizona und New Mexico. In den Vereinigten Staaten von Amerika wurden die meisten Infektionen bei Immigranten aus Gebieten diagnostiziert, in denen der Echinococcus granulosus endemisch ist. Zu den Risikofaktoren gehören vor allem Hunde ohne tierärztliche Vorsorgemaßnahmen, unkontrollierte Schlachtungen, bei denen Hunde zystenhaltige Innereien fressen, sowie unhygienische Haltungsbedingungen.[4][5] Auch für Jagdhunde besteht ein Infektionsrisiko, wenn ihnen erlaubt wird, den Aufbruch von erlegtem Schalenwild roh zu fressen.[6][7]

Der Hundebandwurm ist einer der wenigen Vertreter der Bandwürmer, bei dem der Wechsel des Wirts mit einem Generationswechsel (Metagenese) verbunden ist. Im Körper des Zwischenwirts findet hierbei in einer blasenförmigen Zyste (Hydatide), in der sich die Finnen entwickeln, eine Massenvermehrung dieser Larvenstadien statt. Dabei entstehen tausende von infektiösen Köpfen. Die Zysten können operativ entfernt werden, dürfen dabei aber auf keinen Fall verletzt werden, da es bei einer Ruptur zur „Aussaat“ der Larven kommt, welche sich dann andernorts weiterentwickeln. Zudem kann der Zysteninhalt im Körper nach dem Platzen einer Zyste eine anaphylaktische Reaktion auslösen.

Quellen

  • Volker Storch, Ulrich Welsch: Kükenthals Leitfaden für das zoologische Praktikum. 24. neu bearbeitete Auflage. Spektrum Akademischer Verlag, Heidelberg u. a. 2002, ISBN 3-8274-1111-4.

Einzelnachweise

  1. Hirvelä-Koski, Haukisalmi, Kilpelä, Nylund, Koski: Echinococcus granulosus in Finland
  2. OREGON DEPARTMENT OF FISH AND WILDLIFE: Parasitic Tapeworm (Echinococcus granulosus)
  3. a b Barbara Hinney und Anja Joachim: Magen-Darm-Parasiten bei Hund und Katze. In: Kleintierpraxis 58 (2013), S. 256–278.
  4. Centers for Disease Control and Prevention: Cystic Echinococcosis
  5. Überblick Alveoläre und zystische Echinokokkose in Deutschland
  6. Oyeduntan Adejoju Adediran, Temitope Ubaidat Kolapo, Emmanuel Chibuike Uwalaka: Echinococcus granulosus Prevalence in Dogs in Southwest NigeriaJournal of Parasitology Research 2014
  7. Bangor Veterinary Hospital: Hunting, Tapeworms and your Dog
 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia Autoren und Herausgeber
original
visit source
partner site
wikipedia DE

Dreigliedriger Hundebandwurm: Brief Summary ( German )

provided by wikipedia DE

Der dreigliedrige Hundebandwurm (Echinococcus granulosus), oft einfach nur als „Hundebandwurm“ bezeichnet, gehört zu den bei Hunden, Wölfen, Füchsen und anderen Hundeartigen sowie im Dachs und bei Katzen auftretenden Bandwürmern. Die Fleischfresser, in deren Dünndarm er heranwächst und lebt, dienen als Endwirt. Als Zwischenwirt dienen vor allem wildlebende, pflanzenfressende Wiederkäuer, aber auch Hausrinder, -schafe, -ziegen, -schweine, -pferde, -esel sowie Kamele, Kaninchen, Affen und Menschen. Es existieren verschiedene Stämme des Hundebandwurms, die jeweils unterschiedliche Zwischenwirte bevorzugen.

Es gibt zwei Biotypen. Der nördliche Biotyp hat seinen Entwicklungszyklus zwischen Caniden (Wölfe, Haushunde) und wildlebenden Huftieren (Elch, Karibu, Ren, Weißwedelhirsch, Reh). Er kommt vor allem nördlich des 45. Breitengrads vor. Der südliche Biotyp hat seinen Entwicklungszyklus zwischen Haushunden und domestizierten Huftieren, besonders Schafen.

In Europa dominiert der Schafstamm und der Parasit kommt vor allem in Ländern vor, in denen sehr viel Schäferei betrieben wird. Eine Infektion des Menschen kann durch den Kontakt mit Ausscheidungen befallener Endwirte (vor allem nicht entwurmter Hunde) erfolgen oder durch Verzehr nicht ausreichend erhitzter Innereien, in denen sich Bandwurmfinnen befinden.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia Autoren und Herausgeber
original
visit source
partner site
wikipedia DE

Tasiemiec bąblowcowy ( Polish )

provided by wikipedia POL
 src= Ten artykuł dotyczy gatunku tasiemca. Zobacz też: inne znaczenia. Echinococcus granulosus (Batsch, 1786) Cysty Echinococcus granulosus u owcy
Cysty Echinococcus granulosus u owcy Systematyka Domena eukarionty Królestwo zwierzęta Typ płazińce Gromada tasiemce Rząd Cyclophyllidea Rodzina Taeniidae Rodzaj Echinococcus Gatunek tasiemiec bąblowcowy
 src=
Cykl życia Echinococcus granulosus
 src=
Echinococcus granulosus

Tasiemiec bąblowcowy (Echinococcus granulosus), także bąblowiec – gatunek tasiemca, groźny pasożyt, w postaci dojrzałej bytujący w jelicie cienkim psowatych, przypadkowo występujący u człowieka, który jest wtedy żywicielem pośrednim.

Morfologia i cykl życiowy

Dojrzały tasiemiec pasożytuje w jelicie cienkim psowatych: psa, wilka, szakala, lisa, rzadziej u innych mięsożernych ssaków (np. kota). Postaci dojrzałe tasiemców są małe, mają od 2,5 do 6 mm długości. Posiadają kulisty skoleks z podwójnym wieńcem 30-36 haczyków. Na strobilę składają się tylko trzy proglotydy: jałowy, hermafrodytyczny i najdłuższy maciczny. Oderwane proglotydy wydostają się samodzielnie przez odbyt na powierzchnię skóry żywiciela ostatecznego. Jaja znajdujące się w sierści zwierzęcia stanowią źródło inwazji dla żywiciela pośredniego, także dla ludzi. W żołądku lub jelicie żywiciela pośredniego z jaja wydostaje się onkosfera, która czynnie przedostaje się do krążenia i z prądem krwi dostają się do narządów wewnętrznych, głównie drogą żyły wrotnej do wątroby, ale także do płuc, mięśni, kości, mózgu, oka, śledziony, nerek, tkanki podskórnej. W narządzie onkosfera przekształca się w kolejne stadium rozwojowe, jakim jest bąblowiec (echinococcus). Choroba wywoływana przez tasiemca bąblowcowego określana jest dwojako w zależności od żywiciela, u którego występuje: echinokokoza (żywiciel ostateczny) lub hydatidoza (żywiciel pośredni).

 src= Osobny artykuł: Bąblowica.

Bibliografia

Linki zewnętrzne

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
original
visit source
partner site
wikipedia POL

Tasiemiec bąblowcowy: Brief Summary ( Polish )

provided by wikipedia POL
 src= Cykl życia Echinococcus granulosus  src= Echinococcus granulosus

Tasiemiec bąblowcowy (Echinococcus granulosus), także bąblowiec – gatunek tasiemca, groźny pasożyt, w postaci dojrzałej bytujący w jelicie cienkim psowatych, przypadkowo występujący u człowieka, który jest wtedy żywicielem pośrednim.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
original
visit source
partner site
wikipedia POL

Echinococcus granulosus ( Portuguese )

provided by wikipedia PT


Nome binomial Echinococcus granulosus
Batsch, 1786

Echinococcus granulosus é uma espécie de platelminto cestódeo da família Taeniidae. Os adultos parasitam o intestino delgado de canídeos, e as larvas utilizam como hospedeiro intermediário animais herbívoros, como ovelhas e bois, além do homem, causando o cisto hidáticoO parasito tem distribuição mundial sendo encontrado endemicamente na Australia, algumas regiões na África como Quenia e Sudão na Europa mediterrânea e na América do Sul (Uruguai, Argentina, Chile, Perú e no sul do Brasil.[1]

Referências

  1. RADFAR, M. H., N. IRANYAR: Biochemical profiles of hydatid cyst fluids of Echinococcus granulosus of human and animal origin in Iran. Vet. arhiv 74, 435-442, 2004.
Ícone de esboço Este artigo sobre Invertebrados, integrado no Projeto Invertebrados é um esboço. Você pode ajudar a Wikipédia expandindo-o.
 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autores e editores de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia PT

Echinococcus granulosus: Brief Summary ( Portuguese )

provided by wikipedia PT

Echinococcus granulosus é uma espécie de platelminto cestódeo da família Taeniidae. Os adultos parasitam o intestino delgado de canídeos, e as larvas utilizam como hospedeiro intermediário animais herbívoros, como ovelhas e bois, além do homem, causando o cisto hidáticoO parasito tem distribuição mundial sendo encontrado endemicamente na Australia, algumas regiões na África como Quenia e Sudão na Europa mediterrânea e na América do Sul (Uruguai, Argentina, Chile, Perú e no sul do Brasil.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autores e editores de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia PT

Echinococcus granulosus ( Romanian; Moldavian; Moldovan )

provided by wikipedia RO


Echinococcus granulosus este un vierme parazit lat din clasa cestodelor. Corpul viermelui este de 3 – 6 cm lungime, alcătuit din scolex cu 4 ventuze, un rostrum cu 36 - 40 cârlige și 3 - 4 proglote, dintre care ultimat conține 400 - 800 de ovule. Parazitează la câine, lup, vulpe etc. și provoacă hidatidoză, echinococoză.

Ciclul vital

Ouăle sunt eliminate din corpul gazdei împreună cu excrementele. În mediul exterior sunt preluate de gazdele intermediare (erbivore, om), în intestinul cărora se dezvoltă forma larvară și, prin sânge, ajunge în diverse organe (ficat, plămâni, etc), unde formează chistul hidatic.[1] Gazda finală se infectează prin consumul de animale bolnave sau moarte care sunt parazitate de specia dată de echinococ.

Echinococoza chistică la om produsă de forma larvară a teniei Echinococcus granulosus, este caracterizată printr-o creștere lentă și formarea leziuni chistice pline cu lichid (chist hidatic)[1]. Simptomele sunt: dureri în regiunea localizării echinocolului, nevrite, atrofii, tusă ș.a.

Referințe

Legături extern

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autori și editori
original
visit source
partner site
wikipedia RO

Echinococcus granulosus: Brief Summary ( Romanian; Moldavian; Moldovan )

provided by wikipedia RO


Echinococcus granulosus este un vierme parazit lat din clasa cestodelor. Corpul viermelui este de 3 – 6 cm lungime, alcătuit din scolex cu 4 ventuze, un rostrum cu 36 - 40 cârlige și 3 - 4 proglote, dintre care ultimat conține 400 - 800 de ovule. Parazitează la câine, lup, vulpe etc. și provoacă hidatidoză, echinococoză.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autori și editori
original
visit source
partner site
wikipedia RO

Echinococcus granulosus ( Turkish )

provided by wikipedia TR
Binominal adı Echinococcus granulosus
Batsch, 1786

Echinococcus granulosus, bağırsaklarda yaşayan bir parazit türü.

Son konak köpektir. Bu hayvanlarda ince bağırsakta yaşar, hayvana zarar vermez. Ara konak insan, maymun, at gibi hayvanlardır. Ara konaklarda kist hidatik adı verilen hastalığa neden olur. Cestoda sınıfına dahil olan bu canlılar son konak olan köpeklerde çimlenme kapsülü meydana getirerek hidatik kistini oluştururlar. Oluşan hidatik kistin bir iç (Endogen) bir de dış (ekzogen) olmak üzere 2 adet çimlenme şekli vardır. İnsanlarda en sık karaciğer daha sonra akciğere yerleşerek kist hidatik hastalığı oluşturur.

Stub icon Asalaklık ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz.
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia yazarları ve editörleri
original
visit source
partner site
wikipedia TR

Ехінокок звичайний ( Ukrainian )

provided by wikipedia UK
 src=
Яйце ехінокока звичайного.

Тіло завдовжки 3—5 мм, складається з голівки (з 4 присосками й 2 віночками крюків) і 3—4 члеників. Останній (зрілий) членик становить половину довжини тіла. Яйця ехінокока виходять з кишечнику господаря разом з екскрементами й можуть потрапити на його шерсть. Проміжний господар ехінокока — корова, вівця, свиня та ін.

Тварини, а також людина, заражається, випадково ковтаючи яйця ехінокока. У кишечнику проміжного господаря з яйця виходить личинка — онкосфера. Через стінку кишечника вона потрапляє в систему комірної вени і з плином крові заноситься в печінку, рідше в легені, м'язи, кістки або інші органи. Тут вона розвивається в пузирчасту стадію, яку називають ехінококом або ехінококовою кистою. Кожна онкосфера утворює міхур, на стінках його утворюються вторинні й навіть третинні міхури, на яких формується безліч голівок, схожих з такими дорослих черв'яків. Міхури ехінокока зростають дуже повільно і можуть досягати великих розмірів. Остаточний хазяїн з хижих ссавців заражається ехінококом, коли поїдає хвору або полеглу тварину, що містить пузирчасту стадію цього паразита.

 src=
Життєвий цикл Echinococcus granulosus

Різноманітність будови пузирчастих стадій Echinococcus granulosus наводить деяких вчених на думку про існування двох самостійних видів — Echinococcus unilocularis (однокамерний ехінокок) і Echinococcus multilocularis (багатокамерний ехінокок). Останнього інколи виділяють навіть у самостійний рід — Alveococcus і, відповідно, у вид Alveococcus multilocularis.

Див. також

Trichinella spiralis Це незавершена стаття з паразитології.
Ви можете допомогти проекту, виправивши або дописавши її.
Question book-new.svg
Ця стаття не містить посилань на джерела. Ви можете допомогти поліпшити цю статтю, додавши посилання на надійні джерела. Матеріал без джерел може бути підданий сумніву та вилучений. (листопад 2012)
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Автори та редактори Вікіпедії
original
visit source
partner site
wikipedia UK

Ехінокок звичайний: Brief Summary ( Ukrainian )

provided by wikipedia UK
 src= Яйце ехінокока звичайного.

Тіло завдовжки 3—5 мм, складається з голівки (з 4 присосками й 2 віночками крюків) і 3—4 члеників. Останній (зрілий) членик становить половину довжини тіла. Яйця ехінокока виходять з кишечнику господаря разом з екскрементами й можуть потрапити на його шерсть. Проміжний господар ехінокока — корова, вівця, свиня та ін.

Тварини, а також людина, заражається, випадково ковтаючи яйця ехінокока. У кишечнику проміжного господаря з яйця виходить личинка — онкосфера. Через стінку кишечника вона потрапляє в систему комірної вени і з плином крові заноситься в печінку, рідше в легені, м'язи, кістки або інші органи. Тут вона розвивається в пузирчасту стадію, яку називають ехінококом або ехінококовою кистою. Кожна онкосфера утворює міхур, на стінках його утворюються вторинні й навіть третинні міхури, на яких формується безліч голівок, схожих з такими дорослих черв'яків. Міхури ехінокока зростають дуже повільно і можуть досягати великих розмірів. Остаточний хазяїн з хижих ссавців заражається ехінококом, коли поїдає хвору або полеглу тварину, що містить пузирчасту стадію цього паразита.

 src= Життєвий цикл Echinococcus granulosus

Різноманітність будови пузирчастих стадій Echinococcus granulosus наводить деяких вчених на думку про існування двох самостійних видів — Echinococcus unilocularis (однокамерний ехінокок) і Echinococcus multilocularis (багатокамерний ехінокок). Останнього інколи виділяють навіть у самостійний рід — Alveococcus і, відповідно, у вид Alveococcus multilocularis.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Автори та редактори Вікіпедії
original
visit source
partner site
wikipedia UK

Echinococcus granulosus ( Russian )

provided by wikipedia русскую Википедию
Царство: Животные
Подцарство: Эуметазои
Без ранга: Первичноротые
Надтип: Platyzoa
Семейство: Тенииды
Вид: Echinococcus granulosus
Международное научное название

Echinococcus granulosus (Batsch, 1786)

Wikispecies-logo.svg
Систематика
на Викивидах
Commons-logo.svg
Изображения
на Викискладе
NCBI 6210EOL 2923037
 src=
Жизненный цикл E. granulosus

Echinococcus granulosus (лат.) — вид ленточных червей отряда циклофиллид (Cyclophyllidea). Во взрослом состоянии паразитирует в кишечнике собаки, волка, шакала.

Тело длиной 3—5 мм, состоит из головки (с 4 присосками и 2 венчиками крючьев) и 3—4 члеников. Последний (единый, зрелый) членик составляет половину длины тела. Яйца эхинококка выходят из кишечника хозяина вместе с экскрементами и могут попасть на его шерсть. Промежуточный хозяин эхинококка — корова, овца, свинья и др.

Животные, а также человек, заражается, проглатывая яйца эхинококка. В кишечнике промежуточного хозяина из яйца выходит личинка — онкосфера. Через стенку кишечника она попадает в систему воротной вены и с кровью заносится в печень, реже в лёгкие, мышцы, кости или другие органы. Здесь она развивается в пузырчатую стадию, которая также называется эхинококк. Каждая онкосфера образует пузырь, на стенках его образуются вторичные и даже третичные пузыри, на которых формируется множество головок, сходных с таковыми взрослых червей. Пузыри эхинококка растут очень медленно и могут достигать больших размеров. Окончательный хозяин заражается эхинококком, когда поедает больное животное, содержащее пузырчатую стадию этого паразита.

Разнообразие строения пузырчатых стадий Echinococcus granulosus наводит на мысль о существовании двух самостоятельных видов — Echinococcus unilocularis (однокамерный эхинококк) и Echinococcus multilocularis (многокамерный эхинококк). Последний иногда выделяется в самостоятельный род — Alveococcus.


Trichinella spiralis Это заготовка статьи по паразитологии. Вы можете помочь проекту, дополнив её.
Question book-4.svg
В этой статье не хватает ссылок на источники информации.
Информация должна быть проверяема, иначе она может быть поставлена под сомнение и удалена.
Вы можете отредактировать эту статью, добавив ссылки на авторитетные источники.
Эта отметка установлена 26 января 2014 года.
 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Авторы и редакторы Википедии

Echinococcus granulosus: Brief Summary ( Russian )

provided by wikipedia русскую Википедию
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Авторы и редакторы Википедии

単包条虫 ( Japanese )

provided by wikipedia 日本語
単包条虫 Echinococcus granulosus Echinococcus granulosus scolex.jpg
単包条虫の頭節
分類 : 動物界 Animalia : 扁形動物門 Platyhelminthes : 条虫綱 Cestoda 亜綱 : 真性条虫亜綱 Eucestoda : 円葉目 Cyclophyllidea : テニア科 Taeniidae : エキノコックス属 Echinococcus : 単包条虫 E. granulosus 学名 Echinococcus granulosus (Batsch, 1786) Rudolphi, 1801[1] 和名 単包条虫
 src=
エキノコックス属の生活環

単包条虫(たんほうじょうちゅう、学名:Echinococcus granulosus)とは、円葉目テニア科エキノコックス属に属する条虫の1種。体長2-9mmで3-4個の片節より構成される。頭節には4個の吸盤額嘴を有する。成熟片節には1組の生殖器官が存在する。中間宿主ヒツジウシウマラクダカンガルーワラビーサルヒトなど、終宿主イヌオオカミジャッカルディンゴなど。生活環は外界に排出された虫卵を中間宿主が摂取しその体内で六鉤幼虫へと発育する。六鉤幼虫は血行性あるいはリンパ行性に肝臓に移動し包虫囊に発育する。終宿主への移行は中間宿主の捕食により起こり、その小腸で成虫へと発育する。

    • 形態
      • 虫卵は直径約35μmで、六鉤幼虫が中に入っている。虫卵の形態は単包条虫の物も多包条虫の物も類似しており、両種の虫卵の区別は困難である。
      • 成虫は約7週間で体長2.5mm-9.0mmに成熟し、終宿主の腸内に虫卵を放出し始める。終宿主に大きな病害を与えることはない。
    • 生活環(ライフサイクル)
      • 終宿主(=イヌ、オオカミ、ジャッカル、コヨーテ、ハイエナ、ディンゴ、キツネ、タヌキといったイヌ科の肉食獣)
        → 終宿主の糞便中に虫卵が排出され、周囲の地面や水や植物等を汚染する。
        → 虫卵が粉塵、飲水、食物などとともに中間宿主に経口摂取される。
        → 中間宿主(=ヒツジ、ウシ、ウマ、ブタ、ヤギ、ウサギ、トナカイといった草食獣やヒト)
        → 宿主の十二指腸・小腸上部で孵化。
        → 終宿主が単包虫を含む中間宿主の臓器を食べる。
    • ヒトへの感染経路
    • 病態
      • 虫卵から放出された六鉤幼虫が腸壁に侵入し、血流もしくはリンパ流にのって諸臓器(肝、肺、脳など)に運ばれ幼虫期である単包虫を形成する。単包虫は様々な大きさの球形の限局性嚢胞性病変を形成する。嚢胞は漿液性の包虫液で満たされており、その中に多数の原頭節が生じる。

脚注[編集]

参考文献[編集]

  • 今井壯一ほか編 『最新家畜寄生虫病学』 朝倉書店 2007年 ISBN 4254460279

関連項目[編集]

執筆の途中です この項目は、動物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めていますPortal:生き物と自然プロジェクト:生物)。 執筆の途中です この項目は、獣医学に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めていますP:生物学/PJ:獣医学)。
 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
ウィキペディアの著者と編集者
original
visit source
partner site
wikipedia 日本語

単包条虫: Brief Summary ( Japanese )

provided by wikipedia 日本語
 src= エキノコックス属の生活環

単包条虫(たんほうじょうちゅう、学名:Echinococcus granulosus)とは、円葉目テニア科エキノコックス属に属する条虫の1種。体長2-9mmで3-4個の片節より構成される。頭節には4個の吸盤額嘴を有する。成熟片節には1組の生殖器官が存在する。中間宿主ヒツジウシウマラクダカンガルーワラビーサルヒトなど、終宿主イヌオオカミジャッカルディンゴなど。生活環は外界に排出された虫卵を中間宿主が摂取しその体内で六鉤幼虫へと発育する。六鉤幼虫は血行性あるいはリンパ行性に肝臓に移動し包虫囊に発育する。終宿主への移行は中間宿主の捕食により起こり、その小腸で成虫へと発育する。

形態 虫卵は直径約35μmで、六鉤幼虫が中に入っている。虫卵の形態は単包条虫の物も多包条虫の物も類似しており、両種の虫卵の区別は困難である。 成虫は約7週間で体長2.5mm-9.0mmに成熟し、終宿主の腸内に虫卵を放出し始める。終宿主に大きな病害を与えることはない。 生活環(ライフサイクル) 終宿主(=イヌ、オオカミ、ジャッカル、コヨーテ、ハイエナ、ディンゴ、キツネ、タヌキといったイヌ科の肉食獣)
→ 終宿主の糞便中に虫卵が排出され、周囲の地面や水や植物等を汚染する。
→ 虫卵が粉塵、飲水、食物などとともに中間宿主に経口摂取される。
→ 中間宿主(=ヒツジ、ウシ、ウマ、ブタ、ヤギ、ウサギ、トナカイといった草食獣やヒト)
→ 宿主の十二指腸・小腸上部で孵化。
→ 終宿主が単包虫を含む中間宿主の臓器を食べる。 ヒトへの感染経路 病態 虫卵から放出された六鉤幼虫が腸壁に侵入し、血流もしくはリンパ流にのって諸臓器(肝、肺、脳など)に運ばれ幼虫期である単包虫を形成する。単包虫は様々な大きさの球形の限局性嚢胞性病変を形成する。嚢胞は漿液性の包虫液で満たされており、その中に多数の原頭節が生じる。
license
cc-by-sa-3.0
copyright
ウィキペディアの著者と編集者
original
visit source
partner site
wikipedia 日本語